9. 4. 2017

Slezské zauzlení - Předci (ze Slezska) v době Slezských válek

V tomto příspěvku zůstanu ve Slezsku. Oproti období mapování pro katastr, které zde probíhalo v roce 1836 se však posuneme ještě o 100 let nazpět. Tato doba kolem roku 1735, ohraničuje i usazení se mých mužských předků - Friedelů - v Polance, u "zemské" hraniční řeky Odry. V tomto článku mě však spíše předci, kteří v té době žili blíže Opavy a kolem stejnojmenné řeky. Řeka Opava tu tvořila hranici mezi Rakouským Slezskem a (Marií Terezií ztraceném) Hlučínskem v Pruském Slezsku.

Nejprve...

Historické okénko

V polovině 18. století bylo Slezsko hospodářsky nejvyspělejší a nejbohatší částí habsburské říše. Mimo východní část Horního Slezska bylo národnostně téměř celé německé.

Mapa Horního Slezska z roku 1746, zakreslující stav v roce 1742. Vidíte i typický výběžek podél hranic řeky Odry a Ostravice i "zářez do slezského území v okolí dnešního Fulnecka. Mapu si v e větším rozlišení můžete prohlédnout na Dropboxu zde. Zdroj: Slezská Wiki

Marie Terezie nastoupila na trůn po smrti svého otce 20. října 1740. Stala se panovnicí nad habsburskými zeměmi. Počátek jejího vládnutí ovšem nebyl lehký. Problémy měla uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena. A samozřejmě také s okolními zeměmi, na které si činila nárok a mezi něž patřilo i bohaté Slezsko. 
Důsledkem byly tzv. „války o rakouské dědictví“, které se odehrávaly v letech 1740 až 1763. Byly to tři válečné konflikty se sousedními zeměmi - Pruskem, Bavorskem a Francií. Hlavním důvodem války bylo právě odmítání tzv. pragmatické sankce a Marie Terezie jako následovnice trůnu i to, že na slezská území si dělal nárok pruský král Fridrich II. Veliký. Proto jsou první dva konflikty nazývány „slezskými válkami“ a třetí konflikt jako „sedmiletá válka“.

Tažení během dvou Slezských válek. Vidíte, že o území Slezska se válčilo hluboko na území Koruny české a jejich zemí. Zdroj: Letohradské soukromé gymnázium o.p.s.

Během První slezské války (1740-1742) si Prusko nárokovalo Slezsko (Bavorsko Čechy a Rakousko a Sasko Moravu). Měli podporu Francie, které nešlo o žádná území, zaujala však protihabsburský postoj. V roce 1741 byla obsazena Praha a bavorský vládce se nechal korunovat na českého krále. V roce 1742 přišla Marie Terezie o Horní a Dolní Slezsko. Vratislavským mírem jí bylo potvrzeno pouze Těšínské knížectví a jižní část území Niského knížectví (dnešní Jesenicko), Krnovského knížectví a Opavského knížectví/vévodství. Pro tuto malou část původního Slezska byl zřízen v roce 1743 Královský úřad v Opavě, jako vrcholný a správní orgán pro rakouskou část Slezska. Název "Slezsko" byl ponechán, přestože území bylo Ostravském (= Morava) rozděleno na dva nesouvislé celky, jak ukazuje barevná mapka.

Knížectví v Rakouském Slezsku. Zdroj: http://www.toulkystomem.cz

Válka o rakouské dědictví pokračovala (i když už bojištěm nebylo slezské území). Druhou slezskou válku (1744-1745) uzavřel v roce 1745 Drážďanský mír, který potvrzoval ztrátu Slezska. Jak píše prof. Zdeněk Jirásek (s. 301):

"Po vice než čtyřech staletích skončila přináležitost Slezska k České koruně, země byla rozdělena a toto její dělení nemělo být v historii posledním".

V letech 1756 až 1763 probíhala v Evropě Sedmiletá válka, která sice skončila v neprospěch pruského krále Fridricha II., českým zemím však přinesla definitivní ztrátu větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Pod habsburskou kontrolou zůstala jen jižní část Slezska - Opavsko a Těšínsko (tzv. Rakouské Slezsko). Prusku však připadlo Hlučínsko.

Zdeněk Jirásek (s. 395) k tomu poznamenává:


Válka, která zruinovala finance obou zemí (Rakouska a Pruska) a zpustošila celé kraje, stála Prusko 180 000 životů, Rakousko 140 000. ... Sem spadají počátky mocenského dualismu v Říši (Svatá Říše římská). Němci si museli zvykat na to, že říšská politika se řídí nejen z veselé Vídně, ale i ze strohého Berlína."

Heraldická mapa Hlučínska, specifického, ale krásného kraje. Některé znaky najdete v přehledu míst, kde se narodili mí předci. Zdroj: IC Hlučín

Z webu Muzea Hlučínska (cit 2017-04-05):
"Hlučínsko však není jen pojmenováním zeměpisným, ale též fenoménem moderních českých dějin. Představuje v dějinách českých zemí specifikum – zvláštní, specifickou vývojovou cestu. Území o rozloze 316 km čtverečních s největším sídlem městem Hlučínem mělo od roku 1742, kdy se stalo součástí pruského státu, poněkud jiný společenský a ekonomický vývoj. Ten se samozřejmě podepsal na osudech, kultuře a myšlení zdejšího obyvatelstva a jeho stopy můžeme vysledovat až do dnešních dnů. V roce 1920 byla tato část německého okresu Ratiboř s převahou moravsky mluvícího obyvatelstva (tzv. Moravců) postoupena nově vzniklé Československé republice. Na základě mnichovského diktátu nacistické Německo připojilo v říjnu 1938 Hlučínsko ne k Sudetengau, ale přímo k Altreichu. Nejtíživějším důsledkem byla povinná služba mužů ve wehrmachtu, což mělo za následek velké lidské oběti a strádání, stovky a stovky mrtvých."

Královský úřad v Opavě byl dvorským dekretem Josefa II v roce 1782 zrušen a (rakouské) Slezsko bylo sloučeno v jeden správní celek s Moravou. Jeho správa byla centralizována v Brně, přičemž tento stav zůstal zachován do roku 1849.

Nově vzniklý moravsko-slezský zemský celek byl rozdělen na osm krajů, z nichž dva - opavský a těšínský, náležely ke Slezsku. K Těšínskému kraji (se sídlem úřadu v Těšíně) bylo vedle původního Těšínského knížectví připojeno i Klimkovicko.

Těšínský kraj v roce 1844. V té době žili v Klimkovicku (21) Friedelovi (Polanka), ve Velkých Kunčicích (25) Tomisovi. Autor Daniel Baránek, licence: CC BY-SA 4.0. Zdroj Wikimedia Commons

To je sumář hlavních milníků. Historii Slezska jako širšího historického území popisují na zhruba 1200 stranách autoři, jejichž literaturu jsem použil (viz. Odkazy a zdroje - Slezsko) a na kterou odkazuji zájemce o detailní podrobnosti bouřlivého dění ve Slezsku.
  • GAWRECKI, D. Dějiny Českého Slezska 1740-2000. I. díl. (str. 49-60)
  • JIRÁSEK, Z. Slezsko v dějinách českého státu II. (str. 365-398)

Nyní již k předkům, kteří v době Slezských válek a Sedmileté války žili...

Levý a pravý břeh Opavy (3:3)

Výše zmíněné, komplikované a pohnuté doby zažívali na vlastní kůži předci z následujících obcí:
  • Kravaře, Kouty, Zábřeh - od roku 1742 formálně Pruské část Slezska na Hlučínsku.
  • Hrabyně, Lhota, Smolkov - historicky česká/rakouská část Slezska, která Marii Terezii zůstala i po roce 1742.
3 : 3. Tři obce na levém (pruském) břehu Opavy a tři obce na pravém (rakouském) břehu Opavy. V době válečného kvasu a politických či "mírových" dohod po roce 1742 to bylo asi jedno. Svatby "přes Opavu", tedy formální hranici, nebyly výjimkou. Zdroj: ÚAZK

Kravaře, Kouty, Zábřeh 

V období před rokem 1700 (co bych za to dal, kdybych to věděl o Friedelech) se v Kravařích a Koutech mezi mými předky objevují Stanislav Nosek, Pavel Rozkošný, Pavel Moravec, Ondřej Skřeček, Sebastián Tichý, Martin Malohlava... Jejich historii už v mnohém zahaluje rouška tajemství.

V pohnuté době, kde se na válečných polích i s mírovou ratolestí v rukách bojovalo o to, komu připadne Slezsko, žili v "pruské" části tito mí předci:
  • Tomáš Urbánek (*cca. 1690, ??? - †1799, Kravaře)
  • Josef Holubek (*1711, Kouty - †1788, Kouty)
  • Pavel Vilášek / Willaschek (*1720, Kouty - †1770, Kouty)
  • Šimon Švachula / Schwachula (*cca. 1714, ??? - †1789, Zábřeh) 
Tomáš Urbánek byl pastorem v Kravařích. Od svatby v roce 1714 žil s Marií Annou, dcerou Martina Malohlavy z Koutů. Dcera Tomáše Urbánka se provdala v Koutech roku 1740 za Josefa Holubka. Rodová linie Holubků pak v mém rodokmenu pokračuje mužskými předky, až do narození Marie Holubek, matky mého praděda Františka Tomise.

Pavel Vilášek je "reprezentantem" rozvětveného rodu Vilášků, Vylášků, Willaschků, který se na Kravařsku (a v zahraničí) objevuje. Jeho dcera Anna se provdala za Josefa Holubka z Koutů.

Šimon Švachula byl otcem Markéty, narozené v Zábřehu (*1753) a provdané v roce 1783 "přes hranice" Opavy do Lhoty. Byl to jeden z "přeshraničních" sňatků (viz. níže), kdy už byla tato část Slezska (Kravaře, Kouty, Zábřeh...) formálně součástí Pruského království. V době psaní článku byly příjmení Švachula a Zábřeh u Hlučína novými "přírůstky" do soupisů míst a příjmení předků.

Smolkov, Hrabyně (a Lhota?)

Šimon Novák (*??? - †1769, Hrabyně) a jeho syn Jan Novák (*1728, Hrabyně - †???) reprezentují v mém rodokmenu "kořeny" v Hrabyni. Jan Novák měl za manželku Mariannu Riedel/Riegel, narozenou v roce 1724 také v Hrabyni. I když matriky z hrabyňské farnosti jsou dostupné už z doby poměrně brzy po třicetileté válce, zdá se, že Šimon Novák i Matěj Riedel se do Hrabyně přiženili, stejně jako dále zmíněný Ondřej Malý. Nemuselo to snad být ani z daleka, jejich výzkum jsem ještě neukončil. Ty, kteří však zažili co se v regionu dělo během Slezských válek a po nich, mám podchycené a jsem za to rád.

Ondřej Malý (? - ?) a manželka Kateřina, roz. (VáclavValášek (*1710, Smolkov - †1773, Smolkov) byli předci ze Smolkova. O něm ještě "bude řeč" ve spojitosti s mlýnem.

Poslední z obcí pro toto období je Lhota (u Háje ve Slezsku). Zůstává trochu záhadou. Dozvuky kvasu doby po zrušení Královského úřadu v Opavě zažil ve Lhotě František Macík. V Lhotě patrně žil už před svatbou v roce 1783. Jeho již zmíněná svatba byla jednou z těch formálně přeshraničních. Vzal si ženu ze Zábřehu, kousek od Dolního Benešova, což bylo za řekou Opavou. Svatba se odehrála v únoru 1783. Nevěsta Markéta byla dcerou Šimona Švachuly. Narodila se v Zábřehu (*1753), ale její otec se do Zábřehu patrně přiženil.

Svatba Františka Macíka se konala ve Lhotě, nevěsta Markéta byla ze Zábřehu. Každý zápis, který jsem s příjmením "Macík" našel byl málo čitelný, často jako "Majik" apod. Pravděpodobně (podle mého názoru) šlo o "Maczik". Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 649, sign. Hr III 2, str. 35 (online 148/238).

Zdá se, že pro spoustu rodin v rodokmenu byla doba v první čtvrtině 18. století (a samozřejmě dříve) příchodu "odněkud". I přes dochované matriky ze zmíněných obcí tam nejsou k nalezení. Tady je výzkum ještě otevřen.

Z matrik také přímo nevyplývá, zda a jak byl někdo z předků zapojen jako voják do tří válek o Slezsko.

Myslím, že "ochrana hranic" v rozděleném Slezsku té doby nebyla tak dramatická, jak ji vnímáme dnes v souvislosti s uprchlíky a vyvoláváním strachu vražděním nevinných. U mostů byl snad strážní budka, ostatní bylo na panstvích. Neumím si dost dobře představit rychlost přenosu zpráv a informací o tom, c se dělo v politice a na bojištích a jaký to mělo dopad na sousedské a mezilidské vztahy. Slezsko bylo známo větší náboženskou tolerancí. Z toho, že vrchnost dávala svolení k "přeshraničním sňatkům" usuzuji, že v dané době byly vztahy vyhrocené spíše na bojištích, než mezi prostým lidem na obou březích Opavy. Nějakým způsobem se však dějinné zvraty předků dotkly. O necelých 100 let později po ztrátě Slezska Marií Terezií, minimálně v tom, že se dnešní Hlučínsko nedostalo do dobových katastrálních map, které bychom mohli zkoumat.


Friedelovi a další předci v Polance a okolí

Pokud jde o mužskou linii předků - Friedelů, první záznam mám z roku 1735 a narození Andrease Friedela. V roce 1734 se narodil jeho bratr Mathias. To už bylo v Polance.

Český král a moravský markrabě Karel II. (jako císař Svaté říše římské byl Karlem VI.), zemřel v roce 1740. Poté se panovnicí nad habsburskými zeměmi stala Marie Terezie.

Příchod Mathiase Friedela jako panského kočího svobodných pánů z Mönnichu do Polanky zůstává nerozluštěn. Podle střípků ze starých knih měli Mönnichové majetek v okolí Vratislavi a angažovali se pak v politice Opavského knížectví. Protože netuším, kdy a kde se Mathias Friedel narodil a oženil (zdá se, že ani nezemřel v Polance), intuitivně usuzuji, že osud Mathiase byl spojen s jejich příchodem do Polanky. Něco jsem se snažil odhalit či vydedukovat v článcích

Pokud jde o období Slezských válek, "hraniční" dopad pro ty , kteří žili v Polance nebyl asi žádný. Udržela-li Marie Terezie tuto část Slezska, zůstala Odra zemskou hraniční řekou, nebyla "státní" hranicí.


Pár střípků ze Slezska a rodokmenu

Ještě doplním několik rarit, které v souvislosti s tímto článkem stojí za zmínku.

Nejstarší svatba z rodokmenu

Ve Smolkově se odehrála (zatím) nejstarší doložená svatba v mém rodokmenu. Konala se 9. února 1654 a jejími aktéry byli Matouš Kůrka, syn Jiřího Kůrky a Dorota, dcera Jiřího Chapuly. Matriční zápis je krasopisný.


Dosud nejstarší doložená svatba v mém rodokmenu je ze Smolkova 1654. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 648, sign. Hr III 1, fol. 3.
Smolkov najdete na mapě "3:3". Leží v části historického Českého/Rakouského Slezska. U obce najdete např. dělostřeleckou tvrz, která byla součástí československého opevnění, budovaného v letech 1935-1938.


Královský úřad v Opavě a mlýn ve Lhotě

V historickém okénku jsem zmiňoval Královský úřad v Opavě, který byl zřízen 1843 a zrušen v roce 1782. V roce 1747 tento úřad vedl "přeshraniční" spor o narovnání mezi statky Smolkov a Kouty ke stavbě mlýna na hraniční řece Opavě u obce Lhota. Mlýn (dnes penzion Mlýn u vodníka Slámy) je zmíněn v příspěvku o mapování ve Slezsku. Mapu zpracoval vrchní Pruský rybniční inspektor Arnold Neüwertz. Na obrázku níže vidíte "pruský pohled", tedy opačně orientovaný. Pruské království je na mapě dole, České království nahoře a řeka Opava teče zprava doleva. Tento spor se vedl několik let před výše popsanou smolkovskou svatbou. Na prusko-českých hranicích tedy nebyl úplný klid


Mapa ke sporu o stavbu lhotského mlýny, který potřeboval náhon v místě meandru Opavy. Zdroj ZA Opava, Digitální archiv, inv. 4. 1280, sign. 21/14, online zde.

Mlýn ve Smolkově

I ve Smolkově byl mlýn. V matrikách můžeme najít následující mlynáře:
  • Vavřince Henricha - kolem roku 1654
  • Ondřeje Henricha - před rokem 1694
  • Václava Konečného - před rokem 1736
  • Jana Urbiše kolem roku 1737
  • Jiřího Kubitu - kolem roku 1747. Josef Kubita se přiženil na mlýn do Lhotky a byl zde mlynářem kolem roku 1763. Sebastián Kubita (asi otec Jiřího), byl mlynářem v Hrabyni. Zemřel 18. ledna 1741.

V roce 1836 vypadala situace s mlýnem na indikační skice dle obrázku. Mlynářem byl Leopold Kropš.

Přibližně uprostřed obrázku (no, trochu vlevo) vidíte zakreslené mlýnské kolo. Zdroj: ÚAZK,  Indikační skici map stabilního katastru Moravy a Slezska. Smolkov - původně Smolkau (Smoükowo) - 1836.

Celý smolkovský náhon je na dalším obrázku. Podobně tomu bylo i ve Lhotě. Oba náhony "zkracovaly cestu" přes severní zákruty řeky Opavy.

Mapa císažského oticku stabilního katastru z roku 1836 ukazuje polohu mlýna na mlýnském náhonu. Prusko je "nahoře", severně od kroutící se Opavy, která na této mapě teče zleva doprava. Zdroj: ÚAZK. Císařské otisky map stabilního katastru Moravy a Slezska. Smolkov - původně Smolkau (Smoükowo) - 1836.

Tomisovi i Friedelovi ve Velkých Kunčicích

Zajímavá je událost připojení Klimkovicka (tedy i Polanky) k Těšínskému kraji. K určitým zvláštnostem mého rodokmenu totiž patří, že jedna z rodin Friedelů z Polanky žila ve Velkých Kunčicích jako "sousedi" Tomisových.

Jan Friedel (vnuk Josefa Friedela (*1765 - †1826), který byl našim společným předkem), který žil v Polance č. 41, se oženil v roce 1844 do Velkých Kunčic). S manželkou Annou, dcerou Michala Naisara, žili v Kunčicích č. 11, Jan Friedel od svatby do své smrti v roce 1857. Stodůlní František Tomis žil v Kunčicích č. 30 a v roce 1855 se mu zde narodil syn František, můj prapraděd (který se oženil s Marií Holubek z Hlučína). Jak do bylo situačně alespoň naznačuje indikační skica Kunčic z roku 1836. Více bude v některém z dalších příběhů.


V roce 1855 se v Kunčicích narodil František Tomis (č. 30) a v čísle 11 se rodily děti Janu Friedelovi, rodáku z Polanky, s nímž jsem měl společné předky. Zdroj: ÚAZK. Indikační skici map stabilního katastru Moravy a Slezska. Kunčice nad Ostravicí - původně Gross Kunzendorf (Welke Kuncice) - 1836.

Stěhování "Slezanů" na Moravu

K "prusko-rakouské svatbě" mých předků došlo také 2. února 1823. Jan Holubek z Koutů (Kauthen, dnes součást Kravař) v tehdejším Pruském Slezsku, byl v Koutech také oddán s Terezií, dcerou Kašpara Malého ze Smolkova (nyní součást Háje ve Slezsku) v tehdejším Rakouském Slezsku. Svědky byli Vavřinec Holubek, zahradník/domkař z Kravař (nejstarší žijící bratr ženicha, shodou okolností praděd spisovatelky Ludmily Hořké) a Josef Štěpán ze Lhoty (dnešní Lhota u Opavy, nedaleko Hrabyně).

Jan, syn zemřelého Jakuba Holubka, domkaře v Koutech s dcerou Terezií Kašpara Malého ze Smolkova. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2639, sign. H XI 7, fol. 21
Jan Holubek zemřel v roce 1863 v Hlučíně, byl dědem mé praprababičky (který si vzala Františka Tomise z Velkých Kunčic, tedy těšínské části Slezska).

Střípky rozrodu a spojení SmartMatch naznačují, že potomci mých předků z Koutů či Kravař žijí v Rakousku či Německu a je pro mě spekulativní otázkou, jakým způsobem a v jakých letech se do zahraničí dostali.

Mezi roky 1891 až 1892 se František Tomis s Marií přestěhovali do Vítkovic. Jejich dcera Marie se narodila 27. ledna 1891 v Malých Kunčicích (dnes Ostrava-Kunčičky, slezská část Ostravy) a zemřela 10. července 1892 ve Vítkovicích.

Po roce 1892 se "slezské osudy" odehrávaly už jen v Polance. Řeku Opavu potomci mých předků z rodokmenu opustili.


Z historického Slezska pryč... a po letech zpět

Ve Slezsku se za vlády Marie Terezie splétaly osudy předků, které byly postupně završeny ve dvou fázích:
  1. Zřejmě kolem roku 1882 svatebním propojením potomka rodů "kolem řeky Opavy", Marie Holubek, s potomkem rodů "kolem řeky Ostravice" Františkem Tomisem. Důkaz o této svatbě bohužel dodnes nemám v ruce.
  2. V roce 1962 propojením potomka rodů "kolem řeky Odry", mého táty Zdeňka, s potomkem, kterému v žilách kolovala, kromě slezské a polské, i valašská krev, tedy mé mamky Jindřišky, rodem Jindřicha Tovaryše.

Jistou výjimkou, obestřenou zatím záhadou je, že moje babička Drahomíra a její sestra Vlasta, dcery Františka Tomise, zahájily školní docházku v roce 1930 v Děhylově, nedaleko Hlučína. V lednu 1931 však již byly "zpět" ve škole v Hrabůvce.

Nic z toho jsem nevěděl, když jsem se na území historického Slezska "vrátil". Do Zbyslavic, v roce 2004. Jako obvykle, při pátrání vzniká spousta otázek, na které nejsou odpovědi. Když se to však týká minulosti 20. století, vkrádá se do mysli otázka "Proč jsem se nezeptal, když ještě žil/žila babička, děda, prababička, praděd...?"...

Zbyslavice jako "dobré místo" pro návrat k (moravsk)slezským kořenům. Zdroj: ÚAZK

V sobotu 13.5. se jedu na zámek do Kravař potkat s lidmi ze Slezské genealogické a heraldické společnosti. Pamatujete si něco o Slezsku ze školního dějepisu? Máte v historickém Slezsku své kořeny? Napište do komentářů.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Vážím si komentářů od podepsaných čtenářů. Příspěvky můžete komentovat pod každým z nich. Své názory, náměty a dotazy ke stránkám a jejich obsahu prosím směřujte do rubriky "Vaše názory". Děkuji.

LF