22. 6. 2018

František Bělohoubek (*1885 - †1918) - dva roky z volyňského zajetí do Čs. legií

Dnešní "výroční" článek zahájím oklikou. Jaké jsou vstupy, které obvykle vyhledávám, abych alespoň zčásti poskládal "příběhy" jednotlivých mužů, kteří se zúčastnili Velké války a o nichž píšu na blogu MY ROOTS?
Klíčem jsou první čtyři položky. Obvykle nejsou všechny informace a dokumenty k dispozici. Někdy "takřka nic", jindy "alespoň něco". František Bělohoubek je specifický. Je prvním z 28 uhřických mužů, kde přibývá další položka:
  • Legionářský poslužný spis
A jsme u pověstného jádra pudla. František Bělohoubek, od jehož smrti uplyne dnes (22. června 2018) přesně 100 let, zahynul jako legionář. To ve mě vyvolává trochu rozporuplné pocity, které jistě jsou na obsáhlejší diskusi (v níž nikdo nebude mít stoprocentní pravdu, ale pár odkazů jsem připravil do P.S.) Bohužel tento předpoklad je u Františka Bělohoubka spíše teoretický. Legionářské poslužné listy se mi podařilo získat ve větší míře právě u ostatních uhřických legionářů, nikoliv u Františka Bělohoubka, kde to byl jen jakýsi kartotékový záznam.

František Bělohoubek je patrně také posledním mužem z památníku, s nímž mám společného předka (v rámci a rozsahu prozkoumaných a k nahlédnutí připravených rodokmenů).

František Bělohoubek

František Bělohoubek (v rodokmenové databázi jich mám v tuto chvíli patnáct) byl mladším bratrem Václava Bělohoubka, jehož sté výročí smrti jsem si připomněl při "předjarní" mrazivé návštěvě v Uhřicích.  František se do rodiny Josefa Bělohoubka a Františky Tomkové v chalupě č. 94 v Uhřicích narodil 25. října 1885. Bratr Václav už měl tou dobou 6 let.

Těžko říci, jaký měli bratři k sobě vztah. Václav (*1879) byl prvorozeným synem. Starší než František, byl ještě jeho bratr Ludvík (*1883), který válku přežil a v roce 1923 se v Dambořicích oženil s Anastázií Kramářovou.

Podle záznamů z vojenských registrů, byl František Bělohoubek svobodný, takže nelze očekávat jeho přímé potomky. Politicky příslušný byl k sociální demokracii.

Ještě vím, že se provdaly jeho dvě Františkovy mladší sestry. Marie se v roce 1908 jako dvacetiletá provdala za Martina Záleského ze Žarošic. Údaje o dětech lze nalézt v dosud "živé" matrice na OÚ v Žarošicích. Teprve šestnáctiletá Josefka se vdala 10. července 1916 za domobrance Aloise Sovu ze statku v Želeticích. Zda se tak "muselo" stát, na to odpoví kniha narozených v Želeticích od roku 1906, kterou spravuje matrika MěÚ Kyjov. Svatba se konala týden poté, co František Bělohoubek, Josefčin bratr, skončil v Rusku v zajetí, jak popíšu za chvíli. To svatebčané pravděpodobně ještě netušili.

Žijí-li potomci, tak pouze ti, pro které je František Bělohoubek prastrýcem. A samozřejmě řada příbuzných z rozsáhlého rodu uhřických Bělohoubků, který "založil" ve třetí čtvrtině 18. století v Uhřicích Pavel Bělohoubek (*cca.1753, ??? - †1810, Uhřice).

Dvojí vojenský život

František Bělohoubek byl ročník 1885, podobně jako Štěpán Rozehnal, který byl o dva měsíce mladší. Prezenční vojenská služba u něj měla probíhat v letech 1906-1909, což ale nemohu potvrdit, protože chybí hlavní část kmenového listu. Podle torza ke kmenovému listu byl do aktivní služby povolán 1. února 1915 k 5. záložní rotě kroměřížského 25. zeměbraneckého pěšího pluku (LIR 25). To jsou východiska, která doplňují podrobnosti z "legionářské kartotéky".

Zajetí při Brusilovově ofenzivě 


Když se u různých bitev a bojů Velké války uvádí často ohromující čísla ztrát, stojí za tím nejen to nejhorší, ztráta lidských životů. Jde také o ty, kteří se stali nezvěstnými a o ty, kteří padli do (nepřátelského) zajetí. Tento stav jsem dosud v žádném příspěvku nepopisoval. Padnout do zajetí byla situace, která později (a v kontextu doby) vedla k "druhým životům" a vstupu do československých legií. Jak v Rusku, tak v Itálii. V tomto je paradoxní právě případ bratří Bělohoubků. Starší Václav položil život v Itálii, mladší František by zajat 2. července 1916. Stalo se tak v Lucku (Lutsk), ve Volyňské oblasti.

I z "legionářských a kartotékových záznamů" o Františku Bělohoubkovi zbyly jen tři lístky. Tento na první straně dokládá základní podrobnosti a milníky do jeho zajetí. Zdroj: VHA

Na mapách z ÖULK si opět můžeme udělat přibližnou představu. Níže je obrázek stavu rozložení vojenských jednotek dne 4. června 1916 kolem Lucku (Lutsk) ve Volyni. Pluk s Františkem Bělohoubkem (LIR 25) je součástí II. sboru ve 4. armádě, ve formaci 13. zeměbranecké pěší divize. 

Stav 4.6.1916 ve Volyni. Zvýrazněno je město Luck (Lutsk) a 13. zeměbranecká pěší divize, tedy poloha Františka Bělohoubka. Zdroj: ÖULK, díl 4, 1912, leták č. 19.

Léto 1916 na východní frontě (byla pohyblivější než ta italská) bylo ve znamení ruské tzv. Brusilovovy ofenzivy (4. června - 20. září 1916). Během ní byla nucena rakousko-uherská a německá vojska ustoupit o 60 až 120 km zpět na západ. Ztratila přitom přes 600 000 mužů. Lehce nadpoloviční většina z nich padla nebo byla nezvěstných, zbytek (kolem 290 000) byl odveden do ruského zajetí. Byl mezi nimi i František Bělohoubek. Ta čísla jsou šílená. Taková byla "Velká" válka mezi liniemi zákopů. Taková byla ofenziva, razancí a rozsahem považovaná za největší vojenský úspěch první světové války po vzniku zákopových linií v roce 1914.

Děje jsou dobře popsány a zmapovány v publikaci ÖULK - Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914 - 1918, díl 4, 1916, v německém originále na str. 357-535 (z pohledu dění před zajetím Františka Bělohoubka).

 Zde je obrázek se situací a stavem do 3.7.1916, tedy den poté, co byl František Bělohoubek zajat. Ústup pod tlakem Brusilovovy ofenzivy od Lucku na západ, je zřetelný
3. července 1916, den po zajetí Františka Bělohoubka, je 13. zeměbranecká pěší divize již několik desítek kilometrů západně od Lucku. Zdroj: ÖULK, díl 4, 1912, leták č. 23.

Podle serveru FirstWorldWar.com byl málo respektovaný velitel rakousko-uherské 4. armády, arcivévoda Josef Ferdinand, původně přesvědčen o neprostupnosti obrany své frontové linie (viz. obrázek s první mapou). Navíc měl výhodu 200 000 mužů, kteří stáli proti 150 000 Rusům. Proto věřil i ve svou početní převahu. Proto byl úspěch generála Kaledina, který rozbil rakousko-uherské linie 4. června 1916 a vymýtil okolní kopce, přes něž se dostal 5. června do Lutsku, pro velitele 4. armády Josefa Ferdinanda (bohužel pozdním) budíčkem.

Obhájci Lutsku prchali ve velké panice. Masivní použití ostnatého drátu kolem rakousko-uherských opevněných pozic znamenalo, že mnozí nemohli uniknout a následně upadli do zajetí. Josef Ferdinand prakticky zdecimoval svou armádu a za dva dny utrpěl ztrátu 130 000 mužů. Německo, spojenec Rakousko-Uherska, požadoval Josefovo propuštění. Podobně postižena byla i 7. armáda. Ruský parní válec pokračoval v neúprosném postupu. Počáteční úspěch Brusilovovy ofenzívy téměř vyhnal Rakousko-Uhersko z války. Rakušané a Uhři ztratili ohromující počet 1,5 milionu mužů (včetně 400 000 zajatých) a během celé kampaně opustili přibližně 25 000 kilometrů čtverečních území.

Československá obec legionářská odhaluje příčiny zajetí z jiné perspektivy. Bylo to prosté a charakteristické. Na frontě už tehdy stáli "Češi proti Čechům". Začalo se rodit trauma (i "legendy"), které se komplikovalo a politizovalo po konci války a návratu vojáků a pak dále skrze druhou válku, druhý odboj a nástup komunistické zvůle, která nahradila zvůli nacistickou.

 "K úspěchu ofenzívy nemalou měrou přispěly i operace 1. praporu 1. čs. střeleckého pluku, který na začátku roku 1916 vznikl z legendární České družiny. Na mnoha místech probíhal útok podle informací, které právě on získal. Neméně úspěšně si ale vedl i v průběhu samotné ofenzívy. Úspěchy zaznamenávali Češi zejména v místech, kde jim protivníka tvořili krajané. Ti se poté, co zjistili, že stojí proti Čechům, často houfně dobrovolně vzdávali, přičemž 22. července tak učinil celý 13. olomoucký a 6. srpna 25. kroměřížský zeměbranecký pluk. Mnoho cenných informací získávali také naši rozvědčíci při výslechu zajatých nepřátelských vojáků. Jednotlivé roty nejenom prováděly rozvědky, ale nacházely se i na hrotu ruského postupu, kde využívaly znalosti volyňského Polesí z dřívější činnosti."

 Když se vzdal LIR 25, byl už František Bělohoubek zajatcem, který snad uvítal své spolubojovníky. Svým způsobem byl ušetřen jistého dilematu, v němž se formálně nelze vyhnout slovu "zrada" či "zběhnutí" nebo třeba "slovanská sounáležitost" apod..

 Byli-li za legendy a hrdiny "ti na druhé straně fronty", byli moravští vojáci v uniformách rakousko-uherské armády zbabělci? Nebo to bylo naopak? Nelehké otázky a nelehké odpovědi. Měl jsem možnost být vojákem pouze v mírové situaci. Složil jsem přísahu do rukou režimu, který mi nebyl po chuti. Jen si říkám, kdy a za jakých morálních okolností a okolností svědomí je "přísaha" něčím, co lze porušit. A kde byla hranice mezi zajetím a zběhnutím.

Volyňský Lutsk před válkou. Zdroj: Internet

Doplňující informace k Brusilovově ofenzivě najdete třeba na následujících odkazech:

Brest-litevský mír


 Na události na východní frontě měla vliv tamní bolševická revoluce (a vyhlášení Leninova Dekretu o míru), po níž se následně ruská fronta rozpadla a Rakousko-Uhersko spolu s Německem dobylo zpět ztracená území. Vše vedlo k tzv. Brest-litevskému míru, smlouvě podepsané 3. března 1918. Ruské územní ztráty byly veliké. Hrála se vysoká politická hra, která svým způsobem ovlivnila takřka celé zbylé dějiny, tehdy se teprve rodícího 20. století.

 Mírová dohoda a zánik východní fronty přinesl vojenský paradox. Rakousko-uherší vojáci a Němci byli stahování na západní a italskou frontu. V Rusku však zůstaly československé legie. Pokud se chtěli legionáři zapojit do bojů proti Němcům, museli se dostat na západní frontu. Cesta skrze celou Evropu byla ovšem neprůchodná. Legiím tak legiím zbývala pouze doprava přes východ a Vladivostok. Započal více než dvouletý boj o Transsibiřskou magistrálu. 

 Francie, Británie a Spojené státy uznaly československý zahraniční odboj, což později až glorifikovalo československé legie. A pak zbyla druhá strana...  

 Zařadit život Františka Bělohoubka po vstupu do legií místně a časově v souvislostech tamních událostí v Rusku si přesně netroufám. Na dalších frontách ještě zuřila válka, v Rusku po brest-litevském míru šlo o něco jiného. Mimo jiné i o návrat československých mužů do vlasti. Možná to není korektní, ale tato "pudová" záležitost, byla pro většinu podle mého názoru výraznějším motivem pro návrat domů, než boj za novou vlast. Domů jistě chtěli "obyčejní" vojáci, ať už bojovali na straně legií v Rusku, Itálii nebo ve Francii. Domů chtěli i obyčejní, znavení a vyčerpaní vojáci rakousko-uherské armády. Pojem "pěšák" dostál svého poslání na šachovnici Evropy. Figurkami tahali jiní a vojáci prokazovali statečnost na obou znepřátelených stranách.

Rusko, legie a konec v řece Moča


Nejsem expertem na legionáře a dosud jsem se s legionáři v rodokmenu a databázi nesetkal v té míře, abych o nich psal. Zájem o příběh Františka Bělohoubka mě "vyprovokoval" a shromáždil jsem si podklady k 16 legionářům, rodákům z Uhřic. Určitě jim věnuji v budoucnu článek, ale zřejmě se nebudu zabývat jednotlivými legionáři formou takovýchto medailonků. František Bělohoubek byl z uhřických rodáků, kteří vstoupili (byť někteří na kratičkou dobu) do Československých legií jediným, který zahynul.

Wikipedie pod heslem Československé legie začíná slovy:

"Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (a ruské občanské války). Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií. Tím porušili vojenskou přísahu českému králi a rakousko-uherskému císaři a jasně deklarovali svůj cíl vybudovat samostatný stát Čechů a Slováků. Jejich zásluhou vznikla v roce 1918 Československá republika."

Server vojsko.net v článku o legionářích v souvislosti s Brusilovovou ofenzivou mimo jiné píše:

"Rok 1916 měl být rozhodujícím rokem o konci války. Ruská vojska se vzchopila k nečekané ofenzívě, nakonec ale frontu posunula jen o 100 km za ztrát jednoho milionu vojáků. Brusilova ofenzíva byla maximum, co mohla tehdejší zmožená, unavená a nedostatečně zásobená ruská armáda zvládnout. Naši vojáci byly pro generála Brusilova velice užiteční, sám o nich prohlásil, že rozvědčíci byli něco jako jeho oči. Nikdo jiný neuměl tak skvělým způsobem zjišťovat slabiny v nepřítelově obraně."

Pravdou je, že ze zhruba 300 000 zajatců v Rusku vstoupila do československých legií jen malá část. Vojáci museli řešit dilema, vstup do legií představoval zradu rakousko-uherské vojenské přísahy i nebezpečí opětovného zajetí rakouskými, německými nebo maďarskými jednotkami. To znamenalo v podstatě smrt zastřelením nebo oběšením. Takový byl nejvyšší trest za zradu. Z vojenského hlediska nic nového.

Zlom představovala bitva u Zborova počátkem července 1917, kdy ruská prozatímní vláda umožnila masový nábor zajatců.

 Vstup Františka Bělohoubka do Československých legií se datuje podle VHA k 6. dubnu 1918. Přidělen byl k 1. čs. záložnímu pluku, do 4. roty. Co se dělo po téměř dva roky Františkova zajetí není jasné. Není ani zřejmé, na kterém místě Ruska k tomu došlo. Jisté je, že místo jeho zajetí a místo, kde zahynul dělí 2 roky a 1700 km. V legiích byl zhruba dva a půl měsíce.

Podle místa, kde zahynul soudím, že František byl při vstupu do legií součástí "Penzenské skupiny". Pod touto skupinou působil 1. československý záložní pluk, jehož byl František Bělohoubek součástí. V té době skupiny legionářů bojovaly za obsazení transsibiřské magistrály. 

1. čs. záložní pluk (Husitský), vznikl v Žitomíru 18. října 1917 ze záložního praporu Husitského jako doplňovací jednotka 1. čs. střelecké divize Husitské. Pluk samotný vznikl reorganizací a doplněním menšími jednotkami v Samaře 15. srpna 1918. Přestože se jednalo o záložní jednotku, účastnil boje u Bachmače a během vystoupení bojů u Penzy, Syzraně, Bezenčuku, Buzuluku, Bugulmy. 15. srpna 1918 přejmenován na 9. čs. střelecký pluk Karla Havlíčka Borovského. Dále se účastnil bojů na Povolžské frontě u Nikolajevska, Simbirska, Volska, zadní voj při ústupu od Volhy, I.prapor obklíčen u Buguruslanu, odchod z fronty 28.10.1918, od února 1919 součást 3.střelecké divize, ochrana magistrály v oblasti Kurgan, Šumichy, Kansk, při evakuaci do Vladivostoku v lednu 1920 boje u Nižněudinska, v červnu 1920 odjel do Československa.

Po vítězstvích u Bezenčuku a u Lipjag, obsadila Penzenská skupina 8. června 1918 Samaru, kde místní obyvatelstvo připravilo Čechoslovákům nadšené uvítání. Ve městě vznikla ruská demokratická vláda (KOMUČ) a začala se formovat ruská protibolševická Lidová armáda. Čechoslováci zde získali bezpečnou základnu, ze západu chráněnou Volhou, ze které se mohli probíjet dále na východ, ke spojení s Čeljabinskou skupinou. (Zdroj: VHU Praha)

 Po těchto událostech se odehrávaly další události, které již souvisí s Františkovou tragickou smrtí, právě nedaleko od Samary, jihozápadním směrem. Tam se nacházelo i Ivaščenkovo u řeky Moča, železniční uzel. Byla doba, kdy ovládnutí železnice bylo pro legionáře strategickým cílem, v podstatě spojeným s přežitím a otevřením si cesty domů. Co a proč se odehrálo 22. června 1918 je asi obtížné zrekonstruovat. Na italské frontě, kde na jaře na epidemii zemřel Františkův bratr Václav Bělohoubek, v té době tonuli vojáci v rozvodněné řece Piavě. Mimo válečné linie Velké války, ve svém vlastním legionářském boji, utonul v řece Moča František Bělohoubek.

 Ivaščenkovo pak bylo v revolučních vlnách nejprve v roce 1927 přejmenováno na Trock k poctě Lva Trockého, o dva roky později k poctě Vasilije Čapajeva na Čapajevsk. Tak se město v Samarské oblasti současné Ruské federace jmenuje do dnešních dnů. Řeka Moča zůstala pro některé Močou, pro jiné je Čapajevkou.

Kudy vedla cesta Františka Bělohoubka od zajetí (bod 1), až k jeho smrti (bod 4) nevím. V poznámce pod článkem je mapa zajateckých táborů v Rusku v roce 1916. Na mapce níže jsou zvýrazněna čtyři místa.
  1. Východně nedaleko Lutsku, kde byl 2. července 1916 zajat.
  2. Žitomír, kde byl zformován 18. října 1917 1. záložní československý pluk (Husitský).
  3. Samara, kde 15 srpna 1918 1. čs. záložní pluk oficiálně vznikl.
  4. Ivaščenkovo s řekou Moča (nyní Čapajevsk s řekou Čapajevkou), kde František Bělohoubek 22. června 1918 utonul.
"Dvouletá cesta Františka Bělohoubka od zajetí k tragické smrti znamenala překonání velké vzdálenosti. Mapu si můžete na serveru Mapy.cz zobrazit kliknutím zde. (Jako pátý bod jsem doplnil Ašuluk, raketovou střelnici, kde jsem byl v roce 1988 na ostrých střelbách.) Zdroj. Mapy.cz

"Klan" Bělohoubků z Uhřic

Bělohoubky, rozvětvený rod z Uhřic, lze najít také mezi zraněnými a zajatými. Uvádím to spíše pro dokreslení. To, o čem referují Seznamy ztrát se odehrálo zhruba kolem dvou měsíců před datem zveřejnění. Z toho si lze udělat obrázek, kdy ke zraněním nebo zajetí došlo.

 Zraněn byl Jan Bělohoubek, pěšák 3. pěšího pluku. Je zde uveden rok narození 1893, takže šlo o syna Josefa Bělohoubka a Veroniky Ott, který se narodil 25. května 1993. Jako zraněný je uveden ve výtisku Seznamu ztrát (č. 482), vydaném 26.10.1916. Jan se přitom v červenci téhož roku, kdy byl ještě na posádce v Brně, oženil s Antonií Tesaříkovou. Ženil se tři dny poté, co se provdala sestra Františka Bělohoubka, mladinká Josefka, jak jsem se o tom zmínil v dříve. Zraněn musel být Jan Bělohoubek bezprostředně po příchodu na frontu po svatbě, k níž obdržel mimořádné povolení pluku před odvodem na fontu. Tyto svatby se často konaly z důvodu nároků na delší dovolenou.
Zraněný (verw.), čerstvě ženatý Josef Bělohoubek, ročník 1893.  Zdroj. Seznam ztrát č. 482, datum vydání 26.10.1916, s. 7. ISSN 2076-0434.

Zajat byl v Rusku také Josef Bělohoubek, narozený 7. srpna 1876 v Uhřicích (rodiče - František Bělohoubek a Josefa Valihrach), polní myslivec (střelec) 25. domobraneckého pluku. Uveden je v Seznamu ztrát vydaném 3. dubna 1917.

Válečný zajatec (kriegsgef.) Josef Bělohoubek, ročník 1876.  Zdroj. Seznam ztrát č. 547, datum vydání 3.4.1917, s. 7. ISSN 2076-0434.

Václav Bělohoubek, bratr legionáře Františka, měl jmenovce, který byl také legionářem. Šlo o Václava Bělohoubka, narozeného v Uhřicích 17. května 1895 Josefu Bělohoubkovi a Veronice Ott.  Byl bratrem zmíněného zajatého Jana Bělohoubka. Jeho "materiály" ukazují dvě věci. Uvádí jej s křestním jménem Vasil, a také jako "zběha", který zběhl z legií necelý měsíc po vstupu do nich. Ze seznamu legionářského 6. pluku byl vymazán. Po návratu do Československa mu nebylo vydáno potvrzení o tom, že byl legionářem. Není mi moc jasné, jak se zbytkem vojny "protloukal".
Václav (Vasil) Bělohoubek, ročník 1895, který se stal legionářem, ale zběhl. Zdroj: VHA Praha

 Zvláštní je, že tento Václav Bělohoubek byl uveden jako válečný zajatec v ruském Charkově  v Seznamu ztrát č. 495, vydaném 30.11.1916 (s. 7).
Válečný zajatec (kriegsgef.) Václav Bělohoubek, ročník 1895. Dostal se ze zajetí předtím, než zběhl? Zdroj. Seznam ztrát č. 495, datum vydání 30.11.1916, s. 7. ISSN 2076-0434.

Je to minipříbeh dilemat a rozhodnutí, které na frontě řešili mladí muži. Pod tlakem války, slovanského cítění, ruské revoluce a mnoha dalších vlivů. Paradoxní je, že rok 1917 je z válečných roků, kdy nezahynul ani jeden z 28 uhřických mužů z památníku, u nichž je datum smrti známo. 

 Jmenovec Václav Bělohoubek se vrátil do Uhřic a v roce 1921 se oženil s Františkou Čamlíkovou. Záhy ovdověl a v roce 1923 se ženil znovu. V Dambořicích byl oddán za Rosinu Kroupovou. 

 Společným předkem tohoto Josefa, Jana, Václava Bělohoubka a obou bratrů Bělohoubků, kteří se z Velké války nevrátili, byl Pavel Bělohoubek. Jím začíná mužská linie předků legionáře Františka Bělohoubka, kterou jste už viděli v článku o Václavu Bělohoubkovi. 

 Život Františka Bělohoubka se uzavřel přesně před 100 lety.
Rubová strana kartotékového lístku suše konstatuje, že František Bělohoubek utonul v řece Moča u Ivaščenkova. V dnešní terminologii to znamená, že utonul v řece Čapajevka v Čapajevsku. Zdroj: VHA, osobní složka Františka Bělohoubka.

Rodokmen Františka Bělohoubka si můžete prohlédnout na tomto odkazu. Je totožný s rodokmenem jeho bratra Václava. Oba zahynuli před 100 lety, v posledním válečném roce, ale také v roce zrození samostatné republiky. Oba jistě chtěli zpět domů do Uhřic. Tragicky zahynuli každý na "jiné straně" z pohledu "politického" nahlížení na nepřítele. Jejich smrt od sebe dělí pouhé tři měsíce.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)
  • O 22.7.1779 Pavel Bělohoubek a Kateřina (Kašpar) Ondráček
  • N (1783) Josef - Pavel Bělohoubek a Kateřina
    • Byl 2x ženatý, měl (min.) 13 dětí (ne všechny přežily).
    • Zemřel v Uhřicích roku 1836 na epidemii cholery.
  • O 3.2.1807 Josef (Pavel) Bělohoubek, Uhřice č. 19 a Anna (Matěj) Kelča, Slavkov č. 13
  • Z 18.2.1810 Pavel Bělohoubek, Uhřice č. 76
    • Otec Josefa Bělohoubka. Pravděpodobně on byl prvním Bělohoubkem, který přišel do Uhřic "z hor od Vyškova", jak poznamenává uhřická kronika. 
  • N 16.3.1821 Josef - Josef Bělohoubek a Anna, Uhřice č. 66
    • Jeho starší sestra Františka se provdala za Fabiána Buchlovského. Jsou prarodiči další oběti Velké války, Františka Buchlovského, nezvěstného z v prvních válečných měsíců roku 1914.
  • O 1.2.1841 Josef (Josef) Bělohoubek, Uhřice č. 76 a Anna (Václav) Adamec, Uhřice  č. 32
  • N 3.2.1851 Josef - Josef Bělohoubek a Anna, Uhřice č. 76
  • O 11.11.1878 Josef (Josef) Bělohoubek, Uhřice č. 94 a Františka (Matouš) Tomek, Uhřice č. 77
  • N 25.10.1885 František - Josef Bělohoubek a Františka, Uhřice č. 94
  • Z 22.6.1918 František Bělohoubek, Ivaščenkovo (nyní Čapajevsk, Samarská oblast, Rusko)

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička

P.S.

Zde je ještě několik odkazů, dostupných ke dni publikování článku, které se věnují výše popsaným událostem či poukazují na "nejednoznačnost" a více úhlů pohledu spojených s legionáři a rakousko-uherskými vojáky.

Mapa zajateckých táborů v Rusku 1916. Zdej sou snad cesty, kudy putoval František Bělohoubek od svého zajetí v červenci 1916 do vstupu do legií v dubnu 1918. Zdroj: Velká Válka. info


Publikoval v
Štítky: , , , , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vážím si komentářů od podepsaných čtenářů. Příspěvky můžete komentovat pod každým z nich. Své názory, náměty a dotazy ke stránkám a jejich obsahu prosím směřujte do rubriky "Vaše názory". Děkuji.

LF

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)