Jakub Poláček (*1882 - †1914) - konec u Krašniku, necelý měsíc po mobilizaci

Jakub Poláček byl prvním z 28 mužů z Uhřic, který zahynul ve Velké válce. Tehdy, ani ne měsíc po zahájení, ještě válka svůj přídomek "Velká" neměla. natož aby byla označena za "1. světovou".

Vyhlášení mobilizace vyšlo 1. srpna 1914, pár dnů pot=, co Rakousku-Uhersko vypovědělo válku Srbsku. Ještě téhož měsíce padl Jakub Poláček. Zdroj: VHÚ

Jakub Poláček je jedním z mých "pra-bratranců". Jeho děda, Silvestr Poláček byl (snad) našim společným předkem. Jisté to je u Jakubovy babičky, Anežky Hudec. Byla Silvestrovou manželkou, které se můj předek Josef Hudec narodil ještě jako svobodné matce. Tuto nejistotu jsem zatím nepotvrdil, ani nevyvrátil. V rodokmenu je to větev s otazníkem.

Jakub Poláček

Jakub se narodil v létě, 18. července 1882 v Uhřicích, Václavu Poláčkovi a jeho druhé manželce, Kristýně, rodačce z nedalekých Dražůvek, dceři Floriána Navrátila. Její prarodiče byli předky také od Josefa Kořínka, padlého ze 3. bitvy na Soči, o němž byl minulý článek na blogu MY ROOTS.

Osmnáctin se Jakub dočkal až v nové století. Jakub Poláček se ženil 22. ledna 1908. Záchytný bod rodokmenu jeho manželky je třeba hledat v "živé" matrice v Žarošicích. Jakubova manželka Veronika, rodem Františka Bělohoubka (těch mám v databázi zatím 12), se narodila v Uhřicích 1. února 1887. Její matkou byla Marianna Valihrach. Bohužel tuto svatbu nemám zaznamenánu a musím ji teprve na OÚ Žarošice ověřit. Proto nebudu mít zatím rodokmen Jakubovy manželky k dispozici.

Vím jen, že se Veronika, která se zkraje války stala vdovou, se po válce a vzniku Československa znovu vdala 27. června 1921 za vdovce Tomáše Bělohoubka z Dambořic. Z toho je patrné, jak byl/je rod Bělohoubků v Uhřicích a Dambořicích početný.

Jak to bylo s pravděpodobnými dětmi Jakuba Poláčka, to bude také předmětem dalšího výzkumu. Jakubův starší bratr Jan (*24.7.1875), děti měl, ale všechny tři, které jsem zatím zachytil zemřely a konce války se nedočkaly.

V databázi VHA najdeme mezi legionáři také dva Poláčky z Mouřínova, obce, odkud pocházeli předci Jakuba Poláčka (i moji?). Jedním je Josef Poláček (*29.5.1892), který padl do ruského zajetí v květnu 1915 na ruské frontě, druhým Karel Poláček (*11.6.1890), který zběhl k československým legiím na sklonku války na italské frontě.

Bohužel válečný úděl Jakuba Poláčka byl velice rychle přeťat jeho smrtí v boji. Stalo se tak u Krašniku, den po skončení "bitvy u Krašniku".

Shrnutí údajů o Jakubu Poláčkovi na kartotéčním lístku VÚA. Kmenový list vojáka se nedochoval. Zdroj: Kartotéka padlých VÚA.

Bitva u Krašniku - první bitva mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem

Jakub Poláček, jako ročník 1882 si svou prezenční vojenskou službu (nemám kmenový list) odbyl patrně v letech 1903-1906 a ženil se tedy po ní. V době mobilizace byl jako záložník ihned povolán a několik dnů po mobilizaci již odjel do pole.

Podle úmrtní matriky 3. pěšího pluku padl Jakub Poláček v boji.

Ukázka z úmrtní matriky Pěšího pluku č. 3 (IR 3), se záznamem Jakuba Poláčka z Uhřic, který padl v boji. Zdroj: http://www.digitalniknihovna.cz/, Infanterie Reg. Nr. 3 Sterb-Register Tom. XII 1914-1919, fol. 349.

Kartotékový lístek potvrzuje, že Jakub Poláček zahynul u Krašniku, v dnešním Lublinském vojvodství v Polsku. Podle data lze usoudit, že jeho smrt souvisela s probíhající bitvou u Krašniku, první bitvou s Rusy na rodící se východní haličské frontě.

Pěší pluk č. 3 (IR 3) byl zkraje války součástí 1. armády (1. Armee) v sestavě 12. pěší divize. Na mapce polohy vojsk 22. srpna 1914 (4 dny předtím, než Jakub Poláček padl) z 1. dílu publikace ÖULK je patrná poloha jak této 12. pěší divize, tak i zhruba 20 km vzdáleného Krašniku.

Stav rozložení jednotek 1. armády 22.8.1914.  Zaznačena je poloha 12 IS (pěší divize, v jejíž sestavě byl i 3. pěší pluk. Zdroj. ÖULK, 1. díl, 1914, leták č. 9.

Bitva u Krašniku byla pro rakousko-uherské vojáky vítězná. Obě strany však utrpěly těžké ztráty na životech.  Jak se píše v ÖULK "byla to první ochutnávka obětí, které si válka vyžádala".


Posun vojsk na severním křídle fronty pak dokládá další mapka, a níž je zachycen stav k 1. září 1914 (5 dnů poté, co Jakub Poláček padl). Už 26. srpna 1914 se začala odehrávat první příprava na postupné dobytí Lublinu. Ale jak to obvykle chodí, "první vyhrání, z kapsy vyhání". Právě 1. září 1914 se karty začala obracet a rakousko-uherské jednotky se dál k Lublinu nedostaly. Začala ruská protiofenziva...

Jakub Poláček padl 26.8.1914, den po "ukončení" bitvy o Krašnik. Další posun fronty za Krašnik a stav k 1.9.1914 ukazuje tento výřez mapky. Zdroj. ÖULK, 1. díl, 1914, leták č. 11.

Situací v boji o Krašnik prošli zřejmě všichni muži 3. pěšího pluku, včetně těch z Uhřic.

Poznámky jednoho z vojáků, Čeňka Šlejšky z Chrudimska jsou výmluvné: "Před Krasníkem jest obrovský vojenský hřbitov prvním účastníkům války, které rakouská generalita neznalá prakce bitevní vedla prostě na porážku. Přes sto velkých šachet, a jak naznačil hejtman Otomanský, "Zde jich leží 37 000", zakládá se asi na pravdě, neboť nejlítější boje byly na začátku války u Krasníku, Sokalu a Rovy Ruské."

1914 - muži z Uhřic v 1. a 4. armádě

Počátkem války měla rakousko-uherská armáda 102 pěších pluků. Každý pěší pluk měl určen doplňovací obvod, z jehož území byl doplňován. Z území Moravy a Slezska bylo doplňováno 8 pluků. Do pole nastupovaly pěší pluky obvykle se třemi prapory, čtvrtý prapor byl přidělen k jiné jednotce. Vesměs to bývala horská brigáda. 

V sídle posádky z dob míru zůstal po odchodu pluku náhradní prapor. Jeho úkolem bylo cvičit povolané zálohy a poté je odesílat je v pochodových praporech na frontu.

Pluk měl přibližně 4 000 mužů, tedy 4 prapory pro 1 000 mužích. Prapor byl rozdělen opět na 4 roty se 250 muži v každé z nich.

Ohněm prvních bojů s Jakubem Poláčkem ve 3. pěším pluku prošli z 28 uhřických mužů mimo jiné také Tomáš Závodský, který padl ke konci válka v Itálii na Piavě a nezvěstný František Živěla. Podle ročníku narození (přičemž nemám žádné doklady) se domnívám, že mezi nimi byl i nezvěstný Štěpán Rozehnal.

Jihovýchodněji od 1. armády prošli boji na frontě v dnešním Polsku i příslušníci 25. zeměbraneckého pěšího pluku v sestavě 4. armády. Pět dnů po Jakubu Poláčkovi tak u Dubu zahynul jiný Jakub - Adamec. Boje zde poznával i František Bělohlávek, pozdější zajatec a legionář, který se konce války také nedožil.

Příběhy Tomáše Závodského a Františka Bělohoubka patří mezi letos "stoleté" a zveřejním je v průběhu června, protože oba zahynuli v průběhu jednoho týdne, každý na jiném konci zběsilého a nesmyslného válečného světa.

Z neuhřických, šel stopami 3. pěšího pluku na haličské frontě vstříc své smrti i Arnošt Červený z Horní Bečvy. Kdoví, jestli s nějakými uhřickými vojáky kdy mluvil. Měl na to čas jen o rok déle něž Jakub Poláček.

Místa, kde zahynuli první dva muži z Uhřic, během prvního měsíce Velké války. Shodou okolností byli oba Jakubové. Zdroj: Mapy.cz

Na mapce jsou vyznačena místa, kde v srpnu 1914 padli dva Jakubové z Uhřic.

1. Jakub Poláček - u Krašniku, †26. srpna 1914
2. Jakub Adamec - u Dubu, †31. srpna 1914

Jakub Poláček - nejistý bratranec

Kořeny Jakuba Poláčka míří z Uhřic do okolí Bučovic. Zda se v mužské linii spojují s mými kořeny není přesvědčivě doloženo. Klíčem (a záhadou) je Silvestr Poláček. Jak vidíte níže, rodák z Mouřínova se 28. května 1821 oženil s Anežkou Hudec. Anežka je předek z mého rodokmenu.O příchodu Hudců do Uhřic jsem psal tady. 

Ovšem můj předek Josef Hudec se narodil Anežce v Uhřicích už 7. dubna 1818. U své svatby je uváděn jako Hudec, nikoliv Poláček. Byl vlastním nebo nevlastním bratrem Václava Poláčka, otce padlého Jakuba?

Zápis narození Josefa Hudce, syna svobodné matky Anežky Hudec. Byl jeho otcem Silvestr Poláček? Z jeho chalupy se sice ženil, ale... Zdroj: MZA, Actapublica, Dambořice, sign. opis 9, str. 209/389.

Když se narodil Václav Poláček, Jakubův otec, měl Josef Hudec 24 let a byl dva roky ženatý. Moc šancí tomu, že byli vlastními bratry nedávám. Potenciálně ztrácím tak tuto větev z rodokmenu a tedy i místa na Bučovicku, kde se rod Poláčků vyskytoval v 18. století a dříve.

Rodokmen Silvestra Poláčka, který je součástí i toho mého, ale s rizikem, že nejde o přímého předka. Zdroj MyHeritage Family Tree Builder 7.2.0 pro Mac.

Po svatbě s Anežkou měl Silvestr Poláček dalších 9 dětí. Prvorozený manželský syn Matěj zemřel 17. září 1850 na tuberkulózu plic jako voják 3. pěšího pluku. Nejmladší syn Václav se stal otcem jiného vojáka 3. pěšího pluku, který padl v bitvě u Krašniku v 26. srpna 1914.

Rodokmen muže, o kterém byl tento článek, Jakuba Poláčka si můžete prohlédnout jako obvykle z mého Dropboxu zde. U Poláčků se mi objevují shody SmartMatch se třemi rodokmeny, ale žádný nejde tak daleko, k Jakubu Poláčkovi. Některé příbuzné či Jakubovy přímé potomky však jistě bude možné najít. A třeba narazí i na tento článek...

Závěrem tedy rekapitulace mužské linie předků Jakuba Poláčka, po jejímž pokračování lze dále pátrat.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• O 3.2.1749 Antonín (Antonín) Poláček a Tereza (Jakub) Rozhon, Černčín (nyní je to součást Bučovic)
• Po smrti manželky Terezy se Antonín Poláček znovu oženil v Nevojicích za Kateřinu Boronovský. Po 7 dětech z prvního manželství, se mu narodilo dalších 7 dětí. Zdaleka ne všechny přežily.
• N 29.12.1756 Antonín - Antonín Poláček a Tereza, Mouřínov
• Antonín byl z dvojčat. Jeho bratr a dvojče, Silvestr, zemřel po 9 dnech.
• O 3.11.1779 Antonín (Antonín) Poláček a Tereza (Jakub) Libenský, Mouřínov č. 34
• N 18.1.1796 Silvestr - Antonín Poláček a Tereza, Mouřínov č. 47
• O 28.5.1821 Silvestr (Antonín) Poláček, Uhřice č. 68 a Anežka (Bartoloměj) Hudec, Uhřice č. 56
• Tři roky před touto svatbou se Anežce Hudec narodil syn Josef (Hudec), můj předek, který se oženil s Cecílií Adamec. Předpokládám, ale nemám potvrzeno, že by jeho otcem mohl být Silvestr Poláček (viz. výše).
• N 4.2.1842 Václav - Silvestr Poláček a Anežka, Uhřice č. 68
• O 6.2.1867 Václav (Silvestr) Poláček, Uhřice č. 11 a Kristina (Florián) Navrátil, Dražůvky č. 58 
• První manželka Václava Poláčka (Marianna, dcera Josefa Čamlíka) podlehla v Uhřicích epidemii cholery v létě 1866.
• N 19.7.1882 Jakub - Václav Poláček a Kristina, Uhřice
• O 22.1.1908 Jakub (Václav) Poláček, Uhřice č. 29 a Veronika (František) Bělohoubek, Uhřice č. 99
• Z 26.8.1914 Jakub Poláček, Krašnik, Polsko

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. I tento památník fotil Petr Něnička.

Josef Kořínek (*1878 - †1915) - brněnský kočí a válečný souputník Františka Tichého

Minulé dva články jsem věnoval Matouši Peroutkovi a Františkovi Tichému, na pozadí prvních bitev na Soči. Ještě blíže, než Matouš Peroutka a František Tichý, měli k sobě František Tichý a "třetí muž" z minisérie posledních tří článků ze sočské fronty - Josef Kořínek (byl o 6 měsíců mladší, než František Tichý). Tito tři uhřičtí muži zahynuli během 50 podzimních dnů, každý v jiném měsíci, kdy patrně zasáhli do jedné či dvou bitev na řece Soča/Isonzo. 

Pojďme si nejprve připomenout data a místa, kde tito tři muži z celkem 28 uhřických ve Velké válce zahynuli. Články na MY ROOTS šly "proti proudu času" na bojišti.

Matouš Peroutka - † 3.  prosince 1915, Dutovlje (Slovinsko)

František Tichý - † 2. listopadu 1915, Marcottini (Itálie)

Josef Kořínek - † 14. října 1915, Doberdó del Lago (Itálie)

O dva dny později než Josef Kořínek, 16. října 1915, zemřel u Mukačeva další z uhřických mužů, František Klapil.

Detaily z kartotékového lístku Kartotéky padlých. Zdroj: VÚA

Ještě si připomeňme, kdy probíhaly první bitvy na Soči v roce 1915.

• 1. bitva - 23. června - 7. července
• 2. bitva - 18. července - 10. srpna
• 3. bitva - 18. října - 4. listopadu
• 4. bitva - 10. listopadu - 14. prosince

Mapu, kde jsou zobrazena místa odpočinku všech tří zmíněných uhřických mužů si otevřete kliknutím na odkaz https://mapy.cz/s/2COWN (Mapy.cz, na souřadnice neberte zřetel).

Josef Kořínek

Josef Kořínek byl rodákem z Uhřic (č. 22), ale jeho otec, také Josef, se do Uhřic přiženil z Nenkovic, vzdálených zhruba 7 km jihovýchodně od Uhřic. Na svět Josefa přivedla matka Mariana, z rodu uhřického domkaře Fabiána Kramáře (jednoho z mých pra-bratranců), který se do Uhřic přiženil "přes kopec" ze sousedních Dambořic. Josef Kořínek má jako datum narození zapsáno 1. září 1878 (byl jen o 10 měsíců starší, než můj praděd Metoděj Rozehnal.)

Našimi společnými předky s Fabiánem Kramářem byli Melichar Šemora (1723-1777) a jeho manželka Mariana Aujezdský (1722-1785) z Dambořic.

Stejně jako jeho výše zmínění dva "spolubojovníci", i Josef Kořínek se po nástupu nového století oženil. Živil se jako kočí v Brně, takže se v Brně konala i svatba. 27. února 1906 pojal za manželku Antonii Machač z Habrůvky (dnešní okres Blansko), dceru Antonína Machače.

Bylo "dost času" na to, mít děti. Děti Josefa Kořínka ukrývají brněnské matriky. Mohu potvrdit syna Ludvíka, narozeného v Brně v roce 1909. patrně přišly i další. je zde tedy velká šance, že i potomci tohoto uhřického muže žijí. Otázkou je jen to, "jak se k nim dostat" a zda (a co) o svém dědovo/pradědovi/prapradědovi vědí.

Z původního památníku se dokonce zachovala fotka v porcelánovém rámečku. Josef byl nevysokého vzrůstu, jako mnozí další. Měřil 162 cm, měl hnědé vlasy a šedé oči.

Josef Kořínek na původní fotografii k památníku v Uhřicích. Zdroj: OÚ Uhřice

V době svatby žil v Brně, živil se jako kočí. (To mi připomnělo panského kočího Mathiase Friedela z Polanky.) Jak vidno i uhřičtí se dokázali dostat do "velkého světa" nového, dvacátého století. To že světem v první polovině onoho století otřesou dvě světové války, to si jistě nikdo zprvu nepřipouštěl.

Trošku "raritou" je, že Josef Kořínek měl společné předky s dalším padlý z Uhřic, Jakubem Poláčkem. Byli jimi Jiří Švábík a Kateřina Duroň z Dražůvek. Byli to praděd a prababička Jakuba Poláška a prapraděd a praprababička Josefa Kořínka. Rozdělení do větví "způsobily" Dcery Jiřího Švabíka a Kateřiny - Marianna (*1797, prababička Josefa Kořínka) a Anežka (*1807, babička Josefa Poláčka). Vidíte, mezi sestrami byl rozdíl 10 let, v příbuzenstvu to pak byla celá jedna generace.

A zase ta sočská fronta

Josef Kořínek byl odveden stejně jako František Tichý 28.3.1901 k 25. zeměbraneckému pěšímu pluku v Kroměříži.

2. srpna 1914, po mobilizaci byl přidělen ke 25. domobraneckému pěšímu pluku (LstIR 25), s nímž odtáhl na frontu. S Františkem Tichým i dalšími muži z Uhřic a okolí, kteří už byly "záložáky". První rok války je čekal na frontě v Haliči...

18. července 1915 byl vyznamenán bronzovou medailí za statečnost (bronzene Tapferkeitsmedaille). Na italské frontě se schylovalo ke 2. bitvě na Soči, avšak na Haličské frontě, kde se pohyboval v tu dobu 25. domobranecký pěší pluk, bylo po bitvě o Krašnik. U Krašniku zahynul v roce 1914 Jakub oláček, o němž jsem výše psal, že měl s Josefem Kořínkem společné předky.

Bronzová medaile za statečnost. Jednou z nich byl vyznamenán i Josef Kořínek.

Koncem července byl Josef Kořínek zařazen do pochodového praporu. Následoval přesun na italskou frontu k řece Soča. Zřejmě po železniční trase přes Přerov a Vídeň, kdy se ocitl v letmém a pomyslném doteku s domovem.

Soča/Isonzo. Nádherná řeka, kterou v posledních letech "objevují" i čeští vodáci. Nad Novou Goricí protíná dnešní hranici mezi Slovinskem a Itálií. Gorica (Görz na obrázku dole) byla centrálním místem úseku jihovýchodní fronty. Nyní je rozdělena na italskou část (Gorizia) a slovinskou část (Nova Gorica).

V nedaleké Vrtojbě (najdete na obrázku níže, pod Goricí) padl a byl pochován Ján Tarčák, praděd mé manželky. Válka si zde vzala životy shora zmíněných tří uhřických mužů, včetně Josefa Kořínka, během 50 dnů.

Rakousko-uherské velení se snažilo na frontu přivézt alespoň nějaké zálohy a přeskupit obranu. Drtivá převaha italské armády, pokud jde o muže a zbraně, však zůstala zachována (zhruba 128 000 mužů na straně rakousko-uherské armády, 300-350 000 italských vojáků). Ztráty z předchozích prvních dvou bitev se však nedařilo nahradit.

Minule jsem u situační mapky části sočské fronty a pozici 111. domobranecké pěší brigády zmínil obec Doberdo. Josef Kořínek byl zabit na planině u Doberda 14. října 1915, patrně v době dělostřelecké přípravy italské armády, před zahájením 3. bitvy na Soči, která naplno vzplála 18. října. V Doberdu byl také pohřben, necelé dva měsíce po svých 37. narozeninách.

Do mapky z minulého článku přibylo vyznačení obce Doberdo, kde 14. října 1915 zahynul uhřický rodák Josef Kořínek. V Doberdu byl také pochován. Zdroj: ÖULK, 1915, díl 3, leták 24.

Velká bitva však Doberdo teprve čekala. Odehrála se 6. srpna 1916 a byla to jedna z nejkrvavějších bitev, součást 6. bitvy na Soči, první, v níž slavila úspěch italská armáda.

To už ale Josef Kořínek nežil. Kmenový list vojáka vypovídá o tom, že 26. ledna 1916 byl posmrtně vyznamenán stříbrnou medailí 1. stupně za statečnost.

V roce 1918 vybudovali rakousko-uherští vojáci v Doberdu kapli, jako vzpomínku na své padlé. Byly jich tisíce. Josef Kořínek, František Tichý a Matouš Peroutka byli mezi nimi.

Kaple v Doberdu. Zdroj: Web Traces of War.

Pokud byste si chtěli připomenout události na Soči, zde z Odkazů a zdrojů vybírám:

• FUČÍK, J. Bojiště českých dějin. Svazek 4. Soča (Isonzo) 1917. 1. vyd. Praha: Paseka, 1999. 133 s. ISBN 80-7185-255-4.
• FUČÍK, J., PAVLÍK, M. Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí. 1. vyd. Praha: Elka Press, 2008. 190 s. ISBN 978-80-87057-04-9.
• NEDOROST, L. Češi v 1. světové válce. 2. díl - Na frontách Velké války. 1. vyd. Praha: Libri, 2006. 319 s. ISBN 80-7277-322-4.

Nejen Nenkovice 

Josef Kořínek byl patrně prvním Kořínkem - mužem, který se v Uhřicích narodil. Měl ještě starší sestru a patrně i další sourozence, jejichž data narození jsou zapsána v matrikách narozených, uložených v době psaní článku na matrice OÚ Žarošice.

Do Nenkovic (č. 39) se Martin Kořínek, Josefův praděd patrně přiženil roku 1813. Snad tam dříve pracoval jako nádeník. Předtím se v matrikách fary Ždánice (kolem roku 1750 a dříve) vyskytuje příjmení Kobzínek (které už se nevyskytuje), ale nejsou zde uvedena místa. Matrika zahrnuje 9 obcí - Dražůvky, Velké Lovčice, Nechvalín, Nenkovice, Ostrovánky, Strážovice, Věteřov, Ždánice a Želetice. Toto je otevřeno dalšímu výzkumu a není zahrnuto v úvodním rodokmenu Josefa Kořínka.

Iniciační rodokmen Josefa Kořínka na Dropboxu si prohlédněte zde.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• O 11.5.1813 Martin (Josef) Kořínek, Nenkovice č. 39 a Kateřina (Antonín) Kostiha, Věteřov č. 89
• Kateřina byla třetí manželkou Martina Kořínka. V době svatby (1813) už byl dvojnásobným vdovcem. Poprvé se ženil v roce 1797 (bral si vdovu), podruhé v roce 1808. Takže vztahy a vazby byly docela zamotané.
• N 11.11.1826 Martin - Martin Kořínek a Kateřina (Antonín) Kostiha, Nenkovice č. 39
• Martinův táta měl v době jeho narození už kolem padesátky, ale měl o mnoho mladší manželku.
• O 10.10.1847 Martin (Martin) Kořínek, Nenkovice č. 39 a Anežka (Martin) Křapa, Želetice č. 21
• N 23.10.1850 Josef - Martin Kořínek a Anežka, Nenkovice č. 39
• O 16.2.1874 Josef (Martin) Kořínek a Marianna (Fabián) Kramář, Uhřice č. 19
• N 1.9.1878 Josef - Josef Kořínek a Marianna, Uhřice č. 22
• O 27.2.1906 Josef (Josef) Kořínek, Uhřice a Antonie (Antonín) Machač, Habrůvka
• Svatba se konala v Brně
• 27.8.1909 se v Brně narodil syn Ludvík Emil Kořínek, který se v roce 1938 oženil s Marií Pechalovou. Žijí někde jejich potomci. Pokud o nich víte, bylo by skvělé, kdyby se ozvali.
• Z 14.10.1915 Josef Kořínek, Doberdo del Lago, Itálie

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, Petr Něnička.

František Tichý (*1878 - †1915) - oběť 3. bitvy na Soči

Minulý týden jsem spekuloval o 4. bitvě na Soči jako příčině smrti Matouše Peroutky (pak jsem po jednom ze zjištění článek aktualizoval). Dnes se posuneme o 41 dnů a jednu "bitvu na Soči" zpět v čase. Tolik dnů totiž od sebe dělí smrt uhřických mužů Matouše Peroutky († 3.  prosince 1915) a Františka Tichého († 2. listopadu 1915). Právě František Tichý je dalším z 28 uhřických padlých či nezvěstných z Velké války, po jehož stopách se chci s vámi vydat.

František Tichý je jedním z těch, jehož smrt potvrdily (o tři měsíce později) také vydávané Seznamy ztrát (Verlustliste). Byl pěšákem (Inft.) v 7. rotě (7. Komp.) domobraneckého pěšího pluku č. 25 (k. k. LstIR. Nr. 25). Zdroj: Verlustliste, datum vydání 2.2.2016, č. 369, str. 43. ISSN 2076-0434. Národní knihovna ČR.

Vůči obrázku výše připomínám, že Gaya je německé jméno pro Kyjov, v jehož blízkosti Uhřice (Uhřitz) leží. Je to nádherný kraj.

František Tichý

František se narodil o tři roky později než Matouš Peroutka. Bylo to počátkem jara, 28. března 1878. Pokřtěn byl po otci, domkaři z Uhřic, Františku Tichém. Jeho matkou byla Lucie, dcera Fabiána Vavřinčíka z Uhřic. Františkův rodný dům měl číslo 63.

Díky kmenovému listu vím, že František Tichý měl blond vlasy, modrošedé oči a byl vysoký 174 cm.

Oženil se až v novém století, 4. června 1902. Za manželku pojal dívku, s níž mám společné předky, Cecílii, dceru Floriána Hudce. Ta byla pokřtěna po babičce Cecílii (rozené Adamec) a jejím dědem byl Josef Hudec. Právě tito Cecilčiny prarodiče jsou našimi společnými předky. Navíc i její druzí prarodiče (otec a matka její mámy Kateřiny, manželky Floriána Hudce) byli mými předky. Šlo o Jiřího Rozehnala a Mariannu Hruda. (Suma sumárum rodiče manželky Františka Tichého byli mými prapraprababičkami a praprapradědečky.) Na společné předky přímo s Františkem Tichým to v zatím odhaleném rodokmenu nevypadá.

Podobně jako Matouši Peroutkovi, i Františku Tichému se po svatbě narodily děti. Vím o třech dcerách - Anně, Františce a Marii. Anna se vdala v roce 1940 za Antonína Matulu. Františka po válce v roce 1945 za Františka Ondráška. Marie se v roce 1947 provdala za Josefa Mášu. Případní žijící potomci Františka Tichého tedy už mají jiná příjmení, než Tichý. Jsem zvědav, zda hříčky náhod povedou k nějakému kontaktu.

Ostatně, příjmení Tichý je jedno z těch "celoplošných", pokud jde o výskyt v České republice.

Rozložení výskytu příjmení Tichý v ČR. (Vzhledem k souvislostem dále v článku si zkuste otestovat i příjmení Hanák). Zdroj: KdeJsme.cz

František se živil jako nádeník v Uhřicích, který pravděpodobně pomáhal sedlákům ve vsi nebo v okolí.

3. bitva na Soči (18. října - 4. listopadu 1915)

Podle kmenového listu se zdá, že František Tichý splnil svou odvodní povinnost přesně v den svých 23. narozenin, tedy na třetí pokus. V obvyklý nástupní den, 1. října 1901 byl přidělen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 25 v Kroměříži (LIR 25), jako náhradní záložník na 12 let. Fotografie, související s tímto plukem, vč. kasáren, najdete na Zoneramě tady!

Prapor 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zdroj: Občanské sdružení Pro Patria Moravia.

Cvičení ve zbrani absolvoval v létě 1902, 1905 a 1908. K prvnímu z nich nastoupil sotva dva týdny po svatbě.

I on byl, jako domobranec 1. výzvy (ročníky narození 1776-1781), po mobilizaci ihned zařazen k útvarům, které odjely na frontu. Šlo o 25. domobranecký pěší pluk (LstIR 25) z Kroměříže. V jeho zařazení také jako vojín zahynul. Ve druhém roce války, která dostala přívlastek "Velká". Potvrzuje to Seznam ztrát (obrázek na začátku článku) i známý "žlutý" kartotékový lístek z kartotéky padlých, kterou sestavil Vojenský historický ústav..

Kartotékový lístek Františka Tichého z Kartotéky padlých 1. světové války. Zdroj: Vojenský ústřední archiv.

V době Františkovy smrti byl 25. domobranecký pěší pluk (zhruba od října 1915) součástí 111. domobranecké (Landsturm) pěší brigády (111. LstBr), jejíž pozice byly několik kilometrů severně nad Doberdem (o něm bude řeč v dalším článku). Mapa rozmístění vojenských jednotek na sočské frontě to potvrzuje. Z data, kdy František Tichý zemřel, lze usoudit na to, že se mu osudnou stala tzv. 3. bitva na Soči (18.10. - 4.11.1915). 

Bitva je známá mohutnou italskou dělostřeleckou přípravu, která trvala tři dny. Z 1200 děl bylo vypáleno více než milion dělostřeleckých granátů. Bylo to vše možné, jen ne "ticho před bouří".

Známý vojenský historik Josef Fučík shrnul spolu s Markem Pavlíkem bitvu v knize Sočská fronta 1915-1917 následovně (s. 28):

"Síly italské 3. armády nastoupily již během třídenního dělostřeleckého bombardování 13. a 14.10. k dílčímu útoku na Monte San Michele. po oba dny byl jeho vrchol drcen přívalem granátů italského dělostřelectva. Den poté nastoupila ke zteči pěchota. Dne 18.10 se bojová činnost rozšířila na celé pásmo sočské fronty, od Krnu, až k Panzanskému zálivu. poprvé zasáhlo početněji do bojů italské letectvo, napadající rakousko-uherské pozemní cíle.

V rozvíjející se bitvě zaútočily zprvu italské divize opakovaně na řadě míst - u Krnu, Tolminu a Plavy, na Mrzlim vrhu, u Kanalu, na gorickém předmostí, u Gorice a Montfalcone. Tento souvislý nápor však zůstal, s výjimkou drobných územních zisků, i po opakovaných pokusech nadále neúspěšný.

Tlak útočníka se pak soustředil na planinu Krasu. Zde zaútočily čtyři italské brigády ve dvoukilometrovém pásmu na rakousko-uherskou obranu mezi Monte San Michele a San Martinem del Carso. Prudké boje zde trvaly až do 3.11. Do rakousko-uherských nouzových postavení bilao nepřetržitě italské dělostřelectvo; průniky italské pěchoty byly zastavovány a odráženy úpornými boju muže proti muži. po krátké přestávce (25.-29.10), vynucené vyčerpáním obou stran, vypukla tato řež, do níž italové vrhli 7 pěších divizí, nanovo. Útočníkovi se podařilo na několika místech vniknout do rakousko-uherské obrany, avšak její průlom se opět nezdařil.

Konečně 3.11. krvavá bitevní vřava doznívala. Ztráty obou stran byly opět mimořádné."

To je kontext situace, která se stala osudnou Františku Tichému. Italská armáda nasadila do bojů kolem 250 000 mužů (to je čtvrt milionu!). Rakousko-uherská 5. armáda se bránila se 76 000 muži. Ony "mimořádné ztráty" znamenaly 67 000 mužů na italské a 42 000 mužů na rakousko-uherské straně. 

Smysl toho všeho nám může s odstupem 100 let unikat. Představit si, co zažívali muži na místě, to lze jen velmi obtížně. František Tichý zemřel 2.11.1915, tedy až v samém závěru toho, co se v průběhu 3. bitvy na Soči odehrávalo.

Zde je mapa z publikace ÖULK (díl 3, leták 24), která ukazuje stav v průběhu bitvy, 28.10.1915 (tři roky před vznikem Československa). Nahoře vidíte město Gorica (Görz), pak dolů podél fronty vrchy Monte San Michele a San Martino. Ještě níže pak postavení 111. domobranecké pěší brigády (111. LstBr.), tedy místo, kde v boji padl uhřický rodák František Tichý.

Stav necelý týden před smrtí Františka Tichého, během pětidenní přestávky vyčerpaných vojáků na obou stranách. Místa, o kterých se zmiňuje Fučíkova kniha a místo, kde operoval 25. domobranecký pěší pluk s Františkem Tichým, jsou zvýrazněna zeleně. Zdroj: ÖULK, 1915, díl 3, leták 24.

Současnou mapu, s vyznačenou obcí Marcottini, kde byl František Tichý pochován, a také San Michele a San Martino, najdete na odkazu https://mapy.cz/s/2CU1n (Mapy.cz). Je to nedaleko italsko-slovinských hranic, s památkami na sočské boje na obou frontách. Mnoho lidí jezdí do těchto oblastí zavzpomínat na své padlé předky. Stopy jsou i přes zub času stále patrné.

Nejistoty vzhledem ke ztraceným matrikám

Při utváření "startovacího" rodokmenu Františka Tichého, jsem v případě rodičů jeho otce narazil určitou nejistotu, která vzniká, když jsou ztracené matriky. Pro Uhřice to platí u let 1786-1799, s výjimkou roků 1787 a 1798. Je k dispozici pouze index N, O, Z a matrika zemřelých. V indexu jsem našel rok narození Antonína Tichého (1796) i jeho manželky Alžběty Hanák (1797). Už však není možné přesně ověřit jména jejich rodičů. Jméno otce Antonína Tichého (Josef Tichý) je lze najít v zápisu oddávek. Zdá se, že manželský pár s Antonínem Tichým byl jen jeden. 

Alžběta (Hanák) se podle indexu narodila v roce 1797. Jejím otcem byl Martin Hanák. Dětí, které byly pokřtěny jménem Martin se ovšem narodila někomu z rozvětveného rodu Hanáků v Uhřicích nebo Dambořicích spousta.  Jistotu neposkytují ani měnící se čísla domů. Příjmení Hanák se v Uhřicích a Dambořicích objevuje "historicky". Ovšem najít a ověřit propojení není možné jednoznačně/spolehlivě. Po roce 1800, kdy již jsou matriky opět k dispozici, se objevují zápisy křtů dětí manželského páru Martin Hanák a Veronika Tesař (Uhřice č. 33). Tento pár je jediným z Dambořic a Uhřic, kde je otcem Martin Hanák a jemuž se děti rodily v letech 1800-1806. Co však předtím? Potvrdit, že Martin Hanák a Veronika jsou rodiči Alžběty nemohu, proto jsem vazbu nedal do rodokmenu (i když ji považuji za dosti pravděpodobnou).

Jak víte, rodokmeny 28  uhřických mužů nevytvářím celé, nazývám je "startovací". Ten od Františka Tichého najdete zde. Rodokmen jeho manželky Cecilie Hudec vám mohu poslat. Stačí zanechat vzkaz prostřednictvím formuláře nebo napsat e-mail.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 24.1.1750 Josef - Matouš Tichý a Kristýna, Uhřice
• Otec Matouš Tichý se po smrti Kristýny znovu oženil (v roce 1755). Druhou manželkou byla Juliana, dcera Václava Brankovského z Dambořic (jednoho ze synů mého předka Františka Brankovského z Dambořic).
• O 16.11.1772 Josef (Matouš) Tichý a Kateřina (Jan) Kučera, Uhřice č. 33
• N 1786 Antonín - Josef Tichý a Kateřina, Uhřice
• Rok narození, pouze dle indexu, matriky pro Uhřice ztraceny.
• O 22.11.1820 Antonín (Josef) Tichý, Uhřice č. 20 a Alžběta (Martin) Hanák, Uhřice č. 41
• Alternativ v případě Martina Hanáka je několik (Martin bylo u Hanáků typické rodinné historické jméno). Bohužel u zápisu svatby není uvedeno jméno Alžbětiny matky. Paradoxně nikdo z Hanáků v Uhřicích, ani Dambořicích není mým předkem, takže příjmení Hanák v mém přehledu nenajdete.
• N 29.12.1839 František - Antonín Tichý a Alžběta, Uhřice č. 20
• O 19.2.1868 František (Antonín) Tichý, Uhřice č. 20 a Lucie (Fabián) Vavřinčík, Uhřice č. 33
• N 28.3.1878 František - František Tichý a Lucie, Uhřice č. 63
• O 4.6.1902 František (František) Tichý, Uhřice a Cecilie (Florián) Hudec, Uhřice č. 59
• Z 2.11.1915 František Tichý, Marcottini, Itálie

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, Petr Něnička.

Matouš Peroutka (*1875 - †1915) - táta nepoznané(?) dcerky Růženky

Aktualizováno 9.5.2018

Další muž 28 mužů z Uhřic, o kterém chci napsat pár řádků, a který se nevrátil z Velké války, je Matouš Peroutka. Máme společné předky. Mezi mými předky z Uhřic je totiž více Peroutků -  Petr a jeho syn Řehoř a Vavřinec, který možná byl Řehořovým bratrem. Můstek k předkům Matouše Peroutky ještě nemám definitivně doložen. jako by se potvrzoval známý genealogický paradox - nemohu najít zrovna ty dvě osoby, které nejvíc pro potvrzení spojitosti potřebuji. Ve starých matrikách se příjmení Peroutka vyskytuje také jako Perutka či Perautka.

Přišli Peroutkovi do Uhřic během třicetileté války? Četnost příjmenív současnosti převažuje v Čechách. Zdroj: KdeJsme.cz

Nejasné (alespoň mi) je také to, jak se s udanou jednotkou (25. zeměbranecký pěší pluk) Matouš ocitl na Soči a italské frontě. Obec Dutovlje, kde zemřel, byla totiž v "bezpečném" zázemí této obávané fronty, takže usuzuji, že s touto sočskou frontou jeho smrt souvisela.

Matouš Peroutka

Matouš - rodinné jméno, které kromě ústřední postavy tohoto příběhu nosil i jeho otec a děd, i jméno, kterým pokřtil svého syna. Toto biblické jméno má starohebrejský původ a znamená "dar od Boha". Významově je stejné jako jméno Matěj (Matthias) či staročeská verze téhož - Matyáš.

Třetí v řadě Matoušů (po svém dědovi a otci) se narodil 18. září 1875 v Uhřicích č. 102. Rodičům, Matouši Peroutkovi a Marianně se narodil jako páté dítě. Živi v té době byli jen bratři Matěj a Josef. Peroutkovi byla rodina čtvrtláníků, která žila v domě č. 84. Svědky na svatbě Matoušových rodičů byli Matoušovým rodičům v roce 1866 Martin Jandl, tehdejší starosta Uhřic a autor uhřické pamětní knihy (kroniky) a také Václav Adamec (*1825), zřejmě manžel sestry Matouše Peroutky (otce), Veroniky.

Díky kmenovému listu víme, že Matouš Peroutka byl v dospělosti vysoký 163 cm, měl hnědé vlasy a modré oči. Fotografii k dispozici nemám.

Matouš Peroutka je jedním ze "starších" mužů z uhřického památníku. Je tudíž jedním z těch, kteří se před válkou také oženili. Nevěstu si namluvil přespolní, z nedalekých Vážan (nad Litavou). Svatba se konala v Šaraticích. (Ano, je to místo, z jehož okolí pochází minerální voda, známá svými projímavými účinky.) Nevěsta se jmenovala Jenovéfa a pocházela z rodu Jana Němečka. Svatba se konala 14. května 1905.

Matouš byl dělníkem, po svatbě si mohl "užít" 9 let, které jej dělily od mobilizace a začátku války, jejímž spouštěčem byl srbský mladý aktivista Gavrillo Princip, sarajevský atentátník. Za tu dobu se jeho manželce Jenovéfě narodili minimálně dva synové - Václav a... Matouš (*1909). Je tedy pravděpodobné, že by mohli žít (někde?) jeho potomci (Matouše Peroutky "z památníku"). Kmotrem všech dětí byl Václav Adamec, ovšem jiný než ten, co byl Matošovi na svatbě jako svědek. Václav Adamec - kmotr, byl pravděpodobně jeho synem (*1871).

(Máme tady Václava Adamce (mladšího) - kmotra a Václava Adamce (staršího) - svědka. Nejstarším Václavem Adamcem (otcem jednoho a dědem druhého), byl můj předek Václav Adamec, syn hostinského Pavla Adamce.)

Třetí dítě, které se Matoušovi a Jenovéfě narodilo, byla dcera Růžena. Světlo světa spatřila Růženka 10. března 1915. Matematika napovídá, že byla počata zhruba v červnu, několik týdnů před všeobecnou mobilizací v srpnu 1914.

Domobranecké jednotky (které v míru neexistovaly) byly sestaveny z mužů ročníků 1872-1876, kteří byli povoláni rovněž po mobilizaci v průběhu srpna 1914. To se týkalo i Matouše Peroutky. Tyto domobranecké jednotky vytáhly bezprostředně do pole. Z toho vyplývá, že Matouš při odjezdu do války možná ještě netušil (ale možná ano), že jeho žena čeká třetí dítě. Otázkou zůstává, zda dcerku vůbec kdy spatřil. Sice se nenarodila jako pohrobek, ale táta v době jejího narození a křtu byl daleko na frontě. V březnu 1915 stál s 2. armádou v Karpatech proti ruské 8. armádě, nedaleko (polské) vesnice Jablonki, zhruba 14 km severně od dnešních slovensko-polských hranic (a cca. 35 km od slovenské Sniny). Do jeho smrti ve Velké válce zbývalo devět měsíců.

"Osudový trojúhelník Matouše Peroutky - (1) Jablonki, kde byl, když se narodila jeho dcerka Růžena, (2) Uhřice, kde se Matouš Peroutka narodil, (3) Dutovlje, kde Matouš Peroutka zemřel a byl pochován. Zdroj. Mapy.cz (kliknutím otevřete mapu)

Vdova Jenovéfa se po válce, už v samostatném Československu (v roce 1921, kdy ji táhlo na čtyřicítku), opět provdala - za legionáře Matěje Oborníka z Uhřic.

Co vím díky poznámkám v matrice o dětech Matouše Peroutky? Dcera Růžena se vdala v roce 1934 za Františka Koryčana z Penčic (dnes součást Přerova). Syn Václav se v roce 1940 oženil s Anastázií Trumpešovou. Příjmení Trumpeš se objevuje historicky v Dambořicích, Několik Trumpešů v 18. století patří mezi mé předky. O osudu syna Matouše nic nevím, možná nějaké údaje ještě skrývají živé matriky Uhřic.

Zde je obrázek, který je prezentován na Wikimedia Commons jako polní nemocnice Dutovlje s datací mezi 1914-1918. Je to tedy místo, kde Matouš Peroutka zemřel.

Polní nemocnice v Dutovlje. Zdroj: Wikimedia Commons, ID obrázku 15547508.

Ale pojďme od "začátku"

3. a 4. bitva na Soči (?)

Matouš Peroutka byl odveden 2. dubna 1897 a prezenční vojenskou službu nastoupil 1. října 1897 u pěšího pluku č. 3 (IR 3). Do zálohy odešel po třech letech, na podzim 1900. Na jaře 1902 a 1904 absolvoval pravidelné cvičení ve zbrani. (V roce 1905 se oženil.)

Jak jsem poznamenal výše, na frontu odjel bezprostředně po mobilizaci, jako pěšák zeměbraneckého pěšího pluku č. 25 (LIR 25). V jeho řadách jako vojín také (podle kartotékového lístku) zemřel. Bylo to v polní nemocnici v Dutovlje (v dnešním Slovinsku), v prosinci 1915. S velkou pravděpodobností jeho smrt souvisela s tím, co se v tu dobu odehrávalo na jižní (italské) frontě.

"Známý" kartotékový lístek z Vojenského ústředního archivu. Díky němu vím, kde Matouš Peroutka zemřel a byl pochován. Zdroj: Kartotéka padlých VÚA.

Nejprve shrňme základní souvislosti. Na jaře 1915, po nezdaru první rakousko-uherské ofenzívy do Srbska a po těžkých bojích s Rusy v Haliči a Karpatech, které Matouš Peroutka absolvoval, vstoupila do války proti habsburské monarchii Itálie. Dosud byla neutrální a "hrála to na obě strany". Na jedné straně jednala s Vídní o své pomoci proti Francii (za to požadovala odstoupení rozsáhlých jižních území v habsburské monarchii apod.), a zároveň hledala možnost vstupu do války na straně dohodových mocností. Italský vstup do války byl urychlen, když Vídeň odmítla enormní italské požadavky. 26. dubna 1915 uzavřela Itálie se státy Dohody tajnou tzv. Londýnskou smlouvu. Za svůj vstup do války měla dostat Tridentsko (jižní Tyroly), Gorici, Istrii s Terstem a území Dalmácie až k řece Neretvě. Následně 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku.

Rakouská hranice s Itálií byla v té době pouze chatrně obsazena. Většinu sil vázala východní fronta v Haliči a nebylo tak možné čelit italské přesile. Proto rakouské vrchní velení rozhodlo o zřízení jihozápadní fronty. Italská fronta se skládala ze tří částí. Jihovýchod v přímoří podél řeky Soča bránila nově vytvořená 5. armáda generála Svetozara Boroeviće de Bojny. Právě fronta na Soči se stala dějištěm hlavních bojů jihozápadní (italské) fronty.

Vytváření souvislé rakousko-uherské obrany na Soči probíhalo za mimořádně složité situace, protože obránci čelili drtivé italské přesile. Na jednoho vojáka Rakousku-Uherska připadalo 10 až 15 italských vojáků. 

Během války se na Sočské frontě (podél řeky Soča/Isonzo) odehrálo celkem dvanáct bitev. Podle vojenského historika Josefa Fučíka šlo o „největší válečné nasazení českých vojáků v celé naší historii“. Po 4. bitvě na Soči se statečným rakousko-uherským vojákům, kteří bojovali proti několikanásobné přesile, začalo říkat "sočští bojovníci".

3. bitva na Soči probíhala od 18. října do 4. listopadu 1915, následující 4. bitva po týdenní přestávce od 10. listopadu do 2. prosince 1915. Mohly být sočské boje příčinou smrti Matouše Peroutky? A kde "oslavil" předtím své čtyřicátiny (18. září 1915)?

Mapa na letáku č. 27 ÖULK (3. díl, 195) ukazuje rozložení jednotek na počátku 4. bitvy na Soči. Zde je její jižní část - přímoří. V uctivé vzdálenosti za frontou vidíte (je označena) i ves Dutovlje, kde byla umístěna polní nemocnice, v níž vyhasl život Matouše Peroutky.

Místo, kde v polní nemocnici zemřel Matouš Peroutka bylo v týmu Sočské fronty. Dole vidíte italský přístav Terst, uprostřed nahoře Gorici, město nyní rozdělené mezi Itálii (Goricia) a Slovinsko (Nova Gorica). Zdroj: ÖULK, díl 3, 1915, leták č. 27.

Jak dlouho Matouš Peroutka v polní nemocnici byl a co bylo příčinou proč, nevím. Podle serveru Velkavalka.info bylo v "inkriminované době" zařazení 25. zeměbraneckého pěšího pluku (LIR 25) následující (od nejmenší k největší jednotce):

• 26. zeměbranecká pěší brigáda (26 LIBr)
• 13. zeměbranecká pěší divize (13 LID)
• XVII. sbor (XVII Korps.)

Tyto jednotky na mapě přímo vyznačeny nejsou, jejich operačním prostorem v té době byla haličská fronta a boje ve Volyni. Lokalitu tedy možné určit je, souvislosti bojů také, ale přesné místo bojů, byl-li Matouš Peroutka zraněn, nikoliv. Příčina smrti však s přímými boji souviset nemusela. Ve velkém vojáky kosily také nemoci a epidemie (i když nemocníce v Dutovlje není označena jako "epidemická"). Zatím se spokojím s tímto faktem a místem. Místo posledního odpočinku je pravděpodobně důstojné.

"Na jižním úseku bývalé sočské fronty nedaleko obce Dutovlje, se nachází v blízkosti občanského hřbitova dle údajů vídeňského vojenského archivu rozsáhlé vojenské pohřebiště s největším množstvím pochovaných obětí české národnosti. Ostatky více než tří tisíc mobilizovaných českých vojáků jsou umístěny (spolu s dalšími padlými vojáky monarchie) v prostoru bezlesého krasového údolí, na hřbitově, označeném kamennou zídkou. Hřbitov je zařazen mezi národní kulturní památky Republiky Slovinsko. Byl rekonstruován za pomoci ČR v roce 2001." (Zdroj: fórum Válka.cz). 

Třeba je to místo k výletu. Nemalá oběť, kterou přinesli i vojáci z českých zemí, se dodnes těší vážnosti a pietě místních obyvatel.

Ústřední pomník na válečném hřbitově v Dutovlje. Mimo Uhřic další místo, kde si lze připomenout osud Matouše Peroutky. Zdroj: VHÚ

Aktualizace 9.5.2018

Opravdu jsem smrt Matouše Peroutky našel v úmrtní knize 25. zeměbraneckého pluku (3. setnina). Jako příčina smrti je v ní uvedeno:

"Následkem střelné rány do hlavy v boji."

Zápis z úmrtní knihy zeměbraneckého pluku č. 25 o tragické smrti Matouše Peroutky. Zdroj: http://www.digitalniknihovna.cz, Zeměbranecký pěší pluk čís. 25. Úmrtní matrika. 1914-1919, 1920. Tom IV, fol. 32.

Matouš Peroutka byl opravdu smrtelně zraněn v boji. Josef Fučík k bitvě (Sočská fronta 1915-1917, s. 39) poznamenává:

"...Do rozbitých rakousko-uherských postavení se valily masy pěchoty, jimž ustoupivši obránci čelili protiztečemi z nekrytých východišť. I tuto kritickou situaci se rakousko-uherským jednotkám podařilo zvládnout a udržet Monte San Michele, rozhodující prostor pro průnik ke Gorici, ve svých rukou."

Během 4. sočské bitvy činily italské ztráty 49 000 mužů, na straně Rakousko-Uherska to bylo 25 400 mužů.

Matouš Peroutka pravděpodobně netušil, že v těchže bojích na sočské frontě, v okolí Doberda, padli i jeho sousedi z Uhřic František Tichý a Josef Kořínek. Jim budou patřit dva další články.

Peroutků v kartotéce padlých v 1. světové válce i v databázi VHA (vč. legionářů) najdete řadu. Většina z nich byla z Čech. Z Uhřic byl právě Matouš. Jeho potomci někde zřejmě žijí...

Chybí (potvrzené) pojítko na společné předky

S Matoušem Peroutkou nás pojí stejný předek z počátku doby pobělohorské. Varianty propojení jsou možné dvě. 

• Vavřinec Peroutka a jeho syn Martin, který byl pokřtěn v Dambořicích 6. října 1649 nebo 
• Řehoř Peroutka a jeho syn Jakub, který byl pokřtěn v Dambořicích 9. července 1661

Paradoxně jsou oba dva mými přímými předky, každý jinou cestou. Je pravděpodobné že Petr Peroutka, Řehořův otec, byl i otcem Vavřince Peroutky. Tak daleko však Dambořické matriky nesahají a potvrzeno to nemám.

Klíčem k "pojítku", pokud jde o společné předky s Matoušem, je Martin Peroutka, který byl otcem Ignáce, jímž začíná shrnutí mužských předků - Peroutků v rodové větvi padlého Matouše (viz. níže). Martina, jako Ignácova otce potvrzuje zápis z oddávek. Ovšem, jak už to bývá, jednak se mi při veškeré snaze nepodařilo v dambořicko-uhřické společné matrice najít datum křtu Ignáce (a tedy jméno matky), a jednak potenciální otcové se jménem Martin jsou dva. Jeden byl pokřtěn 15. srpna 1687 (oženil se s Julianou) a druhý rok nato, 2. listopadu 1688 (oženil se zřejmě s Johannou).

Jako obvykle, na závěr nabízím shrnutí mužské linie Matoušových předků, a také možnost podívat se na jeho rodokmen - zde!

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N ??? Ignác - Martin Peroutka a ???
• O 24.11.1741 Ignác (Martin) Peroutka a Veronika (Matouš) Prnka, Uhřice
• Ignáci Peroutkovi a Veronice se narodilo 12 dětí, první ještě několik měsíců před svatbou. Paradoxně se mi mezi nimi nepodařilo najít Jana
• Ignác zemřel v roce 1762 v Uhřicích, údajně ve 48 letech.
• N ??? Jan - Ignác Peroutka a Veronika, Uhřice
• O 15.11.1773 Jan (Ignác) Peroutka a Barbara (Jan) Vyhlídal, Uhřice č. 73
• N 25.6.1779 Pavel - Jan Peroutka a Barbara, Uhřice č. 84
• O 20.5.1806 Pavel (Jan) Peroutka, Uhřice č. 84 a Thekla (Ondřej) Plachý, Žarošice č. 90
• N 12.8.1807 Matouš - Pavel Peroutka a Thekla, Uhřice č. 84
• O 30.1.1833 Matouš (Pavel) Peroutka, Uhřice č. 84 a Anežka (Ignác) Klečka, Uhřice č. 18
• N 13.9.1841 Matouš - Matouš Peroutka a Anežka, Uhřice č. 84
• O 16.10.1866 Matouš (Matouš) Peroutka, Uhřice č. 84 a Marianna (Antonín) Drápal, Uhřice č. 3
• Marianna (za svobodna) Drápal, matka padlého Matouše Peroutky, byla dcerou Antonína Drápala a sestřenicí Jana Drápala, který se také z války nevrátil.
• N 18.9.1875 Matouš - Matouš Peroutka a Marianna, Uhřice č. 102
• O 14.5.1905 Matouš (Matouš) Peroutka, Uhřice a Jenovéfa (Jan) Němeček, Šaratice
• O narozených třech dětech /Václav, Matouš, Růžena) jsem psal výše v článku.
• Z 13.12.1915 Matouš Peroutka, Dutovlje, Slovinsko (během války Přímoří)

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, Petr Něnička.