Od tovaryše k Tovaryšům

Můj děda Jindřich byl mistr. I když byl vlastně Tovaryš. Byl totiž mistr humoru. Vždy říkával: "Mě se na nic neptejte, já jsem jenom tovaryš. Zeptejte se mistra." Tajemství jeho příjmení se zdá být snadno odhalitelné. Moldánová (2004) u příjmení Tovaryš stroze poznamenává:

"Vyučený a zkoušený řemeslnický pomocník / též druh, společník."

Nahlédněme spolu pod pokličku.

Tovaryš a Valašsko

Radim J. Vašut, v článku O původu valašských rodů na Rožnovsku uvádí:

"...Mnohé o původu obyvatel Valašska nám mohou prozradit staré matriky a dokumenty.  Především obcí podél horních toků obou Bečev, které byly na Rožnovsku a Vsetínsku osídlovány jako poslední. Před rokem 1781 nebyla uzákoněna příjmení, proto naši předci měli svá křestní jména a "přezdívky", které někdy byly stará rodová příjmení, jindy charakterizovaly původ, vlastnosti, vzhled apod. ..."

Zmiňuje i příjmení Tovaryš (řemeslnický učeň). Neuvádí ho však v tabulce rodů, u nichž dokládá od kdy je rod uváděn a počet nositelů daného příjmení v roce 2007. Mezi nimi jsou i rody, které jsou v mém rodokmenu a zmiňoval jsem je v příspěvku o místech svých předků. Např.

• Fárek, rod uváděn od r. 1656
• Rára, od r. 1591
• Vokáč, od r. 1692
• Žitník, od r. 1656

První zmínka o příjmení Tovaryš se v matrice Dolní Bečvy poprvé objevuje v r. 1661.

10.2.1661 byla pokřtěna Anna, dcera Jiřika Tovaryše a Zuzany z Dolní Bečvy. Zdroj: ZA Opava, sign. VM VIII 24, inv. č. 10140, fol. 39.

Podle webu Kde Jsme bylo v roce 2013 v České republice celkem 130 nositelů příjmení Tovaryš. Největší hustota výskytu je na Valašsku. 34 Tovaryšů bylo evidováno v ORP Rožnov p. Radhoštěm (kam spadá i Dolní, Prostřední a Horní Bečva, Hutisko-Solanec atd.),  13 Tovaryšů bylo evidováno v ORP Valašské Meziříčí.

Počet výskytů příjmení Tovaryš a jeho územní rozložení (2013). Získáno 28.4.2015. Zdroj: http://www.kdejsme.cz.

Pro zajímavost doplním ještě počty výskytu v ČR u dalších hlavních příjmení z mého rodokmenu:

• Friedel (213) - další mutace: Friedl (473), Fridel (18), Frýdl (491), Frýdel (9), Frídl (56)
• Tomis (256)
• Rozehnal (526)

Těžko už zjistím, jaké řemeslo vedlo ke vzniku příjmení Tovaryš v rodu mé matky. Je však pravděpodobné, že Tovaryšovi byli řemeslníky (a tovaryši), než se stali pasekáři a usadili se na Bečvách a na Hutisku. Řemeslo ve 13.-16. století bylo spjato s cechy. Dozvědět se o fungování cechů, mistrů a tovaryšů, znamená povzbudit fantazii o tom, jak předkové rodu Tovaryšů přišli ke svému příjmení.

Cechy - domov tovaryšů

Vznik řemeslnických cechů je spjat s se zakládáním měst ve 13. století v průbehu Velké kolonizace. Pro každé nové město byli řemeslníci přínosem. Proto ve městech vznikalo tzv. právo míle, které zaručovalo řemeslníkovi monopol v okruhu jedné míle. V tomto okruhu nesměl nikdo další provozovat stejné řemeslo. Existovala pověstná výjimka - nepostradatelní kováři, kteří se mohli usadit kdekoliv.

"Městské úřady volívaly cechovní představenstvo, dohlížely nad sazbami a cenami trhovými, ohledávaly spolu s cechovními staršími dobrotu zboží a rozhodovaly o sporech cechu s cechem".


Cechy vznikaly z původních bratrstev, když v některém městě bylo více řemeslníků stejného řemesla. Cechy se sdružovaly po praporci, po štítu nebo po znamení, pod nimiž kráčeli v procesí. Postupně se vyvinula zásada, že je třeba chránit ty členy (a pouze ty členy), za které se může cech zaručit. Proto v čele cechu stáli povětšinou dva cechmistři - starší a mladší. Cechmistři museli složit přísahu, takže třeba u soudu už nemuseli přísahat znovu. Obvykle přísahali na 5 povinností - že budu:

• ... hleděti cti a slávy Boží
• ... zachovávati poslušnost vrchnosti
• ... opatrovati pořádek v cechu a dbáti kázně
• ... k mistrům chudým i bohatým chovati se stejně
• ... dbáti, aby v prodejích řemesla nikomu se neublížilo

Cechmistr měl pokladnici, pečeť, opatroval řád cechu, peníze a registry, do nichž se zapisovali učedníci, tovaryši a mistři. Z pokladny cechu se hradily potřeby cechu, platily půjčky a podpory "nuzným členům" a vypláceli útraty spojené s kostelem a pohřbem (to byl původní účel bratrstev, které existovaly ještě před vznikem cechů). Pohřeb člena cechu byl poslední slavností, kterého se pod pokutou museli zúčastnit všichni příslušníci cechu. V kostele cechmistři obvykle sedávali ve vyhrazených lavicích, na trzích měli přední místa. Cechmistři "netrpěli prací nedělní". Nejtěžšími zločinem v cechu bylo zlodějství, kuběnářství a cizoložství.

Hlavním psaným předpisem cechů byly tzv. artikuly (články) či statuta. V roce 1731 byl v Čechách vydán cechovní patent, který nařizoval řadu podrobností cechovního života. Mezi jinými i nechat si artikuly potvrdit panovníkem, což se předtím dělo jen výjimečně. Zajišťoval ochranu tovaryšů, aby nebyli vypuzování z cehů a ohrožováni na živobytí. Také nařizoval, aby vyučený tovaryš v jednom městě byl uznán v jiném městě, popisoval postupy při udělování výučních listů tovaryšm a jejich povinnosti vůči mistrům a závazek k mlčenlivosti o výrobních postupech.

Celý dokument si můžete online prohlédnout na stránkách Vědecké knhovny v Olomouci zde. Takto vypadá jeho titulní stránka:

Titulní list Cechovního patentu z roku 1731. "My Karel VI., z boží milosti volený...". Zdroj: Vědecká knihovna Olomouc

V roce 1739 pak byly vydány generální cechovní artikuly, jakási obdoba vzorových stanov pro cechy.

Pracovní doba v cechu byla 15-16 hodin denně. Cechy měly své pravidelné schůze, které řídil starší tovaryš. Cechmistr dohlížel, aby na schůzích "nepovstal nějaký neřád". Na programu schůzí bylo představení přivandrovalých tovaryšů, vybírání členských příspěvků a urovnávání sporů mezi tovaryši. Posledním bodem schůze byl soud o rvačkách. Pokutován byl každý tovaryš, který na schůzi přišel "bez klobouku a bos". Schůze končila volnou zábavou, kdy se pilo na cechovní řád. Potrestán byl však přísně ten, kdo se opil do němoty.

Tovaryš - od učedníka k mistru

Od 16. století se učedník nedostal k mistru, jehož učení nemělo platnost. Otcové přihlašovali k mistrům své syny už ve dvanácti letech. Mistr učedníka představil na cechovní schůzi. Po formalitách (povolení vrchnosti, důkaz o poctivém zplození apod.), pokud proti učedníku a mistrovi nikdo nic nenamítal, byl učedník po povinném slibu zapsán do cechovních lejster. Mistr tím přejal otcovská práva a měl povinnost chlapce živit a šatit i právo jej tělesně trestat (povoleno bylo 20 ran metlou).

Tovaryš odpočíval maximálně 9 hodin denně a během jídla. Negativním důsledkem dlouhé práce tovaryšů bývalo nemírné pití. Tovaryši dostávali stejnou mzdu, aby si nemohli mistry vybírat. Zručnější tovaryš obvykle dostal alespoň kvalitnější jídlo. Ke mzdě tovaryše totiž patřila strava "při jednom stolu s celou rodinou". U mistra měl tovaryš také byt, kterým byla jeho dílna.

Brzo po vyučení měl tovaryš odejít na vandr. To se netýkalo synů mistrů, což jiným tovaryšům ztěžovalo k mistrům přístup. Před odchodem na vandr musel tovaryš požádat o list výuční, v němž bylo uvedeno, že "se poctivému řemeslu vyučil a je z poctivého lože".

Když tovaryš přivandroval do nějakého města, musel zamířit do cechovního šenku, kam se hlásila nabídka a poptávka po práci. Tovaryš musel mít filec - tlumok, jinak nebyl přijat. Večer přivandrovalého tovaryše vyzpovídali starší tovaryši ("ruky mu podati nesměli, prve než ho pořádně prozkoumali"). Pokud práce nebyla k mání, dostal tovaryš podporu na svůj další vandr. Psancem se stával ten tovaryš, který opustil svou ženu nebo utekl od mistra bez výpovědi. Výpověď byla obapolná a trvala zpravidla jeden týden.

Zikmund Winter o tovaryších v roce 1913 napsal:

"Zánovní tovaryš po svém vyučení dlouho na místě nepobyl: musil na vandr. Řád tomu chtěl, aby tovaryš takový pěkně se s mistrem rozešel, ruky podáním aby mistru a mistrové z lásky a opatrování poděkoval, pořádně odpuštění vzal. ... Mladík sebral list výučný, opásal se zbraní nějakou, vzal filec na záda a šel." (s. 340).

"Jiný druh vandrovních tovaryšů byli oni tovaryši "dospělí", kteří, nejsouce v jednom městě spokojeni, šli za prací do města jiného. Ti tedy nechodili na zkušenou. Nechodili také za hranice. Mívali za to namnoze větší a těžší filce: nosívalť mnohý řemeslné náčinní s sebou." (s. 342).

"Hospoda cechovní, hospoda tovaryšská, čili "šenk" byla reálním znamením i střediskem organizace tovaryšské." (s. 343). "Proto ten tovaryš, který nevešel do hospody, urazil organisaci, snížil "slavnou hospodu" a tovaryšský šenk. Arci tu, kde nebylo tovaryšské hospody, tovaryš musil po starodávnu přímo do mistra k mistru." (s. 344).


Z tovaryše se stal mistr po složení mistrovské zkoušky a v určitých řemeslech po vyrobení "mistovského díla". Zkouška se vykonávala proto, aby se k cechu dostali jen lidé zruční a dovední, kteří měli být "řemeslu svému ke cti a cechu k pochvale".

Cechy ve svém důsledku potlačovaly konkurenci a také svým způsobem konzervovaly technologické postupy. K inovacím mohlo dojít až tehdy, pokud nový postup schválil celý cech. Kvůli přílišnému svazování pravidly, docházelo často k jejich porušování. Příkladem bylo časté překračování povoleného počtu tovaryšů, kteří pracovali pro mistry. Nepružnost se stala i jedním z důvodů, proč cechy zanikly. V nás byly cechy zrušeny v roce 1859 novým živnostenským řádem.

Být tovaryšem nebylo jednoduché. Dokážu si představit, jak se chtěli učedníci stát tovaryši a odejít na vandr i jak moc se z tovaryšů chtěli stát mistři. Bylo to po všech stránkách přilepšení, zbavení se nepříjemných povinností, ponižování, nevýhod... Všechna tato příkoří kdysi snad přispívala i k formování vlastností, když se (neznámo kdy a kde) z tovaryše stal Tovaryš.

Závěr - možná...

Mathias Towarisch (Matyáš/Matěj Tovaryš), můj přímý doložený předek, má v matrice z roku 1755 uvedeno textor (tkadlec). Narodil se v roce 1718 v Dolní Bečvě, v roce 1744 koupil na Hutisku chaloupku od otce Václava.

Tkadlec Mathias Towarisch z Hutiska (1755). Zdroj: ZA Opava, sign. VM V 1, inv. č. 2249, fol. 76.

Sobotka (2012) píše, že "Na Valašsku převažovalo tkaní podomácké, cechy byly zakládány v 16. století a v 18. století už bývaly dosti časté." Tkalcovský cech ve Frenštátu vznikl v roce 1598, v Hranicích pravděpodobně kolem roku 1523. Při pátrání po cechu tkalců v Rožnově jsem zjistil pouze to, že ve Státním okresním archivu Vsetín existuje 12-ti stránkový inventář s názvem Cech tkalců Rožnov p. Radhoštěm (1648)1674-1903. Tady se otevírá ještě další stopa... Mohla by sahat 50 a více let před Matěje, do doby, kdy se Tovaryšovi poprvé objevili v matrice Dolní Bečvy.

Ilustrativní obrázek. Zrdroj: Tkalcovské venkovské muzeum, Trutnov.

Možná bylo tkalcovství kdysi tím řemeslem, které z tovaryše udělalo Tovaryše. Podle Miky (1979) ovšem "vesnická  domácká  výroba byla doplňková a primitivnější. Vesničtí tkalci totiž ještě hospodařili na polích". Kdyby to byl případ Matyáše, měl by v matrice napsáno pasekarius (pasekář) jako mnoho jiných pasekářů v matrice z roku 1755. Tkalcem v Hutisku byl v té době ještě Martin Dorotík. Dalšími byli např. Josef Jurošek na Prostřední Bečvě, Matěj Geryk na Horní Bečvě a Jiří Bielunek na Solanci. V Rožnově bylo v roce 1755 celkem 50 tkalců! Mezi nimi i Jan Rára, s jehož dcerou Zuzanou se oženil Matějův syn Martin. Martin už byl na Hutisku pasekářem.

Bylo tedy tkalcovství pro Matěje řemeslo nebo "vedlejšák"? Z výše uvedeného usuzuji, že to bylo hlavní řemeslo. Matějem možná skončila i řemeslná minulost rodové větve Tovaryšů, jejíž součástí byl i můj děd Jindřich.

Když příjmí (přízvisko, přezdívka) a poté příjmení Tovaryš vznikalo, řemeslní učni - tovaryši vandrovali. Možná nějaký tovaryš přivandroval do Rožnova, a pak dále proti proudu Bečvy. Možná přivandroval z Frenštátu, možná odjinud. Možná někdo dostal přezdívku Tovaryš, protože nikdy nevykonal mistrovské zkoušky. Možná se některému z tovaryšů vandrování zalíbilo a mistrovské zkoušky ani složit nechtěl. Již citovaný Zikmund Winter píše (s. 342): "Mladíci poznávali cizí řemeslo, sbírali zkušenosti, jeden od druhého naučili se dobrým i zlým věcem a nejednomu zalíbil se toulavý život víc než práce."

Možná přišli Tovaryši s dalšími Valachy přes Karpatský oblouk z dnešního Rumunska při Valašské kolonizaci. To zůstane obestřeno tajemstvím. Nezdá se mi to ovšem příliš pravděpodobné.

Možná je to celé jinak. Děda Jindřich Tovaryš (na fotce zde) byl pro mě mistr. A Valach.


Literatura:

• Mika, A.: Řemesla a obchod v českých městech ve světle tereziánského katastru (s. 104-138). In Čarek, J.: Pražský sborník historický, roč. 11., Panorama, Praha, 1979.
• Moldánová, D.: Naše příjmení. Agentura Pankrác, Praha, 2010.
• Sobotka, R.: Rožnovští tkalci. Městská knihovna Rožnov p. Radhoštěm, 2012.
• Winter, Z.: Český průmysl a obchod v 16. věku. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1913. Dostupné online. (kapitola "Tovaryš" - str. 339-440)

Další informace a dobové dokumenty k cechům (např. statuty, vandrovní kížku...) najdete zde, tip na výlet do Prahy za poznáním cechů je zde.