Pochopení rodiny jako "systému"

Tento příspěvek píšu ve středu "na apríla". Ale v žádném případě to není aprílový žertík. V pondělí jsem se vrátil z Libchav, kde jsem strávil 4 dny jako student na výcviku koučů systémů. Bylo to velmi zajímavé a poučné (jako pokaždé v Koučink akademii v Libchavách) a měl jsem nutkavý pocit ještě v Libchavách o tom napsat na svůj osobní web. Teď, po návratu, se s vámi chci pokusit podělit o to, co znamená považovat rodinu za systém.

Systém

Pravděpodobně na tom něco moudrého bude. Vždyť už starořecký filozof Aristotelés (384 - 322 př. n. l.) řekl, že celek je více, než jen součet jeho jednotlivých částí. Systém můžeme považovat za souhrn určitých prvků, které spolu souvisí a jsou sdruženy do nějakého smysluplného celku, ať už je tento celek živý nebo neživý. Zkuste si představit, jakých systémů jste součástí? Rodina, pracovní tým, sportovní tým, společenská organizace, politická strana, národ, stát, EU, Země, sluneční soustava, Vesmír... Přitom jsme sami utvářeni nervovým systémem, trávícím systémem, systémem našeho vědění, vědomí, podvědomí atd. (To se nám to zamotává).

V rámci systému (třeba. rodiny) existují i podsystémy. Např. partnerský podsystém (muž a žena), rodičovský podsystém (otec a matka), subsystém dětí... Pro systémy je také typické, že má své hranice, kterými je systém oddělen od okolí, a které určují, co do systému patří a co nikoliv. Narušení hranic může systém ohrožovat (milenka muže ohrozí stávající systém rodiny a naruší subsystém muž-žena). Na druhé straně nepropustnost hranic systému vede ke stagnaci a blokování systému (dokážete si představit rodinu bez přátel, kamarádů, známých...?).

Celostnímu zkoumání systémů se říká systemický přístup. Není to chyba, nejde o přístup systematický. V pojeti genealogie však můžeme mluvit o vlivu obojího. Přistupovat k pátrání po předcích "systematicky" - postupně, krok za krokem, od jedné rodiny k druhé atd. A vnímat to celé "systemicky", dívat se na systém velké rodiny, která obsahuje živé prvky (žijící členy rodiny) i neživé prvky (mrtvé předky). Opakem systemického přístupu je mechanistické vidění. To nazírá na svět a jevy tak, že hledá jedinou pravdu, posuzuje vše ve smyslu živý/mrtvý, dobrý/špatný, vina/nevina. Systemický pohled na svět (já jsem jeho zastáncem) vidí více "pravd", vidí širší souvislosti, kontext a vzájemné vztahy a vazby, které jsou často ovlivňovány měkkými faktory jako jsou emoce, intuice, komunikace, procesy a další. V práci s předky a pátrání po nich mohu na jedné straně předkládat fakta - data narození a úmrtí předků, adresy, kde žili, data, kdy je ženili a vdávali, kolik měli dětí a další. Na druhé straně mohu a chci vytvářet  příběhy, protože život předků vnímám také intuitivně, cítím určité emoce (klid, napětí, zvědavost, lítost, radost...) a rozvíjím svůj jedinečný proces práce s představivostí.

Rodinné konstelace a zákonitosti systému

Interakcemi mezi prvky systému třeba v rodinných vztazích se zabývají i tzv. rodinné konstelace. Je to zachycení určitého aktuálního stavu systému, V rodinných systémech vychází z toho, že jsme s rodem, do něhož patříme a z něhož pocházíme spojeni skrze celé generace. Náš rod tak vědomě i nevědomě formuje naše vidění světa, to, jak cítíme, myslíme a jednáme. Rodinné konstelace nám pomáhají zobrazit (i uchopit) vliv, který na nás mají osudy ostatních členů rodiny, vč. těch, kteří jsou mrtví nebo byli z rodinného systému vyloučeni (otec-alkoholik byl po rozvodu "vytěsněn" rodinou z paměti, manželka se s ním přestala stýkat, ale pořád je třeba otcem dětí, bývalou první láskou apod.). Bohužel k pochopení konstelací je třeba rodinné konstelace (či jiné systémy) spíše zažít, ne si jen o nich číst. Ale pokud byste měli i na to chuť, v závěru článku je pár tipů na literaturu.

Iniciátorem, tvůrcem a propagátorem práce s rodinnými systémy je německý terapeut Bert Hellinger. Ten mimo jiné vypozoroval a popsal následující základní potřeby, charakteristické pro (nejen rodinný) systém:

• potřeba (a právo) sounáležitosti k systému
• potřeba hierarchie v systému a řádu v systému - v systému je "větší" (hierarchicky výše) ten, kdo do systému přišel dříve (otec je vždy "větší" než jeho dítě, naši předkové jsou v tomto pohledu vždy "větší" než my sami)
• potřebu rovnováhy mezi dáváním a braním - ta se netýká jen fyzické výměny nebo informací a znalostí, ale i dávání a braní na emocionální úrovni a v dalších rovinách

To má své obrovské důsledky. Právo na příslušnost k systému má každý, i když jde do vězení, odejde, zemře, emigruje, "zblázní se". Konstelace například umožňuje obnovit právo na místo v systému pro takového člověka a uznání tohoto práva příslušnosti k systému. Pocit viny z vyřazení/vyloučení ze systému se projevuje odcizením, což může vést k projevům, objevujícm se třeba ve zdraví (nemoc, deprese...).

Hierarchie v systému je daná pořadím vstupu do systému, důležitostí pro systém a funkcí v systému. Představit si můžeme, jakou komplikaci může způsobit to, když mladší sourozenec dostává přednost u rodičů a je zvýhodňován před starším sourozencem (= sourozenecké konflikty se dříve nebo později objeví). S "velikostí" jsou neodmyslitelně spjaty jak výhody, tak povinnosti. Vydělávající člen rodiny je důležitější než nevydělávající, nadřízený je "vyšší" než jeho podřízený atd.

V dávání a přijímání/braní musí také panovat rovnováha. Jinak se vytváří pocit zadluženosti a potřeby tento dluh srovnat. To vede k "čistému svědomí" a pocitu svobody. I zde zase můžete podnítit svou představivost a uvědomit si jaká složitá zapletení může vytvářet nerovnováha mezi dáváním a braním a zároveň narušení hierarchie.  Vypíchnout mohu např. tyto zákonitosti pro dávání a braní (Černý, Hajduk, 2011):

• Rodiče jsou velcí a dávají, děti přijímají.
• Starší dávají těm mladším.
• Bezdětné páry cítí potřebu dávat, proto se angažují v adopcích, charitativních projektech nebo pomáhajících profesích
• Dospělé děti mají povinnost se postarat o stárnoucí rodiče, ale nemusí to dělat podle představ a snů svých rodičů.

Svědomí systému a láska 

Píši o tom proto, že i systém má svědomí. Cílem svědomí systému je udržet systém pohromadě, a to za každou cenu. Pokud je někomu právo na místo v systému upíráno, svědomí systému prostřednictvím někoho zasáhne. Proto je v systému třeba každého uznat a uctít. Pokud se tak nestane, bude systém vytvářet komplikace.

Do systému patří i láska. Láska potřebuje řád. Láska přijímá vše, tak jak je. Velká láska si neklade podmínky. Velká láska svazuje i osvobozuje. Malá láska je sebestředná. Nerespektuje řád. Dělá nás závislými. Snaží se změnit věci, keré změnit nemůžeme.

Je příjemné pěstovat v sobě Velkou lásku. Co to je, jsem třeba v plné síle pocítil v jedné konstelaci o uplynulém víkendu, když jsem v poli konstelace představoval Vesmír. Proto i k rodičům a předkům pociťuji Velkou lásku. Svým pátráním po předcích naplňuji potřebu uznat je, protože jsou součástí mého širokého rodinného systému. Chci jim vyjádřit respekt a úctu. No a psaní mi pomáhé si toto znovu a znovu uvědomit a připomenout.

Na závěr se můžete "obout do systemických bot", zamyslet se, vzít papír a tužku a odpovědět si na následující otázky. A můžete i komentovat v komentářích dole. Jakého rodinného systému jsem součástí já? Kdo do tohoto mého systému patří? Pro koho v něm je místo? Pro koho není (a proč)? Kdo byl kdy ze systému vyloučen" Kdo v systému nebyl uznán? A kdo tedy uznán má být? Kdy a kde byla v systému narušena hierarchie? Jak se to pak projevilo v důsledcích? Jak vnímám dávání a braní (zejména nehmotné)? Co se ve mě odehrává, když nedávám? Co se děje, když nepřijímám?

Pokud vás systémy a rodinné konstelace zaujaly hlouběji, doporučuji následující literaturu. Najdete ji také v rubrice Odkazy a zdroje.

1. Bílý, J.: Úžasná síla celku: Organizační, podnikové a experimentální konstelace. Pragma, Hodkovičky, 2007. (Z této knihy jsem hodně čerpal i pro tento článek, spolu s výukovými materiály z Koučink akademie Libchavy)
2. Hawkins, R. D.: Moc versus síla: Skrytí určující činitelé lidského chování. Pragma, Hodkovičky, 2004.
3. Černý, V., Hajduk, M.: Rodinné konstelace - psychoterapie a spiritualita. Computer Press, Brno, 2011
4. Hellinger, B.: Rodinné konstelace - objevná síla. Triton, Praha, 2004
5. Hellinger, B.: Skrytá symetrie lásky. Co podporuje lásku v partnerských vztazích. Pragma, Hodkovičky, 1998.
6. Stam, J. J.: Pole spojení: praxe organizačních konstelací. Equilibrium, Praha, 2009.