Třináct předků 28. října 1918

28. října 1918 a 28. října 2018 od sebe dělí "propast" 100 let. Pro většinu světa ta data byla a jsou nezajímavá, běžná, všední, zapomenutá... věřím, že pro pád miliónu lidí nejen v srdci Evropy však nikoliv. Mám tu příležitost být mezi nimi (námi?). Oslavit 100 let založení republiky, osamostatnění či jako to nazveme, to se leckomu nepodaří. 

Uvedená data od sebe dělí čas a týkají se už také dvou různých světů, tisíciletí a také republik. Proto někdo namítá, že se slaví vznik dnes již neexistujícího státu. Za všech okolností je to však možnost uvědomit si co všechno se za jedno století odehrálo. Bezesporu to bylo z mnohých pohledů nejbouřlivější století v dějinách. Století velkých kotrmelců, úspěchů a zklamání, života několika generací.

Účelem tohoto článku není filozofovat a pateticky připomínat dějinné události. Mám daleko prostší cíl. Chci sobě i případným čtenářům (a příbuzným) připomenout jména lidí, kteří se v jakémkoli věku dožili a zažili (daleko od Prahy) 28. říjen 1918.

Zprávu o založení nového státu přinesly "až" úterní Lidové noviny z 29. října 1918.

Úryvek dějinného významu. Zdroj: archiv Lidových novin zde.

Friedelovi

Nejbližším pokrevním předkem v mužské linii Friedelů byl můj děda Alois Friedel. Bouřlivou dobu zažil jako kluk, necelý půlrok po svých devátých narozeninách, spolu se svými rodiči, otcem Antonínem a matkou Marií, rodem Krejčíček. 

Můj praděd Antonín Friedel, údajně invalida z Velké války měl v tom roce krátce po narozeninách s pořadovým číslem 47. Byl to on, kdo rod Friedelů "vyvedl" ze slezské Polanky do moravské Ostravy. V říjnu 1918 už rodina žila v dělnické čtvrti v Hulvákách, kde děda Alois pravděpodobně chodil do tamní česko-německé školy a nasával postupně dělnické způsob života a zřejmě z jeho pohledu a aktivit ve 30. letech také "vykořisťování".

Fotografie mého praděda Antonína Friedela zdobí Facebook profil mého blogu MY ROOTS.

Antonínova manželka, Marie Friedelová, rodem Aloise Krejčíčka, po němž můj děd dostal jméno, byla rodačkou z Krmelína a měla v onom roce 44 let. Vzhledem  živým matrikám nemám ještě zjištěno, kolik v domácnosti žilo dětí z celkem osmi nebo devíti, které prababička Marie porodila. Vím pouze o třech zemřelých dětech v útlém věku.

Události v Moravské Ostravě 28. října 1918 přibližují také Lidové noviny na titulní stránce zmíněného úterního vydání.

Noticka o průběhu 28. října 1918 v Moravské Ostravě v Lidových novinách z 29. října 1918. Zdroj: archiv Lidových novin zde.

Rozehnalovi

U Rozehnalů v jihomoravských Uhřicích u Kyjova byla situace odlišná. Už nežil můj praděd Metoděj Rozehnal, který zemřel v předjaří 1918 ve Vídni jako voják a jehož jméno je zapsáno na památníku obětem Velké války v Uhřicích.

Tři měsíce před říjnovými dny zemřel i prapraděd Jakub Rozehnal, Metodějův otec, který přežil svého syna, ale nedočkal ani republiky, ani konce války.

Žila však praprababička, a Metodějova matka Anežka Rozehnalová, rodem Josefa hudce z Uhřic. Bylo jí už přes 75 let. V nové republice žila v Uhřicích ještě necelé tři roky.

U Rozehnalů v mé rodové linii tedy říjnové události zažily samé ženy. Kromě Anežky také Marie Rozehnalová, která byla před půl roku vdovou po Metoději Rozehnalovi. Bylo jí teprve 32 let. Proto se nelze divit, že se o dva roky později znovu provdala a mimo jiné vychovala Anežku, mou "tetu z Uhřic".

Nejmladší dívenkou v rodině byla Františka Rozehnalová, dvouapůlletá holčička, které osud nadělil potkat se s Aloisem Friedelem, zplodit mého tátu a mladšího bratra Rosťu a zahynout pod koly tramvaje v pouhopouhých 28 letech. V říjnu 1918 žila se starší sestrou Irenou. Tři další děvčátka Metoděj a Marie pochovali.

Tovaryšovi, Juroškovi

Také na Valašsku se rozehrávaly dramatické osudy. V době vzniku samostatného Československa tam žilo pět mých předků. Mezi nimi Tovaryšovi a Juroškovi.

Nejstarším z nich byl můj prapraděd Josef Tovaryš, narozený 22. června 1860 v Hutisku. Během války ovdověl po smrti mé praprababičky Františky, rodem Zetocha. To už byl na světě jeho syn Josef. Josef starší se však během Velké války ještě stihl z Hutiska přesídlit do sousedního Solance a oženit se s Anežkou Závorkovou z Horní Bečvy.

To už nevychovávali Josefova prvorozeného syna Josefa Tovaryše, mého pradědu. V říjnu 1918 měl už 25 let a jsou mi trochu záhadou jeho válečné osudy. Do životního osudu mu každopádně zasáhla smrt Arnošta Červeného ve válce. Po jejím skončení, na počátku roku 1920 si vzal vdovu po Arnoštovi, Kristýnu Červenou, rodem Josefa Jurošky. Pár dnů v té době byl už na světě můj děda Jindřich, který se vlastně narodil jako nemanželský syn, byť snoubenci už měli po ohláškách.

Z výše uvedeného vyplývá, že v přelomové době zrodu naší nové republiky žila na Horní Bečvě Kristýna Červená, vdova po padlém Arnoštovi. V 28 letech přes válku sama vychovávala dvě děti, protože Arnošt zahynul už v létě 1915. (S vnukem Arnoštova syna Arnošta jsem před pár dny seděl na pivě ve vsetínském pivovaru Valášek.) Díky těmto souhrám osudových okamžiků tak byla Kristýna Červená, později Tovaryšová mou prababičkou.

Pivo Vsacan z Pivovaru Valášek, kterým jsem si připil s příbuzným Zdeňkem Červeným, vnukem padlého z Velké války, Arnošta Červeného. V těle nám oběma koluje krev Kristýny Červené. Zdroj: vlastní foto, říjen 2018

V říjnu 1918 žili ještě oba její rodiče, Josef Juroška a Kristýna Jurošková, rodem Kachtík. Také žila Marianna Červená, matka padlého Arnošta, ale ta není mým pokrevným předkem. Rodiče Juroškovi měli necelých 61 let (Josef) a 58 let (Kristýna). Během války, po tragické smrti zetě Arnošta Červeného snad byli schopni v rámci možností pomáhat své ovdovělé dceři s domácností, chalupou a dvěma dětmi. Ještě se dočkali svatby vdovy Kristýny s Josefem Tovaryšem i narození mého dědy Jindřicha.

Tomisovi, Aniolovi

Osudy předků se odehrávaly v rodové větvi ze Slezsku na pravém břehu Ostravice. Avšak už v Ostravě. Od Tomisů byl na světě můj praděd František Tomis. Nezasáhl do Velké války, v říjnu 1918 mu ještě nebylo 19 let. 

Otce ztratil brzy, v roce 1901, jeho matka Marie Tomisová, hlučínská rodačka z rodu Vincenta Holubka někdy v té době snad získala dům v Hrabůvce. Každopádně tato činorodá žena a moje praprababička se dožila 74 let. V říjnu 1918 jí bylo necelých 60 let.

Střípky osudů dokresluje "polská větev", kde mi chybí data o tom, zda v říjnu žili rodiče mé prababičky Emilie, budoucí ženy Františka Tomise. Byli to František a Marie Aniolovi, rodáci ze Starého Wišnice v Polsku. Počátkem roku 1900 se jim narodila dcera Emilie Aniolová, prababička a první z předků, narozených na prahu 20. století. Dospělost Emilie zahájila v podstatě pár měsíců po vzniku republiky. Ostatně už v roce 1921 se s Františkem Tomisem vzali a měli spolu tři sestry, Vlastu, mou babičku Drahomíru a nejmladší dceru, Martu.

Šťastná 13 (může být 15)

To bylo 13 předků z 28. října 1918. Tehdy už žijícími, které jsem za svého života poznal byli pradědové Josef Tovaryš a František Tomis a ještě děda Alois Friedel. V tu dobu kromě Uhřic a Horní Bečvy žili už ostatní v Ostravě, kde jsem se také narodil. V historickém Slezsku žádný předek vznik Československa neprožil.

Nikdy předtím jsem v této souvislosti o vzniku republiky neuvažoval. Žili zástupci tří generací mých předků. Kdoví jaké naděje či obavy vkládali do nového státu. Byli to prostí lidé rozmanitých osudů. než jsem se narodil já, bylo právě vzniklému Československu dáno do vínku ještě se několikrát proměnit a prožít mnoho osudových tragických zvratů s pověstnými "osmičkami" na konci letopočtu.

K výročí 100 let bych si přál, aby změny v republice byly jen k lepšímu. Můžeme to ovlivnit jen my sami.