30 let Jindřicha Tovaryše (k výročí 100 let narození mého dědy z Horní Bečvy)

Děda Jindřich se narodil 30. prosince 1919 na Horní Bečvě. Když se prý porodní báby Johany Matoušové ptali, jak novorozenec vypadá, řekla zvědavcům, že má tolik očí, kolik zbývá dnů do konce roku. Některé horší počtáře ta informace údajně vyděsila. Také předznamenala dědův smysl pro humor, byť jeho život určitě nebyl plný smíchu a radosti.

V letošním roce jsme si připomněli 30 let od událostí, které do naší země začaly po desetiletích totality vracet svobodu a demokracii. Proto mě při úvahách nad dědovým výročím narození napadla otázka, jakých bylo jeho prvních 30 let života. Co vše se odehrálo mezi lety 1919-1949? Není těžké odhadnout, že toho bylo opravdu hodně. Jak jej to mohlo ovlivnit? 

Děda zažil v podstatě všechny éry a dějinné zvraty nové republiky a jejího pozdějšího vývoje ve 20. století. Své první troje kulatiny (10, 20 a 30 let) prožíval v různých společenských a politických poměrech. 

• 10. narozeniny (1929) v jistém rozmachu První republiky, před nástupem světové krize. Prezidentem Československa byl Tomáš Garrigue Masaryk.
• 20. narozeniny (1939) několik měsíců po zahájení okupace Československa nacistickým Německem, v počátcích 2. světové války. Okupovaná republika neměla prezidenta.
• 30. narozeniny (1949) ve stalinistickém Československu, na prahu politických procesů a povinného budovatelského nadšení. Prezidentem byl Klement Gottwald.

Co to znamená v kontextu 30 let svobody od roku 1989 do roku 2019 a vnějších okolností? Tento přelom ještě děda také zažil.

Děda prožil dospělý život ve dvou odporných totalitách. Z mého pohledu je to dnes nepředstavitelné. I při kritických výhradách, které mám vůči dnešnímu společenskému dění, populismu a pokřivování hodnot, jsem vděčný za 30 let od "sametové revoluce" a za celý dosavadní život, v němž jsem nemusel zažít válku a strádání. 

20 valašských let

Když se děda Tovaryš narodil, bylo tehdejší Československo mladinké. Domů se ještě z východu nestačili vrátit ani všichni legionáři. Dozvuky Velké války těžce zasahovaly do života všech, dědovo rodné Valašsko nevyjímaje. Dědovy rodiče byli v době jeho narození ohlášeni, ale ještě nebyli sezdání. Stalo se tak až tři týdny po jeho narození. Praděd Josef si bral vdovu po padlém vojákovi Arnoštu Červeném. Vdovu se dvěma dětmi, které se staly dědovými staršími sourozenci. Jeho sestra Kristýna Červená měla tehdy 7 let a bratr Arnošt Červený měl 7 roků.

Děda zažil jako dítě éru tzv. první republiky, ovšem na Valašsku. Myslím, že jeho prvních 20 let bylo "valašských" v tom dobrém i v tom horším. Chodil do školy bos a původně jsem si myslel, že se vyučil ševcem. Spíš ale jen uměl v dospělosti spravit boty. Podle vyprávění nejprve chodil do obecné školy v Horní Bečvě (U kostela). Z dědova vyprávění jsem nabyl kdysi dojmu, že chodil i do školy v Čeladné, protože mi dlouhou cestu několikrát popisoval. Mamka zase potvrdila, že navštěvoval měšťanskou školu v Horné Bečvě, která byla otevřena v roce 1930 (Jubilejní měšťanská škola T.G. Masaryka). Každopádně do školních kronik a třídních knih budu muset v SOkA Vsetín teprve nahlédnout, abych se více přiblížil skutečnosti.

Jubilejní měšťanská škola TGM, Horní Bečva. Foto odhadem z roku 1930 (?). Zdroj: Fotohistorie

Myslím, že prožil dětství a mládí v kraji, který souzněl s jeho kořeny, byť si jich pravděpodobně nebyl úplně vědom (měl jiné starosti než genealogii). Vím, že se do rodných míst "na Bečvách" vždy rád vracel, vzpomínal na tento kraj a kopce. které velmi dobře po/znal.

V roce 1926 do rodiny přibyl dědův bratr Jaroslav. Jaroslavův syn Libor Tovaryš na Horní Bečvě žije dodnes. Je jediný, přes něhož se ještě díky DNA testu chci pokusit dostat se ke genetickým "kořenům" rodu Tovaryšů.

Děda bohužel zažil také fatální důsledky nástupu Hitlera k moci v Německu (poražené mocnosti z Velké války), včetně dopadů následné "mnichovské zrady", okupace Československa i Protektorátu Čechy a Morava. To vše se stalo od konce jeho "dětství", přes dvacetiny a později. 

V roce 1930 se vdávala jeho nevlastní sestra Kristýna. (Zemřela v září 1989.)

Byla to doba a snad i okolnosti v nichž děda, jako první Tovaryš z větve mých předků, odešel z rodného Valašska za manželstvím a za prací - do Ostravy.

V roce 1640 koupil jistý Jura Tovaryš na Dolní Bečvě kopaninu. Stal se otcem Jakuba (možná adoptivním, Jakub byl jeho "schovancem"). Rok 1640 je potvrzené datum, kde mí předci z rodu Tovaryšů už na Valašsku byli. Jejich potomek Jindřich o 300 let později rodné Valašsko, ve víru událostí a dění okupace a 2. světové války, opustil.

Určitě za jiných okolností a v jiném světě než si sám představoval.

Kdoví, jak vypadala "oslava" 20. narozenin Jindřicha Tovaryše v sobotu 30. prosince 1939. (Chtěl bych se Tě na to zeptat.)

Děda Jindřich Tovaryš v roce 1966. Zdroj: rodinný archiv

Třetí dekáda dědova života - bouřlivá

Záhadou (na níž jsem si ještě neudělal studijní čas) byla okupace a válka. Začalo to dobou, kdy měl děda nastoupit na vojnu. Podle Branného zákona republiky Československé (č. 193/1920 Sb.) branná povinnost počínala rokem dovršení 20. roku věku. V dědově případě to bylo v roce 1939. V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace, v březnu 1939 musela být armáda rozpuštěna. Tady končí mé laické porozumění dějům i dědova života z hlediska vojenské služby.

Do hry pravděpodobně vstoupil "nábor" pracovních sil do tehdejší "říše". Mainuš (1970) v knize "Totální nasazení: Češi na pracích v Německu 1939-1945" poznamenává:

"Pracovní úřady zahájily činnost předvoláním svobodných dělníků nejen z podniků, které dočasně pro nedostatek surovin zkracovaly pracovní dobu, ale i z ostatních. Na pracovním úřadě dostali předvolaní zcela jasné najevo, jaké mají východisko. Buď odjezd do Německa, nebo ztrátu zaměstnání. Byl-li pozvaný v současné době bez zaměstnání, stala se jeho situace ještě „jednodušší": jedinou možnost mu skýtal nejbližší transport. Není divu, že se všude rozšířil strach z nových pracovních úřadů. Lidé úzkostlivě tajili zaměstnání v podniku s omezenou pracovní dobou nebo dokonce nezaměstnanost. Pracovní úřady povolávaly i zemědělské dělníky, dokonce mladé chlapce pod 18 let a dívky mladší 21 let."

Nábor byl jedním ze stupňů nasazování na nucené práce v nacistickém Německu. Byl mladý Jindřich Tovaryš jeho součástí, když neexistovala armáda, do níž měl být odveden?

Jisté je, že na Bečvách se děda seznámil s Drahomírou Tomisovou. Byla mezi ženami, které z Ostravy jezdili na Bečvy vypomáhat jako brigádnice. (Nastávající) babička byla ročník 1924. To byl ročník, kdy svobodným dívkám hrozilo totální nasazení (nucené práce) v Německu. Web signaly.cz o tom píše:

"V roce 1942 byl jmenován generální zmocněnec pro pracovní nasazení, který měl za úkol vyřešit především nedostatek německých pracovních sil způsobený přítomností německých dělníků ve válce. Tím začala totální mobilizace pracovní síly, v Čechách označovaná jako totální nasazení. Posílání Čechů za prací do Německa se jevilo také jako vhodný způsob germanizace českých zemí. V květnu 1942 bylo toto nasazení legalizováno.

V září 1942 se přistoupilo k tzv. ročníkovým akcím, tzn. povolávání celých ročníků. Nejdříve byli nasazeny ročníky 1921 a 1922. požadovaný počet lidí však nenaplnily, proto byly nasazeny i mladší ročníky 1918 - 1920. V roce 1943 bylo třeba dalších lidí pro válečnou výrobu v říši, určen byl ročník 1924. Po zkušenostech minulých nasazených ročníků se však lidé vzepřeli a vymýšleli nejrůznější způsoby, jak nasazení zabránit – těhotenství, domluva s lékaři, předstírání těžké nemoci… Nasazena nakonec byla jen asi čtvrtina mužů a žen z požadovaného ročníku."

Svatba s babičkou Drahomírou 28. listopadu 1942 byla tedy do jisté míry i účelným řešením.

Děda v Německu byl, i když přesně nevím, za jakých okolností k jeho odchodu a návratu do Ostravy došlo. Z vyprávění, když jsem byl malý (a těm věcem nerozuměl), jsem nabyl dojmu, že z Německa děda "utekl". Jisté je, že v lednu 1944 se narodila moje mamka, takže babička otěhotněla na jaře 1943. Kvůli svatbě a těhotenství nuceně nasazena být nemusela.

Předtím, v roce 1941 se na Bečvách ženil ještě také dědův nevlastní bratr Arnošt. (Zemřel v roce 1985.)

Má hypotéza ohledně dědova pobytu v Německu naznačuje, že byl nasazen spíše před svatbou v roce 1942. Patrně z Německa odešel (utekl) a nevrátil se, protože získal pracovní místo v Ostravě.

Mainuš (1970) na stranách 131-136  k útěkům nuceně nasazených z Německa poznamenává mimo jiné toto:

"Od roku 1939 opouštěl značný počet Čechů bez svolení německých úřadů a bez řádného rozvázání pracovních smluv své zaměstnavatele a odcházel do vlasti. Hlavními příčinami odchodu byla v prvních letech nespokojenost se mzdami, pracovními a životními podmínkami, rodinné záležitosti apod."

"... Od roku 1942 se stávalo svévolné opouštění pracoviště a odchod do vlasti masovým zjevem. Německé orgány zavedly za takové přestupky těžké tresty."

"... Šťastný návrat do protektorátu neznamenal konec strachu a obtížím. Již v letech 1939-1941 se snažily protektorátní úřady přimět Čechy, aby splnili své závazky a vrátili se. Hrozby a výhrůžky obvykle pomáhaly. V protektorátním prostředí těchto let byl dostatek příležitostí, jimiž úředník pracovního úřadu "přesvědčil" uprchlíka k návratu na staré pracoviště."

"... Někteří dostali díky obětavosti českých lékařů potvrzení o chorobách, které osvobozovaly od nasazení v Německu. Také čeští zaměstnanci úřadů práce porušovali předpisy a umísťovali uprchlíky v protektorátních podnicích."

"... Chtěly-li úřady práce vyřídit v krátkých lhůtách velký počet případů porušen! pracovních smluv, musely používat služeb protektorátních úřadů i policie. Došla-li z Německa žádost o vypátrání pobytu některého z českých dělníků, požádal úřad práce příslušné státní nebo policejní úřady, aby zjistily jeho pobyt. Pak byl pozván nebo předveden na úřad práce. 3 0 Téměř do konce roku 1942 nebyly ujednoceny sankce proti uprchlíkům. V řídkých případech zasahovalo i gestapo. Někde dostali uprchlí Češi pokutu nebo jim byly zadrženy potravinové lístky. Teprve na sklonku roku 1942 byl na celém území protektorátu zaveden jednotný postup proti všem, kdo porušili pracovní smlouvu."

V Německu se děda naučil německy. Nevím zda před svatbou či po ní, začal pracovat jako jeřábník ve "Vítkovických železárnách". V té době to bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo (VHHT) a bylo formálně zařazeno do koncernu Hermann Göring Werke. (V roce 1945 byl VHHT znárodněno.)

Děda tedy zažil a prožil okupaci, Protektorát během 2. světové války i osvobození Ostravy. Do svých 30 let se dočkal také poválečného obnovení republiky a následně komunistického převratu v únoru 1948. V krátkém sledu jedna totalita vystřídala druhou.

Podle domovského listu z dubna 1946 měl děda k tomuto roku domovské právo na Horní Bečvě, byť už žil s babičkou a malou dcerkou (mou mamkou) v Jubilejní kolonii v Ostravě. Valachem ve svém srdci však zůstal.

Kdoví jaký byl nástup "budovatelské éry" pro tehdejšího ženatého třicátníka s pětiletou dcerou. Doba politických procesů, tvrdého stalinismu a budování černé Ostravy s hutěmi a doly klepala při dědových třicetinách na dveře. Každopádně mezi 20. až 30. rokem života si prožil bouřlivé období zejména díky vnějším dějinným okolnostem. Spousta z toho pro mě asi zůstane tajemstvím. Byla to doba zvratů, chaosu, životních i společenských změn, které se pro většinu jevily zcela jistě lepší než válka a její útrapy.

Prvních 30 let života Jindřicha Tovaryše bylo završeno. Pro jeho rodinu začala stabilnější éra. Děda ve Vítkovicích pracoval celý život až do odchodu do důchodu. Kromě rodného Valašska a Vítkovic se jeho osudem stala ostravská čtvrt, babiččina rodná Hrabůvka.

20-30 (jakých byl těch vašich?)

Mezi 20. a 30. rokem života prožívá zásadní změny (rodinné, pracovní...) každý z nás. Však si vzpomeňte na svou "třetí dekádu" života... a porovnejte ji s třetí dekádou života vašich rodičů, prarodičů a dalších předků.

Já jsem mezi léty 1984-1994 stihl dokončit vysokou školu, absolvovat roční "vojnu" v Janovicích nad Úhlavou, svatbu s milovanou ženou a náš první byt, naštěstí i pokojný pád komunistické totality a svobodné volby. Byl jsem zaměstnán (ve Vítkovických železárnách) a pak začal podnikat (to byla životní volba). Tuto dekádu děda s babičkou prožili také, tehdy ještě ve zdraví.

Děda Jindřich Tovaryš zemřel 12. října 1996. V rodící se demokracii samostatného Československa se před 100 lety narodil. Ve stále se rodící nové demokracii samostatné České republiky zemřel. Události mezi tím byly bohaté na dějinné zvraty, ale zejména na jeho poctivý a pracovitý osobní a rodinný život. A přes všechny peripetie (nebo právě proto?) také na humorný nadhled. 

Vzpomínám na dědu Jindřicha s vděčností a láskou.

Literatura:

• MAINUŠ, František. Totální nasazení: Češi na pracích v Německu 1939-1945. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970. 220 s.

"Byl zastřelen" - malý rozrod a Velká válka na Prostřední Bečvě

Poněkud bulvárně znějící titulek. V minulém článku jsem se věnoval Pavlu Kachtíkovi, sirotkovi, který se oženil na Prostřední Bečvě. Titulek vystihuje tři důvody, proč jsem napsal pokračování (resp. jsem zkrátil původní příspěvek a část přepracoval, protože se objevily nově digitalizované matriky z Prostřední Bečvy):

1. Zápis v matrice dokáže "navnadit".
2. Abych pochopil souvislosti, chtěl jsem udělat malý rozrod potomků Pavla Kachtíka (to platí obecně).
3. Díky tomuto rozrodu jsem se dostal k tématu 1. světové války a padlých/nezvěstných mužů z Prostřední Bečvy

Pavel Kachtík "přinesl" do Prostřední Bečvy nové příjmení. V Prostřední Bečvě dodnes žijí jeho potomci. Epicentrem tohoto příjmení je Vsetínsko, zřejmě Liptál, rodná obec Pavla Kachtíka.

Příjmení Kachtík v České republice. Zdroj: KdeJsme.cz.

Mnohokrát se v matrikách Prostřední Bečvy při některých příležitostech objevilo zkomolené příjmení na Kachlík, ale naštěstí se dále neujalo. I když...

Opravování jména z "Kachtík" na "Kachlík" a zejména z "Kachlík" na "Kachtík" se v matrikách Prostřední Bečvy stalo jistým folklórem zapisovatelů. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2273, sign, VM V 25, str. 210.

Není však vyloučeno, že žije někdo s příjmením Kachlík, a je potomkem Pavla Kachtíka z Prostřední Bečvy (server KdeJsme.cz uvádí jeden výskyt na Rožnovsku).

"Byl zastřelen" - záhada, která zůstává neobjasněna

Zmiňovanou návnadou pro článek byl zápis v matrice, který se týká Vincence, jediného syna Pavla Kachtíka, který z jeho narozených dětí mužského pohlaví přežil. (V tu chvíli jsem ještě neměl ověřeno, že jsou digitalizovány matriky Prostřední Bečvy z přelomu 19. a 20. století).

Práci usnadňuje a zvědavost podněcuje, najdete-li v matrice dopsané poznámky o životních milnících narozené osoby. Tak jako v případě Vincence Kachtíka. Některé poznámky mohou být překvapivé a vyvolávat spekulace. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2267, sign, VM V 19, fol. 195.

Vincenc se narodil před vánoci roku 1866. Kmotr Cyril Fárek už byl mrtev, kmotřičkou se stala jeho manželka, vdova Rosina. Život Vincence časově zasahuje do období, pro něž mohou mnohé matriky být ještě uloženy na obecních úřadech. Ze zápisu se dovídáme, že se Vincenc dožil dospělého věku, protože se po Velké válce (8.11.1921) oženil s Rosinou Hoferkovou. To však měl už 55 let! Proto jsem předpokládal, že ovdověl a jeho první manželku poznámka v matrice nezachytila. Není ani patrné, kde se svatba s Rosinou Hoferkovou odehrávala. V digitalizované matrice lze však najít narození syna Františka Josefa (*2. dubna 1892, Prostřední Bečva č. 67), kterého měl Vincenc se svou první ženou Karolinou, rodem Jana Bíla z Prostřední Bečvy.

Výjimečná je i do matričního zápisu dopsaná výpověď o úmrtí. Vincenc "byl zastřelen", 20. listopadu 1932. Kdoví, co se stalo. Jeho sestra Kristýna byla babičkou mého děda Jindřicha Tovaryše, Vincenc byl tedy dědův prastrýc. Děda Jindřich měl 13 let, když byl Vincenc zastřelen. Co o tom věděl? To už se nedozvíme. Je těžké soudit, co se tehdy, za první republiky odehrálo. Každopádně vidíte, že stačí pár poznámek v matričním zápisu a otázky (příběhy a spekulace) jsou na světě!

Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že ZA Opava digitalizoval další (pro tento příběh) klíčové matriky - narozených (1894-1913), oddaných (1888-1923) a zemřelých (1890-1925). Čas totiž letí a při mé poslední komunikaci s Obecním úřadem v Hutisku-Solanci (spravuje matriční agendu pro Prostřední Bečvu), byly už matriky v ZA Opava, ale dosud nedigitalizované. Díky!

Cíl jsem měl jednoduchý. Zjistit, jak dál pokračovaly osudy dětí Pavla Kachtíka, protože zákonitě museli existovat další jeho mužští (a tedy i Vincentovi) potomci.

Zpracováváte-li rodokmen směrem k potomkům jisté osoby, říká se tomu rozrod (na rozdíl od tzv. vývodu předků, který se soustředí na předky dané osoby - střena). Pokusil jsem se tedy o jednoduchá rozrod v následující generaci.

Pavel Kachtík se syna dočkal. Byl jim Vincenc. Po smrti dvojčat Cyrila a Augustina v roce 1873 už další děti neměl. Zůstaly mu všechny tři narozené dcery a jejich nejmladší bratr Vincenc.

Františka (*1857 - †1907) - dcera Pavla Kachtíka

Františka zůstala svobodnou matkou (další dvě dcery Pavel Kachtík provdal). Měla dvě nemanželské děti. František, její prvorozený syn zemřel měsíc po porodu. Narodil se v chalupě č. 124, což byla paseka Cyrila Kantora, shodou okolností také syna svobodné matky.

11 let po synovi se neprovdané matce Františce narodila dcera, pokřtěná na Cecílii. Tato událost se stala v "otcovském" domě č. 69. Matriky naznačují, že se v dospělosti kvůli ovdovění Cecílie provdala dvakrát. Podruhé v roce 1903 za Jana Kouřila. Stopu jsem dále nesledoval, zasahuje už do "živých" matrik.

Františka zemřela coby svobodná, v rodné chalupě č. 69 na sklonku léta, 24. září 1907, zhruba půl roku po svých padesátinách.

Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 13063, sign. VM V 41, str. 200.

Mnohokrát jsem při svém výzkumu narazil na svobodné matky, které měly i řadu dětí s "neznámým" mužem. Někdy došlo ke svatbě a  "legalizaci" nemanželských dětí, řada dětí svobodným matkám zemřela, mnoho dětí svobodné matky vychovaly. Jejich život zcela jistě nebyl jednoduchý a závisel na postoji a podpoře nejbližší rodiny. Církev těmito ženami spíše opovrhovala, někdy velice znatelně. Někdy možná "právem", někdy jistě ne. Byly to doby, kdy vládli a vše v rukou měli muži, otcové a jejich slovo či pádná ruka.

Ostatně... ochutnejte kratičké vyprávění "z mého života", jak jej popsala asi nejslavnější rodačka z Prostřední Bečvy, akademická malířka Jaroslava Hýžová (*1915 - †1992).

Kristýna (*1860 - †1922) - dcera Pavla Kachtíka

Kristýna, byla mladší sestrou Františky. V říjnu 1881, tedy ještě za života obou svých rodičů se provdala za Josefa Jurošku. (Zde pokračuje rodová linie mých předků k dědovi Jindřichovi Tovaryšovi).

Sňatek mých předků Josefa Jurošky a Kristýny, dcery Pavla Kachtíka, 18. října 1881, Prostřední Bečva. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2271, sign. VM V 23, str. 78.

Josef bylo u Jurošků tradiční rodové jméno, v jednu dobu vždy na svazích Prostřední Bečvy žilo současně mnoho mužů se jménem Josef Juroška. Manžel Kristýny byl chalupníkem v čísle 143, do něhož se nevěsta Kristýna přivdala.

Pokud jde o potomky, tak chalupník Josef Juroška nezahálel. Manželka Kristýna mu dala celkem 12 dětí. Tady je jejich výčet.

• Anna (*1882 - †???)
• V době svatby už byla Kristýna "v očekávání", Anna se totiž narodila dva a půl měsíců po svatbě. 
• Další osudy Anny jsem v Prostřední Bečvě nevypátral.
• Jan (*1884 - †1939)
• 9. listopadu 1909 se oženil s Veronikou, dcerou domkaře Cyrila Pařenici z Prostřední Bečvy. Jejich potomky už jsem také nesledoval.
• Františka (*1885 - †1885)
• Zemřela po šestnácti dnech.
• František (*1886 - †1891)
• Josef (*1888 - †???)
• To je výzva pro Josefy Jurošky v minulosti i budoucnosti.
• Kristýna (*1890 - †1952)
• Moje prababička. Nejprve manželka Arnošta Červeného, který se nevrátil z Velké války, pak Josefa Tovaryše. Z každého manželství měla dvě děti.

V článcích o Arnoštu Červeném nebylo! Zápis svatby Arnošta Červeného s Kristýnou, dcerou Josefa Jurošky (a vnučkou Pavla Kachtíka). Zdroj ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 13061, sign. VM V 39, str. 115.

• Filoména (*1892 - †???)
• 21. května 1921 se provdala za vdovce Josefa Juříčka, chalupníka z Prostřední Bečvy č. 40. Jejich další život je "ukryt" v tzv. živých matrikách.
• Johana (*1894 - †1934)
• Zřejmě se provdala na Horní Bečvu, kde 3. února 1934 zemřela. (Zjistit lze v matrice OÚ Horní Bečva).
• František (*1897 - †???)
• 19. června 1923 se oženil s Annou, dcerou Jana Jurošky. (Tady se zřetězilo několik rodových linií Jurošků, protože otec nevěsty, Jan Juroška byl sám synem Josefa Jurošky a Rosiny, rozené také Juroška. Proto jsem minule napsal, že genealogie rodů Jurošků z Prostřední Bečvy by byla velkou výzvou.)
• Františka (*1899 - †1900)
• Barbora (*1900 - †???)
• 23. února 1828 provdána za Michala Petřeka z Prostřední Bečvy. Ten v roce 1939 zemřel ve Vsetíně (a je možné, že se vdova Barbora ještě jednou vdala).
• Robert (*1906 - †???)
• 3. listopad 1929 se v Chotči oženil s Ludmilou Kulhánkovou. Choteč existuje na Pardubicku, Jičínsku a u Prahy. Z poznámky v matrice nevyplynulo o kterou obec se jedná.

Tři děti zemřely v dětském věku, některá fakta zůstávají nejasná či neověřená. Velmi mi s některými údaji pomohly vepsané poznámky v matrikách, tedy pečlivější evidence farářů a zapisovatelů.

Barbora (*1864 - †1913) - dcera Pavla Kachtíka

Nejmladší dcera Barbora se v říjnu 1884 vdala za Jana Skalíka z Prostřední Bečvy. Zápis v matrice přinesl překvapivé doplňující informace, např. že Pavel Kachlík byl krejčí na Prostřední Bečvě. To vypadá, že se jaku usedlý pasekář na výminku "rekvalifikoval".

Část zápisu svatby s Jana Skalíka a Barbory Kachtík přinesl zajímavé informace. Je zde pokus přejmenovat Kachtíka na Kachlíka. Pavel Kachtík je uveden jako krejčí z Prostřední Bečvy. Také lze odhadnout, že neuměl psát (tři křížky), kdežto svědci Michal Juroška a Josef Pařenica se podepsat dokázali. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2271, sign. VM V 23, str. 88.

Děti se u Skalíků rodily v následujícím pořadí.

• Jan (*1885 - †1885)
• Kristýna (*1887 - †???)
• Provdala se 25. října 1909 za Josefa Kretka z Horní Bečvy.
• Filoména (*1894 - †???)
• Provdala 10. února 1914 za Huberta Žitníka z Prostřední Bečvy. V srpnu 1927 ovdověla a 26. listopadu 1929 se v Prostřední Bečvě provdala za Jana Mládenku.
• Cyril (*1901 - †1901)
• František (*1903 - †1905)
• František (*1906 - †1907)

Jan Skalík zemřel v roce 1910. Vdova Barbora se už nestihla znovu vdát. Zemřela na srdeční vadu 1. října 1913. Z jejich synů žádný nedožil tří let věku, zůstaly pouze dvě dcery, z nichž starší Kristýna se vdala před smrtí svých rodičů, mladší Filoména se poprvé provdala tři měsíce po smrti matky.

Vincenc (*1866 - †1932) - syn Pavla Kachtíka, pokračovatel rodu v Prostřední Bečvě

Pokračovatelem rodu Kachtíků v Prostřední Bečvě byl jediný syn Pavla Kachtíka, který se dočkal dospělosti. Malý "příběh" narození, svatby jako vdovce a zastřelení, s sebou nese pár poznámek v matrice. Nově zpřístupněné matriky odhalují více souvislostí, i když záhada smrti přetrvává.

Poprvé se Vincenc oženil 20. října 1891. Bylo to už po smrti jeho otce. I on (stejně jako drtivá většina sňatků z prostřední Bečvy, které jsem sledoval) si vzal nevěstu "domácí", tedy z Prostřední Bečvy - Karolínu, dceru pasekáře Jana Bíla (čp. 67). V domě nevěsty se Vincentovi a Karolíně narodil i první syn, který dostal jméno František. Bylo jej možné najít ještě v dříve digitalizovaných matrikách. Ve skutečnosti byl pokřtěn jako František Josef.

Další z celkem osmi dětí se už rodily v "otcovském" domě (č. 69). Tady jsou všechny děti z prvního manželství, které ukončila smrt Vincentovy manželky Karolíny v dubnu 1908.

• František Josef (*2. dubna 1892 - ...)
• Augustin (*26. dubna 1894 - ...)
• Pavel (*29. června 1896 - †8. září 1901)
• Marianna (*16. června 1896 - †???)
• Provdala se za Jana Valchaře.
• Vincenc (*8. července 1900 - †2. prosince 1901)
• Jan (*25. srpna 1902 - †???)
• Anna (*5. září 1904 - †28. dubna 1907)
• Cyril Metoděj (*28.srpna 1906 - †???)

Jako vdovec se Vincenc Kachtík ještě jednou oženil. 8. listopadu 1921 pojal za manželku vdovu po Augustinu Chrbjátovi. Jmenovala se Rosina a byla nemanželskou dcerou Františky Baroš, (legalizovaná Janem Hoferkem z Prostřední Bečvy). Vdova po válce zůstala se dvěma syny (Cyrilem a Rudolfem) a dvěma dcerami (Anežkou a Františkou, později provdanou za Rudolfa Tomka).

V digitalizovaných matrikách lze nalézt, že se Vincentovi a jeho druhé manželce zřejmě v roce 1924 narodila dcera Anna, která 30. června 1925 zemřela. Zda měli ještě další děti je třeba ověřit v "živých" matrikách. Vzhledem k věku spíše ne.

Okénko z Velké války (příběh dvou Augustinů)

Protože mému předku Pavlu Kachtíkovi přežil pouze syn Vincenc, byl to jistě on, kdo byl dalším "zdrojem" mužů s příjmením Kachtík v Prostřední Bečvě. Ještě mě napadlo podívat se, kdo z Prostřední Bečvy byl mezi oběťmi 1. světové války.

Poněkud zašlý památník obětem Velké války z Prostřední Bečvy (foceno VETS v 9/2013). Jde o evidovaný válečný hrob CZE-7206-00795. Zdroj: Spolek pro vojenská pietní místa.
Poznámka: Podle databáze padlých VHA a seznamu ztrát mezi jmény chybí řada dalších rodáků z Prostření Bečvy. Také je třeba říci, že Prostřední Bečva měla celou řadu mužů, kteří ke konci války přešli k legiím. 

Jsou zde dva muži s příjmením Kachtík - František a Augustin. Jak jste viděli ve výčtu výše, byli to první dva synové Vincence Kachtíka. Padlý František, již zmíněný Vincentův syn pokřtěný jako František Josef, narozený 2. dubna 1892, a  Augustin Františkův mladší bratr. Vincenc jistě věděl, že jeho otci zemřeli synové, dvojčata Cyril a Augustin, tak snad Augustin dostal jméno na památku jednoho z dvojčat.

Tento František Kachtík padl ve Velké válce a je to jeho jméno, které je mezi jinými na památníku obětem v Prostřední Bečvě. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2273, sign. VM V 25, str. 210 (online zde).

Bohužel Františkův kartotékový lístek v kartotéce padlých Vojenského ústředního archivu není k nalezení (jsou tam např. Kachtíkovi z Liptálu, ale v minulém článku jste na konci viděli, že památník obětem Velké války je v Liptálu beze jmen). 

Pod příjmením "Kachlík" je však v kartotéce Augustin (*1894).

Lístek z kartotéky padlých (potvrzeno i v Seznamu ztrát) - Augustin Kachlík, narozený v roce 1894 ve Střední Bečvě. Zahynul v Haliči. Piaski jsou zhruba 25 km od Jaroslavi v Podkarpatském vojvodství. Zdroj: Kartotéka padlých, VÚA Praha.

Augustin Kachtík byl vojínem pěšího pluku č. 3 (jako většina branců z Bečvy) a

padl 28. května 1915 v tehdejší Haliči, u obce Piaski nedaleko města Jaroslavi. 

Vzhledem k datu se mu, podle mého názoru, stala osudnou část operace k opětnému dobytí pohraniční pevnosti Przemyśl (tzv. 3. bitva o Přemyšl, 24.5. - 4.6.1915).

Výřez z mapy bojů u Přemyšlu. Modrá linie znázorňuje postavení dne 24. května 1915 večer. Pod 11. německou armádou v té době byla dočasně zařazena i 12. pěší divize, s 23. pěší brigádou, v jejímž svazku v květnu 1915 působil 3. pěší pluk s muži z Prostřední Bečvy (i dalších valašských obcí), vč. Augustina Kachtíka. Zdroj: ÖULK, vol. II, vojskové zařazení + mapa č. 22.

"Civilní" mapka ukazuje rodiště a bojiště, dvě místa, mezi kterými se odehrál život Augustina, syna Vincence Kachtíka.

Augustin Kachtík (*1994, Prostřední Bečva - † 28.5.1915, Piaski). Zdroj: Mapy.cz.

(Abych to "zamotal", Augustinova teta (Kristýna), byla matkou dcery (Kristýny), která si vzala za manžela Arnošta Červeného, rodáka z Horní Bečvy, jež také ztratil svůj život v bojích Velké války. Jako příslušník stejného pěšího pluku č. 3 padl o 36 dnů později, než Augustin Kachlík.)

Paradoxem životních a válečných osudů mužů a žen bylo i to, že druhá manželka Vincenta Kachtíka, Rozina, byla vdovou po Augustinu Chrbjátovi, jehož jméno je také na památníku obětem Velké války. Z dostupných informací Vojenského ústředního archivu v Praze vyplývá, že Augustin Chrbját z Prostřední Bečvy  

padl 23. května 1915 u Comone v Itálii.

Cimone leží u Trenta (Trient) v jižním Tyrolsku. A... Itálie vstoupila do války na straně Trojdohody (Francie, Velká Británie, Rusko) právě 23. května 1915. Myslím, že v případě Augustina Chrbjáta, který zahynul v den vstupu Itálie do války, nemuselo jít nutně o vojenskou operaci. Příčina smrti není udána, boje se rozhořely až druhý den. Místo, kde zahynul je ovšem identifikovatelné.

Obec Cimone na dnešní mapě. Oblast lyžování a turistiky. Zdroj: Mapy.cz

Situaci z počátku války s Itálií v Tyrolsku ukazuje výřez z mapy (přelom května a června 1915). Cimone je přibližně uprostřed (označeno zeleně).

Cimone pod Trentem v jižním Tyrolsku na přelomu začátku války s Itálií 23. května 1915. Někde v těchto místech zahynul Augustin Chrbját. Italská postavení jsou zaznamenána červeně. Článek o tamních horských opevněních najdete zde. Zdroj: ÖULK 1914-1918, díl II, mapa č. 26.

Dva Augustinové zahynuli pět dnů po sobě, každý byl z jiné věkové generace, každý padl na jiné frontě. Osudy otce jednoho a manželky druhého se spojily po válce, v nové republice, svatbou Vincenta Kachtíka s vdovou Rozinou v roce 1921. I toto jsou příběhy Prostřední Bečvy, které mlčky ukrývají matriky a archivy. Jejich odhalování mě baví a vždy udivuje.

Velká válka dolehla na osudy a životy obyčejných lidí. Jejich synové byli v drtivé míře "pěšáci" (členové pěších pluků). Stejně jako ve hře šachy, i zde byli pěšáci těmi, které bylo snadné obětovat. Pro české a moravské (i slovenské) muže byla jen palčivá otázka - "Za co?" a "Pro koho?" O nesmyslnosti této situace svědčí, že mnohde proti sobě stáli vojáci z Čech a Moravy jako nepřátelské strany. Jedni na straně rozpadající se monarchie, druzí na straně Trojdohody v řadách legionářů. Nevidím však pražádný důvod pro to, aby si padlí Češi, Moravané a Slezané v uniformách Rakousko-Uherské armády zasloužili méně úcty než ti, kteří v zajetí přešli do legií.

Situace je totiž v mnoha obcích podobná. Na jedné straně pomníky padlých, na druhé straně seznamy legionářů z téže obce, kteří se vrátili domů. Byla to komplikovaná doba dějinných a tragických změn, která měla po pár desetiletích ještě tragičtější pokračování.

Možná je to pro někoho k ničemu, snad to jiné inspiruje a doufám, že zde někdo najde střípky ze života svých vlastních předků. Pokud ano, budu rád, když se kdokoliv ozvete - do komentářů, mailem, přes kontaktní formulář, na Facebooku...

Přežití rodu "na vlásku"

Potvrdila se mi domněnka, že měl-li Pavel Kachtík jediného přeživšího syna (Vincence) a tomu další dva synové zahynuli během války, musel mít minimálně ještě jednoho, který se stal pokračovatelem rodu, jehož potomci dosud žijí v obci Prostřední Bečva (Google ukazuje jedno jméno).

Pavlovi Kachtíkovi a jeho synu Vincencovi  se na Prostřední Bečvě narodilo celkem minimálně 16 dětí. Přesto pokračovateli rodu, které by asi bylo možné vypátrat v "živých" matrikách pro Prostřední Bečvu, zůstalo (zřejmě) na Vincentových synech - Janovi a Cyrilovi. V "přežití" potomků měly větší štěstí dcery, než synové.

Co se stalo, že byl Vincenc Kachtík ve věku necelých 66 let zastřelen? Jistou stopu nabízí výňatek z protokolní knihy z let 1930-1939 (PDF ke stažení). Píše se zde:

"Během celého období stala se jedna vražda, a to v čísle 69. Cyril Kachtík byl zavražděn neznámým

vrahem pro peníze."

Tak vidíte... pro peníze! Bohužel nevíme datum. Možná byla dopsaná poznámka u Vincentova narození špatně. Možná byl zastřelen Vincentův syn Cyril, narozený v roce 1905. I když by to nedávalo logiku. Ten se totiž oženil v roce 1934. Těžké věřit, že by byl Cyril zavražděn a jeho otec Vincent zastřelen. U Cyrila v zápise narození v matrice žádná poznámka není. Je zřejmé, že k násilné smrti došlo. Kdo byl však obětí? Matrika a kronika se ve jménu liší. Neliší se v tom, že šlo o někoho z rodiny Kachtíků.

Že by byl zavražděným Vincentův syn Cyril Kachtík? V roce 1934 se ženil. U jeho otce Vincenta je v matrice narození připsána poznámka, že byl zastřelen v roce 1932. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 13061, sign. VM V 36, str. 230.

Živé matriky stále skrývají "tajemství" příběhů... Stejně tak originál kroniky, uložený v SOA Vsetín, v archivním fondu Místní národní výbor Prostřední Bečva, inv. č. 36. Uvidím... a dám vědět.

Pavel Kachtík, sirotek z Liptálu, který se usadil na Prostřední Bečvě

Na mapě předků je patrný. Zmíněn je i v článku o místech, kde se rodili a žili mí předci. Dosud jsem o něm na blogu MY ROOTS však podrobněji nepsal. Liptál, valašská obec a Vesnice roku 2006, několik kilometrů za Vsetínem, směrem na Vizovice. Avizoval jsem jej v příspěvku s mapami z Prostřední Bečvy a dnes na něj "došla řada".

Z Liptálu pochází rodová větev, z níž se Pavel Kachtík přiženil do Prostřední Bečvy. Je to také rodová větev, jejíž "člen" (Mikuláš Smílek) se možná narodil před rokem 1600 a alespoň částečně může být doložen jako nejstarší předek v mém rodokmenu.

V příspěvku najdete mapy, mlýn i odlesk Valašského povstání.

Nejprve mapy

V Liptálu probíhalo mapování pro stabilní katastr v roce 1829, tedy předtím, než císařští kartografové docestovali v roce 1833 na Bečvy. Z tohoto časového hlediska se do centra dění v té době dostal Pavel Kachtík, syn domkaře Matěje Kachtíka a Rozina, dcera sedláka Karla Smílka. Tito dva mí předci byli oddáni 1. února 1825.

Svatba v Liptálu, 1. února 1825. Kachtíků a Smilků žilo v obci poměrně hodně. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2434, sign, Vs V 7, str. 52.

U svatby jsou jako čísla stavení udána 192 a 159. Gruntovní kniha pro Liptál napovídá, že číslo 192 byl domek, který patřil do tzv. rustikálu, tedy k půdě spravované poddanými. Číslo 159 byl půllánový grunt.

Ženich Pavel Kachtík se narodil 16. března 1796 v Liptálu č. 135. Jeho matkou (manželkou domkaře Matěje Kachtíka) byla Rosina, roz. Volčík (ta se narodila se ve Vsetíně, takže skrze ni se okruh míst rozšiřuje o další obec).

Prvorozeným synem Pavla Kachtíka a Rosiny Smílek byl Pavel (o němž je tento příběh). Měl pak další tři sourozence. Tady jsou všechny čtyři děti.

• N 3.6.1826 Pavel, Liptál č. 105
• N 21.7.1827 Jan, Liptál č. 105
• N 10.6.1829 Tomáš, Liptál č. 105
• Zemřel po 10 dnech.
• N 10.1.1831 Rosina, Liptál č. 105

Děti se rodily kolem doby, kdy probíhalo v Liptálu katastrální mapování. Rodily se v domě č. 105. Dostupné indikační skici z Liptálu jsou jiné, než jsem byl "zvyklý". Nejsou tam k domům a polnostem vepsaná jména. Orientace a potvrzování se tímto stane obtížnější. Jistým paradoxem také je, že v zápise k úmrtí Pavlova otce Matěje (†10. ledna 1821) je Matěj napsán jako nádeník, u smrti Matějovy manželky Roziny (†27. března 1831) je "vdova po pasekáři Matěji Kachtíkovi".

Pokusil jsem se identifikovat číslo 105. Vůči poloze zámku v Liptálu jej ukazuje následující mapka císařského povinného otisku. Je to místo, kterému se říkalo/říká(?) Vršek.

Pravděpodobné umístění pole k č. 105 v Liptále. Dole uprostřed je poloha zámku (stav v roce 1829). Zdroj: ÚAZK. Povinné císařské otisky map stabilního katastru Moravy a Slezska. Liptál - původně Lipthal - 1829.

Liptál neznám, pouze jsem jim několikrát projížděl, takže je to tip na výlet. Podle Wikipedie je zámek chráněn jako kulturní památka České republiky, ale zároveň je nepřístupný a chátrá (byl po roce 1945 zkonfiskován hraběti Bandenstein-Zeppelinovi). No... co dodat?

Leč zpět k dětem Pavla Kachtíka a Roziny. Jak jste viděli byly čtyři. To proto, že 29. října 1832 Pavel Kachtík, v pouhých 36 letech, zemřel. Zanechal za sebou 34-letou vdovu a (pravděpodobně) tři děti.

Rodopisná logika (i má mnohokrát potvrzená zkušenost) v takové situaci, kdy dojde k úmrtí jednoho z manželů v mladém věku, velí hledat svatbu vdovy (to je snazší, protože stačí obvykle hledat v dané obci) nebo svatbu vdovce. Udělal jsem to, avšak bezvýsledně. Nastala totiž osudově nepříznivější a smutnější varianta. Vdova po Pavlu Kachtíkovi, Rozina, zemřela pouhé dva roky po svém manželovi, 5. února 1834. To vše se odehrálo v chalupě č. 105, kde tak zůstal nejstarší ze synů, osmiletý Pavel (můj předek) s o rok mladším bratrem a pouze tříletou sestřičkou. Stali se sirotky. Neměli žádného z rodičů, ani prarodičů.

To je poprvé, co jsem si sirotčí situaci uvědomil - a vzpomněl jsem si na roli kmotrů. Své jistě sehrála i rodina, která v domě č. 105 žila. Byli to Pavel Smílek s Annou, dcerou Jana Smílka. Kromě "své" rodové větve Smílků jsem však žádnou další větev a příbuzenství neřešil. Jen jsem zaregistroval, že 21. února 1832 si jistý Pavel Smílek (syn Pavla Smílka, Liptál č. 173) bral Marinu, dceru mlynáře Pavla Řehy (Liptál č. 131). Ostatně, mlynáři bývali velmi často kmotry dětí rodin v příslušné obci.

Už totiž věděl, že mlynář Pavel Řeha byl kmotrem malého Pavlíka Kachtíka i jeho sourozenců. Byl tedy tím, kdo jako kmotr měl mohl svým kmotřencům-sirotkům naplnit jistou roli.

Mlýn v Liptálu

A když mlynář, tak je to příležitost najít mlýn. Podívejme se, jak byl mlýn zakreslen v roce 1833 do indikační skici stabilního katastru Liptálu. Je zde číslo 131, ale jak jsem zmínil v úvodu, ve skici nejsou uvedena jména (na rozdíl od map např. z Uhřic a Dambořic, Hutiska či Prostřední Bečvy).

Indikační skica s vyobrazením náhonu a mlýna (na hranici katastru Lhoty u Vsetína (vpravo). Zdroj: ÚAZK. Indikační skici map stabilního katastru Moravy a Slezska. Liptál - původně Lipthal - 1829. 

Liptálský mlýn se nacházel hned zkraje cesty při příjezdu od Vsetína a Lhoty. Říčka, z níž byl sveden mlýnský náhon se jmenuje Rokytenka, je levostranným přítokem Vsetínské Bečvy, takže její tok (a tok náhonu) byl zleva doprava (směrem na Lhotu a Vsetín). Mlýn z tohoto pohledu byl na "dolním konci" obce.

Poloha mlýna (č. 131) v Liptálu, kde byl mlynářem kmotr Pavla Kachtíka a jeho sourozenců, mlynář Pavel Řeha s manželkou. Zdroj: ÚAZK. Císařské povinné otisky map stabilního katastru Moravy a Slezska. Liptál - původně Lipthal - 1829. 

Podle knihy svobodných gruntů se onomu místu, kde stával mlýn říkalo "Pod drahami".

Pro přehled, zde je pravděpodobná poloha bývalého mlýna na současné mapě. Sami z mapy (je na ní i zámek) můžete zkusit odhadnout, kde asi byla již dříve zmíněná a na mapě zakreslená pole k číslu 105.

Dříve mlýn, teď autobusová zastávka. Někde v označené oblasti se v roce 1829 nacházel mlýn, v němž byl mlynářem Pavel Řeha. Zdroj: Mapy.cz

Mlynář Pavel Řeha zemřel 29. prosince 1837 v Liptálu č. 131 (2439-21/83). Byl už tři roky vdovcem. Jeho kmotřenec Pavel Kachtík měl 11 roků. Ztratil tak po rodičích další "oporu", kmotry.

Lenka Peremská v knize Váš rodokmen krok za krokem (s. 42) píše: "Těžký a nezáviděníhodný život neměly jen nemanželské děti, ale také sirotci. Jejich situace byla možná ještě svízelnější, umocněná absencí kohokoliv, kdo by zajistil jejich ekonomické a emocionální potřeby. O sirotky se musela postarat obec, která tyto opuštěné děti nabízela jako výpomoc hospodářům. Většina rolníků však nepřekvapivě dalšího strávníka nechtěla, sirotci byli proto ubytováváni v obecních pastouškách nebo chodili tzv. po střídě. To znamenalo, že si je sousedé přehazovali z chalupy do chalupy jako horké brambory, u každého jim byl poskytnut jen předem vymezený čas. Sirotci byli každoročně přiváděni rychtářem jakožto představitelem obce do vrchnostenské kanceláře, a při tomto tzv. stavuňku se aktualizovaly záznamy v sirotčích knihách (registrech). Do nich panští úředníci zapisovali jména a povinnosti dětí vůči jejich vrchnosti, jež se jim v dětství postarala o materiální zázemí. Tato tzv. sirotčí léta předurčovala sirotky ke službě, do níž vstupovali ve věku osmi let. Nejednou se ovšem již ve čtyřech letech stávali obecními pasáčky hus."

Mohl to být úděl Pavla Kachtíka či jeho mladších sourozenců?

(Na přeložené sirotčí knihy z panství Strážnice se např. můžete podívat na webu zajímavého projektu Národního ústavu lidové kultury).

V mlynářské tradici Řehů v Liptálu č. 131 pokračoval Pavlův syn Tomáš Řeha s manželkou Annou (dcerou Jana Smílka, oddaných 16.září 1828). V roce 1867 byl mlýn ve vlastnictví Pavla Řehy, v roce 1871 byla na základě svatební smlouvy zapsána ke spoluvlastnictví Anna Bělíček (cena 835 zlatých).

V Liptálském zpravodaji č. 4/2016 (str. 13) jsem našel informaci, že v lednu 2017 se dožil 95 let pan Josef Řeha. Kdoví, třeba je to potomek liptálské mlynářské rodiny. Každopádně to byl úctyhodný věk.

Pavel Kachtík (*1826, Liptál - †1887, Prostřední Bečva)

Lze pouze spekulovat kdo a jak se staral o výchovu Pavla Kachtíka (a jeho mladších sourozenců) po smrti jeho mlynářského kmotra. Život Pavla Kachtíka je na pár let ztracen v mlze.

Zjevuje se až v Prostřední Bečvě jako pasekář na gruntu č. 69. To byl grunt, na který se přiženil. 23. října byl oddán na Prostřední Bečvě s Mariannou, dcerou pasekáře Jana Vaňka. 

Svatba Pavla Kachtíka "pasekáře v Prostřední Bečvě č. 69". Přiznám se, že netuším, co jsou ty dvě poznámky v závorkách u rodičů Pavla Kachtíka. V Liptálu je i evangelický kostel, ale podle matričních zápisů byli Kachtíkovi katolíci. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2261, sign, VM V 13, str. 58.

Svědky na svatbě byli Michal Pavelka (č. 113) a sousední pasekář Martin Stavinoha (č. 68). Nikdo z Liptálu. 

Ženich z Liptálu se žení na Prostřední Bečvě. Typická situace přespolní svatby, pro níž obdivuji profesionální genealogy, kteří to zvládnou a dokáží najít. Já jsem o této svatbě věděl z pátrání v rodové větvi Jurošků. Kdybych postupoval nejprve od Kachtíků z Liptálu (např. při tvorbě rozrodu někoho z Kachtíků nebo Smílků), hledání svatby Pavla Kachtíka bych asi vzdal. Vždyť to nebyla ani sousední fara, ani stejné panství.

Jméno Vaněk i číslo 69 (staré číslo 30) jsem vynechal z článku o Prostřední Bečvě s mapami míst, kde žili mí předci. V době svatby byl už ženich zapsán v matrice jako pasekář na čísle 69. Otec nevěsty, Jan Vaněk, zemřel 3. května 1843.

Indikační skica z roku 1833 potvrzuje Jana Vaňka jako pasekáře v Prostřední Bečvě č. 69.

Skica kterou "dlužím". V minulém článku jsem napsal, že č. 69 Jana Vaňka se nachází v blízkosti gruntu č. 66 Josefa Jurošky. Tady je detail z indikační skici. Zdroj: ÚAZK. Indikační skici map stabilního katastru Moravy a Slezska. Prostřední Bečva - původně Mitter Beczwa (Prostředny Beczwa) - 1833.

Výpověď gruntovní knihy

Historii gruntu dokládají zápisy v gruntovní knize zde. Pojďme si je projít. V mém podání to bude amatérské, neumím číst finanční záznamy o platbách za grunt.

• Při založení gruntovní knihy byl poddanský grunt zapsán 27. července 1786 Jiřímu Vaňkovi (???-1812), otci Jana Vaňka. Vejrunek (splátka gruntu) byl 20 guldenů.
• 26. listopadu 1823 byl grunt přepsán na nejstaršího (a jediného přeživšího) syna - Jiřího Vaňka. Vejrunek byl 42 guldenů.
• Po svatbě Jiřího Vaňka s Rosinou (dcerou Michala Zetochy) v lednu 1825 byla novomanželka Rosina Vaněk připsána na grunt.
• 24. listopadu 1843 (po smrti Jana Vaňka, který zemřel 3. května 1843 (viz. výše)), byl grunt připsán jeho nejstaršímu synovi Michalovi Vaňkovi (*1828). Vejrunek - 48 guldenů.
• Všechny podrobné sumáře a ceny jsou na pravé straně zápisu v gruntovní knize.
• V říjnu 1851 byl grunt přepsán na Rosinu Stavinoha. 
• Toto mě přivedlo na stopu, kterou jsem v "zápalu boje" opomenul. Když můj předek Jan Vaněk v roce 1843 zemřel, vdova Rosina měla 35 let. Nechal jsem se "nachytat" a při hledání, zda se mladá vdova opět vdala, jsem jen letmo přečetl zápis svatby Rosiny Vaněk (32 let, z čísla 79) s Martinem Solanským. Ta se odehrála 29. října 1843. Bylo to pár měsíců po smrti Jana Vaňka, informace pro mě v rodokmenu spíše doplňková.

Chyba, aneb práce kvapná, málo platná. Spatřil jsem "Rosina Waniek", tak jsem si to zapsal, protože věk přibližně odpovídal. Ovšem ve skutečnosti nešlo o vdovu (witwe) po Janu Vaňkovi (č. 69), ale o dceru (Tochter) Jana Vaňka (č. 79). Pastička, do níž jsem díky malé pozornosti věnované zápisu, spadl. Zdroj: Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2261, sign, VM V 13, str. 14 (online zde).

• Jakmile jsem v gruntovnici viděl jméno Rosina Stavinoha, udělal jsem kontrolu. Jednak Stavinoha byl majitelem sousedního gruntu č. 68 (je to patrné na indikační skice na obrázku výše) a jednak jsem chtěl zkontrolovat, zda si vdova Rosina nevzala "nějakého" Stavinohu. Touto kontrolou (díky pozemkové knize) jsem přišel na svůj omyl. Vdova Rosina po Jiřím Vaňkovi se znovu vdala až 3. března 1851 za Františka Stavinohu, o čtrnáct let mladšího syna výminkáře Jana Stavinohy a jeho manželky Anny, rodem Martina Vaňka. Bylo to podle mého názoru rozhodnutí pro "sousedskou" výpomoc z gruntem, který potřeboval chlapskou ruku. Tušit se také dá už dřívější spojení s rodem Vaňků z Prostřední Bečvy.

Toto je ten správný zápis a svatba vdovy Rosiny po Janu Vaňkovi ("Rosina witwe nach Johann Waněk"). Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2261, sign, VM V 13, fol. 54 (online zde).

• Rosina, nyní s příjemním Stavinoha, byla znovu vepsána do gruntovní knihy, brzy po svatbě, v říjnu 1851. Důvod vyplývá z předchozího textu.
• Po svatbě (23. října 1855) Marianny Vaněk s Pavlem Kachtíkem, byla 30. října 1855 zapsána jako vlastník Marianna Kachtík. Robota byla před několika lety zrušena, nastala doba pragmatické práce "na svém". Pavel Kachtík byl pasekářem, ale jako vlastník gruntu byla zapsána jeho žena.

Výřez ze zápisu v pozemkové (gruntovní) knize gruntu č. 69 v Prostřední Bečvě, v roce 1851 převedeného na Rosinu, vdovu po Janu Vaňkovi, provdanou za Františka Stavinohu, a v roce 1855 na její dceru Mariannu, provdanou za Pavla Kachtíka z Liptálu. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 113, sign. 3454, fol. 343 (online zde).

• Na dalších stranách navazují zápisy postupného splácení gruntu.

Grunt č. 69 stával mezi Bacovem a Buřovem, na stráni, poměrně daleko od "hlavní cesty".

Číslo 69 (Vaňkův, později Kachtíkův grunt) a číslo 69 (Stavinohův grunt) stávaly vedle sebe. Při prohlížení map stabilního katastru si lze všimnout, že mnohem rozsáhlejší pozemky patřily Janu Vaňkovi z čísla 79, V Pasekách, zhruba o 400 metrů výše. Zdroj: Mapy.cz

Děti - Františka, Kristýna, Barbora a Vincenc

Pavlovi Kachtíkovi a Marianně se na pasekářském gruntu po svatbě narodila nejprve dcera Františka (*1857), po ní Kristýna (*1860), budoucí matka mé prababičky Kristýny Juroškové. Prvním synem u Kachtíků byl Cyril (*1863). V předjaří roku 1863 se však dožil jen tří týdnů. Pak přišla na řadu dcera - Barbora (*1864). Tu jsem málem přehlédl, protože není zapsána v indexu narozených. Při porodu zemřel také další Cyril (*1873), o deset let později. Ten byl z dvojčat, bohužel ani bratr, dvojče Augustin (*1873) se nedožil jednoho roku.

Praprababička Kristýna se narodila Pavlovi Kachtíkovi a Marianně 22. června 1860. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2267, sign, VM V 19, fol. 89.

Kmotrem dětí Pavla Kachtíka byl Cyril Fárek, pasekář z Prostřední Bečvy. Je pravděpodobné, že kmotři byli dobrými a důvěryhodnými známými v rodinách kmotřenců nebo to byli v obci významné osoby. Cyril Fárek byl shodou okolností otcem Františka Fárka, který se (v roce 1777) stal manželem Celestýny, dcery mého předka Jana Tovaryše, zmíněného článku o Hutisku č. 55 a tamním mapování pro katastr. Svět pasekářských osad byl malý.

Mezitím se Pavlovi Kachtíkovi přece jen narodil syn, který přežil dětský věk. V záznamu z matriky s vepsanými poznámkami vidíte ve zkratce některé milníky života tohoto syna - Vincenta (Čeňka). Byl zastřelen!

Práci usnadňuje a zvědavost podněcuje, najdete-li v matrice dopsané poznámky o životních milnících narozené osoby. Tak jako v případě Vincence Kachtíka. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2267, sign, VM V 19, fol. 195.

V životě zažil Pavel Kachtík mnoho osudových chvil a zvratů. Brzy osiřel, myslím, že poznal jak to funguje s prací u kmotra na vodním mlýnu. Opustil rodnou ves v době, kdy už nebylo ke stěhování třeba svolení vrchnosti, snad v době, kdy byla zrušena robota (1848), protože se ženil až v roce 1855. Jako otci mu zemřelo několik synů, včetně dvojčat. U svatby dcery Barbory je uvedeno, že byl krejčím. V necelých šedesáti letech by to bylo možné. On sám doputoval na konec svého života před začátkem jara roku 1887 - zemřel 20. března na zápal plic. Jeho manželka Marianna přežila přelom století. Skonala 10. května 1901.

Jak pokračovaly životy dětí Pavla Kachtíka na přelomu 19. a 20. století? Do nedávna bylo vše ukryto v matrikách, připravených k digitalizaci v Zemském archivu v Opavě. Už ne! Jaká tajemství odhalí Digitální archiv? To vše je příležitost zkusit si malý rozrod... ...v příštím článku.

Vývod (mi) známe otcovské větve Pavla Kachtíka

• Štěpán Kachtík (*??? - †1744, Liptál)
• manželka Kateřina (*cca 1702 - †1742) - O 1725, Liptál
• Matěj Kachtík (*1731, Liptál - †1789, Liptál)
• manželka Justina (Martin) Krampota (*1751 - †1799) - O 1772, Liptál
• Matěj Kachtík (*1773, Liptál - †1821, Liptál), domkař a pasekář v Liptálu
• manželka Rozina (Jiří) Volčík (*1774 - †1831) - O 1795, Liptál
• Pavel Kachtík (*1796, Liptál - †1832, Liptál) čtvrtláník a sedlák v Liptálu
• manželka Rozina (Karel) Smílek (*1798 - †1834) - O 1825, Liptál - viz. další kapitola
• Pavel Kachtík (1826, Liptál - †1887, Prostřední Bečva), pasekář v Prostřední Bečvě
• manželka Marianna (Jan) Vaněk (*1835 - †1901) O 1855, Prostřední Bečva

Děti Pavla Kachtíka a Marianny

• Františka (*1857 - †1907)
• Kristýna (*1860 - †1922)
• Cyril (*1863 - †1863)
• Barbora (*1864 - †???)
• Vincenc (*1866 - †1932)
• Cyril (*1873 - †1873)
• Augustin (*1873 - †1873)
• Cyril a Augustin byli dvojčata

Na ně se soustředím v příštím článku. Mám pro to důvod.

1587 (teoreticky) - Mikuláš Smílek

Ještě se chvíli v závěru vrátím zpět do Liptálu. Matka Pavla Kachtíka byla rodem Karla Smílka z Liptálu. Smílkovi také žili v domě č. 105. Příbuzenstvo se hojně vyskytovalo v Liptálu už v oné době, jejich potomci žijí v Liptálu dodnes.

Trochu v mlze, bez zcela nezpochybnitelně prokázané rodové souvislosti je Karel Smílek spojen s dosud nejstarším zápisem v matrice, které se týká mého předka. Tím je Mikuláš Smílek. Podle zápisu v matrice na obrázku dole, byl "Nicolaus Smilek" pohřben 26. července 1667 ve věku 80 let. Mohl být svědkem proslulého Valašského povstání (1620-1644) i toho, že po jeho potlačení byl Liptál v roce 1644 vypálen.

Zápis, který vede k potenciálně nejrannějšímu datu v mém dosavadním rodokmenu - roku 1597. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 2367, sign. Vs I 1, fol. 227 (online zde).

Samozřejmě je třeba brát s rezervou dvě věci:

1. Věk byl pouze odhadnut, zaokrouhlen a reálně se mohl i dost výrazně lišit. Mikuláš se "klidně" mohl narodit až po roce 1600. Na tehdejší dobu by i přes 60 let byl úctyhodný věk.
2. Rodovou větev lze prokázat pouze zprostředkovaně. Matriky pro Liptál začínají rokem 1644, takže lze zachytit data pohřbů u zemřelých a odpočítávat věk pro odhad roku narození. Konkrétní děti Mikuláše Smílka však ještě nelze matričními zápisy křtů prokázat.

První doložené datum křtu předka v rodové linii Smílků je 10. březen 1664 u křtu Václava Smílka. Rodiči byli Jiří Smílek a Zuzana.

Sám jsem tato data a spojení získal díky propojení SmartMatch v MyHeritage z rodokmenu pana Josefa Smílka. Každopádně platí, že rod Smílků v Liptálu žil "od pradávna" a má tam hluboce zapuštěné kořeny.

Pokud jde o doložené datum křtu, už by narození Václava Smílka nebylo nejstarší. Ve Slezské části rodokmenu mám doloženo narození Vavřince Viláška v Koutech (nyní součást Kravař) 5. května 1640. Dostat se s rodokmenem do do třicetileté války je opravdu velké štístko.

P.S.

Památník obětem 1. světové války v Liptálu (evidovaný válečný hrob č. CZE-7212-01129) neobsahuje žádná jména.

Pomník obětem války v Liptálu. Zdroj: VETS, foto Lenka Šimčíkova, 21.2.2014

Mezi Kachtíky a Smílky, kteří odešli do války z Liptálu a už se nevrátili byli např.

• Jan Kachtík (*12. ledna 1892)
• Prohlášen za mrtva 31. března 1917
• Jan Kachtík (*1878)
• Zahynul 3.5.1915
• Jan Smílek (*1995)
• Zahynul v lednu 1918 v Itálii, u Feltre 
• Josef Smílek (*17. dubna 1880)
• Zahynul 16. června 1915 v Haliči, Radenice, Mościska (na území dnešního východního Polska
• Pavel Smílek (*1878)
• Zahynul 19.7.1915 v Ruském Polsku, u Majdanu Howiecki (na území dnešní Ukrajiny)

Ve Velké válce zahynuli i Kachtíkovi z Prostřední Bečvy...