Jan Pěnčík (*1883 - †1914) - byl zraněn, a pak...?

Válka odstartovaná v létě 1914 po událostech v Sarajevu, si začala vybírat svou neúprosnou a krutou daň velice brzy po svém začátku. V roce 1914 prokazatelně ukončila život hned třem uhřickým mužům:

• Jakubu Poláčkovi (u Kraśniku, PL)
• Jakubu Adamcovi (u Dubu, PL)
• Františku Buchlovskému (u Gorice, IT/SLO)

Další (František Živěla) se stal nezvěstným. Pátou obětí byl z největší pravděpodobností Jan Pěnčík. Na památníku je u jeho jména za křížkem letopočet 1914. Přímé důkazy však už nyní chybí. Nemám v ruce ani kmenový list, ani kartotékový lístek, Jan Pěnčík z Uhřic není ani v databázi VHA.

Přibližná místa (zejména u Jana Pěnčíka), kde se naplnily osudy čtyř mužů z Uhřic, kteří se v prvním roce války objevili na haličské frontě a už se z ní nevrátili, ukazuje mapka. Otevře se vám na tomto odkazu. Tady je její náhled.

Přibližná místa, kde vyhasly životy čtyř uhřických vojáků v roce 1914. Zdroj: Mapy.cz

Postupně přibyla další jména, až do počtu 28 mužů, jimž je věnován památník (a zároveň evidovaný válečný hrob) v Uhřicích u Kyjova.

Jan Pěnčík

Jan Pěnčík byl rodákem z Uhřic. Narodil se 6. dubna 1883. Jeho matkou byla Františka, dcera Marianny Žilkové a (pravděpodobně) mlynáře Františka Zdražílka z Kostelce u Kyjova. Myslím si, že Jan byl nemanželským dítětem, protože svatba jeho rodičů, Jana Pěnčíka a Františky Zdražílek se konala až v roce 1886, když měl už tři roky.

Jako většina v Uhřicích, byl rolníkem. "Vojnu" absolvoval (pokud byla v řádném termínu) asi v letech 1904-1906. Při svatbě v roce 1912 je uveden jako "náhradní záložník 25. zeměbraneckého pluku" (LIR 25). Za svědka mu byl strýc František Pěnčík. Janův otec byl v době svatby svého syna již řadu let mrtev. Nevěstě byl za svědka také strýc a jeden z mých "pra-bratranců", Jan Poláček.

V manželství se Janovi Pěnčíkovi a Františce narodila 4. března 1913 dcera Františka. Podle zápisu v matrice v roce 1930 zemřela, nestihla se provdat. Další dítě už manželům na svět nepřišlo. Život Jana Pěnčíka přervala válka a není pravděpodobné, že by se zde byli jeho přímí potomci.

Františka, vdova po Janu Pěnčíkovi se ještě během války (v roce 1917) vdala za Floriána Hořavu, bratra dvou uhřických legionářů, Josefa Hořavy a Jiřího Hořavy. Na vánoce téhož roku se jim narodila dvojčata Štěpán a Anežka. Štěpán v následujícím roce zemřel, Anežka se v roce 1939 provdala za Václava Valihracha. Dva roky po dvojčatech přišel na svět ještě syn Karel (Hořava), a možná ještě další.

Přímý potomek Jana Pěnčíka téměř jistě není. Jan Pěnčík měl dvě mladší sestry, ale obě zemřely v roce 1889, stejně tak jako jeho otec. Janova matka se jako vdova patrně nevdala (nenašel jsem žádný sňatek v Uhřicích). Jsou to však věci, které je třeba ověřit. Pravděpodobní potomci by mohli existovat v rodové větvi jeho strýce Františka Pěnčíka, který je v uhřické matrice narozených v roce 1857 zapsán jako Pěnčíček a asi byl prvním Pěnčíkem, který se v Uhřicích narodil. Jeho mladší bratr spatřil světlo světa ještě v Želeticích.

LIR 25

Zvláštní je, že uhřický Jan Pěnčík se neobjevuje ani v databázi VHA, kde již jsou zpracovány roky 1914 i 1915.

Jediná "zpráva" o Janu Pěnčíkovi z krátké historie jeho válečného života, pochází ze Seznamu ztrát č. 89, vydaného 31.12.1914. Na straně 27 najdeme zápis, že Jan Pěnčík z Uhřic byl zraněn jako pěšák LIR 25, tedy zeměbraneckého pěšího pluku č. 25 z Kroměříže. Blízká pravdě může být spekulace, že zranění Jan Pěnčík podlehl. Je to spekulace stejně jako v případě Jana Adamce z téhož pluku, kdy informace o zranění vyšla v Seznamech ztrát 24.1.1915.

Zmínka o zranění Jana Pěnčíka z 5. roty zeměbraneckého pěšího pluku č. 25. Zdroj: Seznam ztrát (Verlustliste), vydaný 31.12.1914, č. 89, str. 27, ISSN 2076-0434.

LIR 25 byl podle fóra Velká válka součástí 26. zeměbranecké pěší brigády, zařazené v 13. zeměbranecké pěší divizi. Ta byla zprvu součástí II. sboru (Korps.) v sestavě 4. a posléze 1. armády. To vše od zahájení války do prosince 1914. V roce 1914 tvořili Češi 83% národnostního složení tohoto pluku.

Je pravděpodobné, že se Jan Pěnčík zúčastnil operací na haličské frontě v okolí pevnosti Přemyšl (na mapce vpravo dole, modře zakroužkovaná). Tato pevnost byla nazývána "Verdun východu". V srpnu a září 1914 zde bylo sídlo rakousko-uherského vrchního velitelství (AOK). Od září 1914 do března 1915 byla střídavě součástí obranné linie na řece San a v obležení ruskými vojsky. Opakované rakousko-uherské pokusy o vyproštění pevnosti stály na obou znepřátelených stranách statisíce životů. 

Mapka znázorňuje polohu jednotek 8. října 1914. Označeno je místo severně od Rzeszówa, kde byl prostor II. armádního sboru. Zdroj: ÖULK, 1914, díl 1, leták č. 16

O obležení pevnosti Přemyšl na podzim 1914 stručně píše např. Wikipedie.

"26. srpna 1914 zahájila ruská vojska úspěšnou bitvu o Halič a do listopadu postupovala dále do nitra Rakouska-Uherska. První obležení pevnosti začalo 17. září 1914, podílelo se na něm zhruba 92 tisíc ruských vojáků. Rusové bezúspěšně útočili až do 10. října, přičemž bylo zabito přibližně 10 tisíc ruských a 4 tisíce rakousko-uherských vojáků. Dne 5. listopadu začala ruská vojska druhé obléhání. Vzhledem k tomu, že se pevnost nacházela již hluboko v ruském zázemí, bylo nemožné, aby byla vojska vyproštěna. V zimě 1914–1915 došlo k rychlému vyčerpání zásob, postupně byly snižovány příděly potravin, poráželi se koně. Pevnost se ruské armádě dobýt nepodařilo, ovšem posádka čítající 110 tisíc mužů se byla nucena 22. března 1915 vzdát z důvodu nedostatku zásob."

Tři měsíce po kapitulaci pevnosti se fronta přes ni převalila naposledy. Bezprostřední útrapy spojené s frontou se přesunuly z Haliče a Karpat definitivně na východ, na Ukrajinu. Podrobněji si o pevnosti a jejím obléhání můžete přečíst zde a zde nebo v níže anoncované knize Jiřího Vrby.

Jeden záznam o zranění v Seznamu ztrát není mnoho na dalekosáhlé závěry. Spíše jde o pravděpodobné spekulace, které vycházejí i z toho, že rok 1914 je jako rok úmrtí Jana Pěnčíka také na památníku v Uhřicích. Seznamy ztrát sice byly vydávány intenzivně, nicméně ke zpoždění za událostmi docházelo. Od toho se odvíjí odhad pro říjen až listopad 1914, kdy Jan Pěnčík zemřel nebo zmizel.

Doplňková literatura:

• VRBA, J. Přemyšl 1914. 1. vyd. Brno: Signum Beli 1914, 2013. 100 s. ISBN 978-80-260-3138-3.

Přemyšl ("Verdun východu), symbol rakousko-uherských bojů v Haliči a Karpatech - obálka knihy. Zdroj: Signum Beli 1914.

Jan Pěnčík ze Stavěšic

Jan Pěnčík měl v 25. zeměbraneckém pěším pluku svého jmenovce, Jana Pěnčíka, narozeného 29. července 1896 ve Stavěšicích na Kyjovsku. Podle databáze VHA tento Jan Pěnčík někdy v roce 1916 skončil v ruském zajetí a pak se stal nezvěstným. Jeho jméno na památníku ve Stavěšicích chybí.

Pradědem Jana Pěnčíka ze Stavěšic byl Ignác Pěnčík, který se narodil 1. srpna 1809 ve Želeticích, v chalupě číslo 5, tedy ve stejné chalupě jako předci uhřického Jana Pěnčíka. Jako jejich společného předka jsem dohledal Josefa Pěnčíka ze Želetic (*1753 - †1805) a matkou Apoléna Navrátil.

V kartotéce padlých VÚA jsou ještě dva Janové s příjmením Pěnčík - jeden z Třebíče a jeden z Morkovic na Kroměřížsku. O tom uhřickém ani zmínka.

Čtyři generace Janů

V době bitvy u Slavkova na počátku 19. století žili Pěnčíkovi v Želeticích, obci docela blízko místa, kde bylo podepsáno příměří po bitvě tří císařů. Není samozřejmě nic neobvyklého, když se příjmení objevuje v okolních vsích (Uhřice, Stavěšice, Nenkovice...). Do Uhřic přesídlili manželé Jan Pěnčík s Anežkou asi těsně před rokem 1857. Prvním Pěnčíkem narozeným v Uhřicích byl František, v matrice uvedený jako Pěnčíček. Narodil se na "apríla", 1. dubna 1857, byl strýcem Jana Pěnčíka a jak už jsem zmínil dříve, také svědkem na jeho svatbě s Františkou Němcovou.

Rozložení výskytu příjmení Pěnčík v České republice. Zdroj: KdeJsme.cz

Rodokmen Jana Pěnčíka si můžete prohlédnout zde. Rodovou linii najdeme v Želeticích, další pak v okolí. Žádný z předků Jana Pěnčíka nezasahuje do historických rodů z Uhřic, kromě rodu matky jeho manželky Františky. Její matka se jmenovala Lucie (*1857) a byla dcerou Václava Peroutky a Františky Mlčák. Tato příjmení se v Uhřicích vyskytují i v 18. století či dříve.

Závěrem tedy obvyklá rekapitulace mužské rodové linie Jana Pančíka v Uhřicích a Želeticích.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 4.10.1707 (?) František - Martin Pěnčík a Marina
• SmartMatch v MyHeritage, u něhož jsem nenašel zdroj a nemohl jej ověřit.
• Otec Martin Pěnčík je doložen, zemřel v roce 1740. Vdovou po něm byla Barbora.
• O 27.5.1736 František (Martin) Pěnčík a Rozina (Jan) Svoboda, Želetice
• N 7.1.1753 Josef - František Pěnčík a Rozina, Želetice
• O 23.11.1777 Josef (František) Pěnčík a Apoléna (Jan) Navrátil, Želetice č. 58
• N 27.6. 1786 Jan - Josef Pěnčík a Apoléna, Želetice č. 3
• O 12.11.1806 Jan (Josef) Pěnčík, Želetice č. 5 a Veronika (Antonín) Skřivánek, Želetice č. 13
• N 28.12.1813 Jan - Jan Pěnčík a Veronika, Želetice č. 5
• O 14.1.1846 Jan (Jan) Pěnčík, Želetice č. 22 a Anežka (Martin) Procházka, Želetice č. 15 
• N 9.7.1861 Jan - Jan Pěnčík a Anežka, Uhřice č. 33
• O 1886 Jan (Jan) Pěnčík, Uhřice č. 28 a Františka (František) Zdražílek, Uhřice č. 20
• N 26.4.1883 Jan - Jan Pěnčík a Františka, Uhřice č. 20
• O 29.4.1912 Jan (Jan) Pěnčík, Uhřice č. 35 a Františka (Václav) Němec, Uhřice č. 47
• Z 1914 Jan Pěnčík 

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička

16 legionářů z Uhřic a padesátka Matěje Oborníka na lodi Liverpool Maru

Tento příspěvek je kratičký. Chci jen představit jména legionářů, která jsou uvedené v databázi Vojenského historického archivu. Dochované spisy jsem studoval koncem května 2018 v badatelně VHA v Praze. Na blogu MY ROOTS se o nich budu zmiňovat i v jiných článcích, než pouze v "Medailoncích".

16 uhřických legionářů

Seznam zahrnuje následujících 16 jmen, vždy s datem narození. Je mezi nimi také jedna bratrská dvojice - Jiří a Josef Hořavovi.

1. Bělohoubek František (*25. října 1885, Uhřice)
2. Bělohoubek Václav/Vasil (*17. května 1895, Uhřice)
• Z legií zběhl měsíc poté, co do nich vstoupil. 
• Nebyl uznán jako legionář podle Zákona č. 462/1919 Sb.
3. Hořava Jiří (*22. dubna 1896, Uhřice)
4. Hořava Josef (*22. července 1888, Uhřice)
• Americký dobrovolník, legionář ve Francii. Vrátil se zpět do USA. V roce 1922 se vrátil do Československa.
5. Klečka Jan (*1. ledna 1893, Uhřice)
6. Kučera Josef (*28. září 1889, Uhřice)
7. Lattenberg Josef (*19. února 1895, Uhřice)
8. Maleňák Josef (*5. září 1894, Uhřice)
• 18.5.1884 ani 18.5.1894 se v Uhřicích nikdo toho jména nenarodil.
9. Matras Antonín (29. dubna 1887, Uhřice)
10. Meitner Cyril (*3. července 1890, Uhřice)
11. Oborník Matěj (*4. září 1869, Uhřice)
12. Prnka Jan (*25. května 1896, Uhřice)
13. Šmíd Karel (*19. ledna 1881, Uhřice)
14. Smetana František (*18. prosince 1886, Uhřice)
15. Šaněk Jan (*31. března 1893, Uhřice)
16. Vojta Richard (*10. srpna 1877, Uhřice)

František Bělohoubek z nich nepřežil válku a do Uhřic se nevrátil. Původně jsem si to myslel, ale není jediným legionářem mezi 28 jmény mužů z Uhřic, kterým je věnován památník u školy v Uhřicích. Tím druhým (i podle úmrtní matriky 25. střeleckého (zeměbraneckého) pluku) byl Klement Halíř (*8. listopadu 1894), rodák ze Žarošic.

Matěj Oborník

Nejstarším ze seznamu byl Matěj Oborník, obecní sluha z Uhřic. Do zajetí se dostal u Lutsku, stejně jako František Bělohoubek, v červnu 1916. Domů byl z Ruska vypraven japonskou lodí Liverpool Maru, která vyplula z Vladivostoku 9. července 1919. Do přístavu v Marseille 12. září 1919 s 587 vojáky a důstojníky. Na lodi prožil 4. září 1919 Matěj Oborník své 50. narozeniny. 

Japonská loď Liverpool Maru, postavená v docích Kawasaki v Kobé, byla spuštěna na moře v lednu 1919. Za 2. světové války se podílela na japonských invazích na Borneu, Filipinách apod. Zdroj: Imperial Japanese Navy Page

V roce 1921 se bývalý legionář Matěj Oborník (byl v té době kominíkem v Turčanském sv. Martinu) oženil s Jenovéfou, vdovou po rakousko-uherském pěšákovi Matouši Peroutkovi, který zahynul koncem roku 1915 u Dutovlje, v dnešním Slovinsku.

Pikantní je, že v dokumentaci "nějak" vzniklo alternativní datum narození 4.9.1873, které uhřická matrika neobsahuje. Datum narození v roce 1869 je potvrzeno. Dokumentace Matěje Oborníka je tedy trochu zmatená. Liší se úmrtní list a oznámení v Československém legionáři. Matěj Oborník zemřel v nemocnici v Brně 25. dubna 1933.

Vystavený úmrtní list Matěje Oborníka. Zdroj: VHA Praha

Výstřižek z časopisu Československý legionář z 19. května 1933, který se liší s datem narození a místem narození. Zdroj: VHA Praha a Digitální knihovna

V badatelně VHA je k dispozici k nahlédnutí "samizdatový" výtisk (39 stran) s legionáři z Hodonínska, vydaný v roce 2001 Státním okresním archivem v Hodoníně. Obsahuje seznam jmen a známá základní fakta a data. Všichni výše uvedení uhřičtí legionáři tam však nejsou.

Takto vypadá obálka zmíněné publikace z okresu, v němž se narodil TGM. Zdroj: VHA Praha

Pokud mezi nimi je někdo z vašich předků, dejte vědět na e-mail nebo skrze kontaktní formulář na tomto webu.

František Bělohoubek (*1885 - †1918) - dva roky z volyňského zajetí do Čs. legií

Dnešní "výroční" článek zahájím oklikou. Jaké jsou vstupy, které obvykle vyhledávám, abych alespoň zčásti poskládal "příběhy" jednotlivých mužů, kteří se zúčastnili Velké války a o nichž píšu na blogu MY ROOTS?

• Žlutý kartotékový lístek z Kartotéky padlých VÚA
• Dokumenty z tzv. "kmenového listu"
• Poznámky v databázi VHA
• Seznamy ztrát (Verlustliste)
• Matriční zápis o narození, popř. sňatku či (zejména) úmrtí vojenských matrik daného pluku
• Publikaci ÖULK pro podrobnosti a mapy
• Fotografii, pokud mám mimořádné štěstí

Klíčem jsou první čtyři položky. Obvykle nejsou všechny informace a dokumenty k dispozici. Někdy "takřka nic", jindy "alespoň něco". František Bělohoubek je specifický. Je prvním z 28 uhřických mužů, kde přibývá další položka:

• Legionářský poslužný spis

A jsme u pověstného jádra pudla. František Bělohoubek, od jehož smrti uplyne dnes (22. června 2018) přesně 100 let, zahynul jako legionář. To ve mě vyvolává trochu rozporuplné pocity, které jistě jsou na obsáhlejší diskusi (v níž nikdo nebude mít stoprocentní pravdu, ale pár odkazů jsem připravil do P.S.) Bohužel tento předpoklad je u Františka Bělohoubka spíše teoretický. Legionářské poslužné listy se mi podařilo získat ve větší míře právě u ostatních uhřických legionářů, nikoliv u Františka Bělohoubka, kde to byl jen jakýsi kartotékový záznam.

František Bělohoubek je patrně také posledním mužem z památníku, s nímž mám společného předka (v rámci a rozsahu prozkoumaných a k nahlédnutí připravených rodokmenů).

František Bělohoubek

František Bělohoubek (v rodokmenové databázi jich mám v tuto chvíli patnáct) byl mladším bratrem Václava Bělohoubka, jehož sté výročí smrti jsem si připomněl při "předjarní" mrazivé návštěvě v Uhřicích.  František se do rodiny Josefa Bělohoubka a Františky Tomkové v chalupě č. 94 v Uhřicích narodil 25. října 1885. Bratr Václav už měl tou dobou 6 let.

Těžko říci, jaký měli bratři k sobě vztah. Václav (*1879) byl prvorozeným synem. Starší než František, byl ještě jeho bratr Ludvík (*1883), který válku přežil a v roce 1923 se v Dambořicích oženil s Anastázií Kramářovou.

Podle záznamů z vojenských registrů, byl František Bělohoubek svobodný, takže nelze očekávat jeho přímé potomky. Politicky příslušný byl k sociální demokracii.

Ještě vím, že se provdaly jeho dvě Františkovy mladší sestry. Marie se v roce 1908 jako dvacetiletá provdala za Martina Záleského ze Žarošic. Údaje o dětech lze nalézt v dosud "živé" matrice na OÚ v Žarošicích. Teprve šestnáctiletá Josefka se vdala 10. července 1916 za domobrance Aloise Sovu ze statku v Želeticích. Zda se tak "muselo" stát, na to odpoví kniha narozených v Želeticích od roku 1906, kterou spravuje matrika MěÚ Kyjov. Svatba se konala týden poté, co František Bělohoubek, Josefčin bratr, skončil v Rusku v zajetí, jak popíšu za chvíli. To svatebčané pravděpodobně ještě netušili.

Žijí-li potomci, tak pouze ti, pro které je František Bělohoubek prastrýcem. A samozřejmě řada příbuzných z rozsáhlého rodu uhřických Bělohoubků, který "založil" ve třetí čtvrtině 18. století v Uhřicích Pavel Bělohoubek (*cca.1753, ??? - †1810, Uhřice).

Dvojí vojenský život

František Bělohoubek byl ročník 1885, podobně jako Štěpán Rozehnal, který byl o dva měsíce mladší. Prezenční vojenská služba u něj měla probíhat v letech 1906-1909, což ale nemohu potvrdit, protože chybí hlavní část kmenového listu. Podle torza ke kmenovému listu byl do aktivní služby povolán 1. února 1915 k 5. záložní rotě kroměřížského 25. zeměbraneckého pěšího pluku (LIR 25). To jsou východiska, která doplňují podrobnosti z "legionářské kartotéky".

Zajetí při Brusilovově ofenzivě 

Když se u různých bitev a bojů Velké války uvádí často ohromující čísla ztrát, stojí za tím nejen to nejhorší, ztráta lidských životů. Jde také o ty, kteří se stali nezvěstnými a o ty, kteří padli do (nepřátelského) zajetí. Tento stav jsem dosud v žádném příspěvku nepopisoval. Padnout do zajetí byla situace, která později (a v kontextu doby) vedla k "druhým životům" a vstupu do československých legií. Jak v Rusku, tak v Itálii. V tomto je paradoxní právě případ bratří Bělohoubků. Starší Václav položil život v Itálii, mladší František by zajat 2. července 1916. Stalo se tak v Lucku (Lutsk), ve Volyňské oblasti.

I z "legionářských a kartotékových záznamů" o Františku Bělohoubkovi zbyly jen tři lístky. Tento na první straně dokládá základní podrobnosti a milníky do jeho zajetí. Zdroj: VHA

Na mapách z ÖULK si opět můžeme udělat přibližnou představu. Níže je obrázek stavu rozložení vojenských jednotek dne 4. června 1916 kolem Lucku (Lutsk) ve Volyni. Pluk s Františkem Bělohoubkem (LIR 25) je součástí II. sboru ve 4. armádě, ve formaci 13. zeměbranecké pěší divize. 

Stav 4.6.1916 ve Volyni. Zvýrazněno je město Luck (Lutsk) a 13. zeměbranecká pěší divize, tedy poloha Františka Bělohoubka. Zdroj: ÖULK, díl 4, 1912, leták č. 19.

Léto 1916 na východní frontě (byla pohyblivější než ta italská) bylo ve znamení ruské tzv. Brusilovovy ofenzivy (4. června - 20. září 1916). Během ní byla nucena rakousko-uherská a německá vojska ustoupit o 60 až 120 km zpět na západ. Ztratila přitom přes 600 000 mužů. Lehce nadpoloviční většina z nich padla nebo byla nezvěstných, zbytek (kolem 290 000) byl odveden do ruského zajetí. Byl mezi nimi i František Bělohoubek. Ta čísla jsou šílená. Taková byla "Velká" válka mezi liniemi zákopů. Taková byla ofenziva, razancí a rozsahem považovaná za největší vojenský úspěch první světové války po vzniku zákopových linií v roce 1914.

Děje jsou dobře popsány a zmapovány v publikaci ÖULK - Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914 - 1918, díl 4, 1916, v německém originále na str. 357-535 (z pohledu dění před zajetím Františka Bělohoubka).

Zde je obrázek se situací a stavem do 3.7.1916, tedy den poté, co byl František Bělohoubek zajat. Ústup pod tlakem Brusilovovy ofenzivy od Lucku na západ, je zřetelný

3. července 1916, den po zajetí Františka Bělohoubka, je 13. zeměbranecká pěší divize již několik desítek kilometrů západně od Lucku. Zdroj: ÖULK, díl 4, 1912, leták č. 23.

Podle serveru FirstWorldWar.com byl málo respektovaný velitel rakousko-uherské 4. armády, arcivévoda Josef Ferdinand, původně přesvědčen o neprostupnosti obrany své frontové linie (viz. obrázek s první mapou). Navíc měl výhodu 200 000 mužů, kteří stáli proti 150 000 Rusům. Proto věřil i ve svou početní převahu. Proto byl úspěch generála Kaledina, který rozbil rakousko-uherské linie 4. června 1916 a vymýtil okolní kopce, přes něž se dostal 5. června do Lutsku, pro velitele 4. armády Josefa Ferdinanda (bohužel pozdním) budíčkem.

Obhájci Lutsku prchali ve velké panice. Masivní použití ostnatého drátu kolem rakousko-uherských opevněných pozic znamenalo, že mnozí nemohli uniknout a následně upadli do zajetí. Josef Ferdinand prakticky zdecimoval svou armádu a za dva dny utrpěl ztrátu 130 000 mužů. Německo, spojenec Rakousko-Uherska, požadoval Josefovo propuštění. Podobně postižena byla i 7. armáda. Ruský parní válec pokračoval v neúprosném postupu. Počáteční úspěch Brusilovovy ofenzívy téměř vyhnal Rakousko-Uhersko z války. Rakušané a Uhři ztratili ohromující počet 1,5 milionu mužů (včetně 400 000 zajatých) a během celé kampaně opustili přibližně 25 000 kilometrů čtverečních území.

Československá obec legionářská odhaluje příčiny zajetí z jiné perspektivy. Bylo to prosté a charakteristické. Na frontě už tehdy stáli "Češi proti Čechům". Začalo se rodit trauma (i "legendy"), které se komplikovalo a politizovalo po konci války a návratu vojáků a pak dále skrze druhou válku, druhý odboj a nástup komunistické zvůle, která nahradila zvůli nacistickou.

"K úspěchu ofenzívy nemalou měrou přispěly i operace 1. praporu 1. čs. střeleckého pluku, který na začátku roku 1916 vznikl z legendární České družiny. Na mnoha místech probíhal útok podle informací, které právě on získal. Neméně úspěšně si ale vedl i v průběhu samotné ofenzívy. Úspěchy zaznamenávali Češi zejména v místech, kde jim protivníka tvořili krajané. Ti se poté, co zjistili, že stojí proti Čechům, často houfně dobrovolně vzdávali, přičemž 22. července tak učinil celý 13. olomoucký a 6. srpna 25. kroměřížský zeměbranecký pluk. Mnoho cenných informací získávali také naši rozvědčíci při výslechu zajatých nepřátelských vojáků. Jednotlivé roty nejenom prováděly rozvědky, ale nacházely se i na hrotu ruského postupu, kde využívaly znalosti volyňského Polesí z dřívější činnosti."

Když se vzdal LIR 25, byl už František Bělohoubek zajatcem, který snad uvítal své spolubojovníky. Svým způsobem byl ušetřen jistého dilematu, v němž se formálně nelze vyhnout slovu "zrada" či "zběhnutí" nebo třeba "slovanská sounáležitost" apod..

Byli-li za legendy a hrdiny "ti na druhé straně fronty", byli moravští vojáci v uniformách rakousko-uherské armády zbabělci? Nebo to bylo naopak? Nelehké otázky a nelehké odpovědi. Měl jsem možnost být vojákem pouze v mírové situaci. Složil jsem přísahu do rukou režimu, který mi nebyl po chuti. Jen si říkám, kdy a za jakých morálních okolností a okolností svědomí je "přísaha" něčím, co lze porušit. A kde byla hranice mezi zajetím a zběhnutím.

Volyňský Lutsk před válkou. Zdroj: Internet

Doplňující informace k Brusilovově ofenzivě najdete třeba na následujících odkazech:

• Český rozhlas - Brusilovova ofenzíva: Šance, kterou nikdo nevyužil
• Československá obec legionářská - Československá brigáda a ofenziva generála Brusilova

Brest-litevský mír

Na události na východní frontě měla vliv tamní bolševická revoluce (a vyhlášení Leninova Dekretu o míru), po níž se následně ruská fronta rozpadla a Rakousko-Uhersko spolu s Německem dobylo zpět ztracená území. Vše vedlo k tzv. Brest-litevskému míru, smlouvě podepsané 3. března 1918. Ruské územní ztráty byly veliké. Hrála se vysoká politická hra, která svým způsobem ovlivnila takřka celé zbylé dějiny, tehdy se teprve rodícího 20. století.

Mírová dohoda a zánik východní fronty přinesl vojenský paradox. Rakousko-uherší vojáci a Němci byli stahování na západní a italskou frontu. V Rusku však zůstaly československé legie. Pokud se chtěli legionáři zapojit do bojů proti Němcům, museli se dostat na západní frontu. Cesta skrze celou Evropu byla ovšem neprůchodná. Legiím tak legiím zbývala pouze doprava přes východ a Vladivostok. Započal více než dvouletý boj o Transsibiřskou magistrálu. 

Francie, Británie a Spojené státy uznaly československý zahraniční odboj, což později až glorifikovalo československé legie. A pak zbyla druhá strana...  

Zařadit život Františka Bělohoubka po vstupu do legií místně a časově v souvislostech tamních událostí v Rusku si přesně netroufám. Na dalších frontách ještě zuřila válka, v Rusku po brest-litevském míru šlo o něco jiného. Mimo jiné i o návrat československých mužů do vlasti. Možná to není korektní, ale tato "pudová" záležitost, byla pro většinu podle mého názoru výraznějším motivem pro návrat domů, než boj za novou vlast. Domů jistě chtěli "obyčejní" vojáci, ať už bojovali na straně legií v Rusku, Itálii nebo ve Francii. Domů chtěli i obyčejní, znavení a vyčerpaní vojáci rakousko-uherské armády. Pojem "pěšák" dostál svého poslání na šachovnici Evropy. Figurkami tahali jiní a vojáci prokazovali statečnost na obou znepřátelených stranách.

Rusko, legie a konec v řece Moča

Nejsem expertem na legionáře a dosud jsem se s legionáři v rodokmenu a databázi nesetkal v té míře, abych o nich psal. Zájem o příběh Františka Bělohoubka mě "vyprovokoval" a shromáždil jsem si podklady k 16 legionářům, rodákům z Uhřic. Určitě jim věnuji v budoucnu článek, ale zřejmě se nebudu zabývat jednotlivými legionáři formou takovýchto medailonků. František Bělohoubek byl z uhřických rodáků, kteří vstoupili (byť někteří na kratičkou dobu) do Československých legií jediným, který zahynul.

Wikipedie pod heslem Československé legie začíná slovy:

"Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (a ruské občanské války). Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií. Tím porušili vojenskou přísahu českému králi a rakousko-uherskému císaři a jasně deklarovali svůj cíl vybudovat samostatný stát Čechů a Slováků. Jejich zásluhou vznikla v roce 1918 Československá republika."

Server vojsko.net v článku o legionářích v souvislosti s Brusilovovou ofenzivou mimo jiné píše:

"Rok 1916 měl být rozhodujícím rokem o konci války. Ruská vojska se vzchopila k nečekané ofenzívě, nakonec ale frontu posunula jen o 100 km za ztrát jednoho milionu vojáků. Brusilova ofenzíva byla maximum, co mohla tehdejší zmožená, unavená a nedostatečně zásobená ruská armáda zvládnout. Naši vojáci byly pro generála Brusilova velice užiteční, sám o nich prohlásil, že rozvědčíci byli něco jako jeho oči. Nikdo jiný neuměl tak skvělým způsobem zjišťovat slabiny v nepřítelově obraně."

Pravdou je, že ze zhruba 300 000 zajatců v Rusku vstoupila do československých legií jen malá část. Vojáci museli řešit dilema, vstup do legií představoval zradu rakousko-uherské vojenské přísahy i nebezpečí opětovného zajetí rakouskými, německými nebo maďarskými jednotkami. To znamenalo v podstatě smrt zastřelením nebo oběšením. Takový byl nejvyšší trest za zradu. Z vojenského hlediska nic nového.

Zlom představovala bitva u Zborova počátkem července 1917, kdy ruská prozatímní vláda umožnila masový nábor zajatců.

Vstup Františka Bělohoubka do Československých legií se datuje podle VHA k 6. dubnu 1918. Přidělen byl k 1. čs. záložnímu pluku, do 4. roty. Co se dělo po téměř dva roky Františkova zajetí není jasné. Není ani zřejmé, na kterém místě Ruska k tomu došlo. Jisté je, že místo jeho zajetí a místo, kde zahynul dělí 2 roky a 1700 km. V legiích byl zhruba dva a půl měsíce.

Podle místa, kde zahynul soudím, že František byl při vstupu do legií součástí "Penzenské skupiny". Pod touto skupinou působil 1. československý záložní pluk, jehož byl František Bělohoubek součástí. V té době skupiny legionářů bojovaly za obsazení transsibiřské magistrály. 

1. čs. záložní pluk (Husitský), vznikl v Žitomíru 18. října 1917 ze záložního praporu Husitského jako doplňovací jednotka 1. čs. střelecké divize Husitské. Pluk samotný vznikl reorganizací a doplněním menšími jednotkami v Samaře 15. srpna 1918. Přestože se jednalo o záložní jednotku, účastnil boje u Bachmače a během vystoupení bojů u Penzy, Syzraně, Bezenčuku, Buzuluku, Bugulmy. 15. srpna 1918 přejmenován na 9. čs. střelecký pluk Karla Havlíčka Borovského. Dále se účastnil bojů na Povolžské frontě u Nikolajevska, Simbirska, Volska, zadní voj při ústupu od Volhy, I.prapor obklíčen u Buguruslanu, odchod z fronty 28.10.1918, od února 1919 součást 3.střelecké divize, ochrana magistrály v oblasti Kurgan, Šumichy, Kansk, při evakuaci do Vladivostoku v lednu 1920 boje u Nižněudinska, v červnu 1920 odjel do Československa.

Po vítězstvích u Bezenčuku a u Lipjag, obsadila Penzenská skupina 8. června 1918 Samaru, kde místní obyvatelstvo připravilo Čechoslovákům nadšené uvítání. Ve městě vznikla ruská demokratická vláda (KOMUČ) a začala se formovat ruská protibolševická Lidová armáda. Čechoslováci zde získali bezpečnou základnu, ze západu chráněnou Volhou, ze které se mohli probíjet dále na východ, ke spojení s Čeljabinskou skupinou. (Zdroj: VHU Praha)

Po těchto událostech se odehrávaly další události, které již souvisí s Františkovou tragickou smrtí, právě nedaleko od Samary, jihozápadním směrem. Tam se nacházelo i Ivaščenkovo u řeky Moča, železniční uzel. Byla doba, kdy ovládnutí železnice bylo pro legionáře strategickým cílem, v podstatě spojeným s přežitím a otevřením si cesty domů. Co a proč se odehrálo 22. června 1918 je asi obtížné zrekonstruovat. Na italské frontě, kde na jaře na epidemii zemřel Františkův bratr Václav Bělohoubek, v té době tonuli vojáci v rozvodněné řece Piavě. Mimo válečné linie Velké války, ve svém vlastním legionářském boji, utonul v řece Moča František Bělohoubek.

Ivaščenkovo pak bylo v revolučních vlnách nejprve v roce 1927 přejmenováno na Trock k poctě Lva Trockého, o dva roky později k poctě Vasilije Čapajeva na Čapajevsk. Tak se město v Samarské oblasti současné Ruské federace jmenuje do dnešních dnů. Řeka Moča zůstala pro některé Močou, pro jiné je Čapajevkou.

Kudy vedla cesta Františka Bělohoubka od zajetí (bod 1), až k jeho smrti (bod 4) nevím. V poznámce pod článkem je mapa zajateckých táborů v Rusku v roce 1916. Na mapce níže jsou zvýrazněna čtyři místa.

1. Východně nedaleko Lutsku, kde byl 2. července 1916 zajat.
2. Žitomír, kde byl zformován 18. října 1917 1. záložní československý pluk (Husitský).
3. Samara, kde 15 srpna 1918 1. čs. záložní pluk oficiálně vznikl.
4. Ivaščenkovo s řekou Moča (nyní Čapajevsk s řekou Čapajevkou), kde František Bělohoubek 22. června 1918 utonul.

"Dvouletá cesta Františka Bělohoubka od zajetí k tragické smrti znamenala překonání velké vzdálenosti. Mapu si můžete na serveru Mapy.cz zobrazit kliknutím zde. (Jako pátý bod jsem doplnil Ašuluk, raketovou střelnici, kde jsem byl v roce 1988 na ostrých střelbách.) Zdroj. Mapy.cz

"Klan" Bělohoubků z Uhřic

Bělohoubky, rozvětvený rod z Uhřic, lze najít také mezi zraněnými a zajatými. Uvádím to spíše pro dokreslení. To, o čem referují Seznamy ztrát se odehrálo zhruba kolem dvou měsíců před datem zveřejnění. Z toho si lze udělat obrázek, kdy ke zraněním nebo zajetí došlo.

Zraněn byl Jan Bělohoubek, pěšák 3. pěšího pluku. Je zde uveden rok narození 1893, takže šlo o syna Josefa Bělohoubka a Veroniky Ott, který se narodil 25. května 1993. Jako zraněný je uveden ve výtisku Seznamu ztrát (č. 482), vydaném 26.10.1916. Jan se přitom v červenci téhož roku, kdy byl ještě na posádce v Brně, oženil s Antonií Tesaříkovou. Ženil se tři dny poté, co se provdala sestra Františka Bělohoubka, mladinká Josefka, jak jsem se o tom zmínil v dříve. Zraněn musel být Jan Bělohoubek bezprostředně po příchodu na frontu po svatbě, k níž obdržel mimořádné povolení pluku před odvodem na fontu. Tyto svatby se často konaly z důvodu nároků na delší dovolenou.

Zraněný (verw.), čerstvě ženatý Josef Bělohoubek, ročník 1893.  Zdroj. Seznam ztrát č. 482, datum vydání 26.10.1916, s. 7. ISSN 2076-0434.

Zajat byl v Rusku také Josef Bělohoubek, narozený 7. srpna 1876 v Uhřicích (rodiče - František Bělohoubek a Josefa Valihrach), polní myslivec (střelec) 25. domobraneckého pluku. Uveden je v Seznamu ztrát vydaném 3. dubna 1917.

Válečný zajatec (kriegsgef.) Josef Bělohoubek, ročník 1876.  Zdroj. Seznam ztrát č. 547, datum vydání 3.4.1917, s. 7. ISSN 2076-0434.

Václav Bělohoubek, bratr legionáře Františka, měl jmenovce, který byl také legionářem. Šlo o Václava Bělohoubka, narozeného v Uhřicích 17. května 1895 Josefu Bělohoubkovi a Veronice Ott.  Byl bratrem zmíněného zajatého Jana Bělohoubka. Jeho "materiály" ukazují dvě věci. Uvádí jej s křestním jménem Vasil, a také jako "zběha", který zběhl z legií necelý měsíc po vstupu do nich. Ze seznamu legionářského 6. pluku byl vymazán. Po návratu do Československa mu nebylo vydáno potvrzení o tom, že byl legionářem. Není mi moc jasné, jak se zbytkem vojny "protloukal".

Václav (Vasil) Bělohoubek, ročník 1895, který se stal legionářem, ale zběhl. Zdroj: VHA Praha

Zvláštní je, že tento Václav Bělohoubek byl uveden jako válečný zajatec v ruském Charkově  v Seznamu ztrát č. 495, vydaném 30.11.1916 (s. 7).

Válečný zajatec (kriegsgef.) Václav Bělohoubek, ročník 1895. Dostal se ze zajetí předtím, než zběhl? Zdroj. Seznam ztrát č. 495, datum vydání 30.11.1916, s. 7. ISSN 2076-0434.

Je to minipříbeh dilemat a rozhodnutí, které na frontě řešili mladí muži. Pod tlakem války, slovanského cítění, ruské revoluce a mnoha dalších vlivů. Paradoxní je, že rok 1917 je z válečných roků, kdy nezahynul ani jeden z 28 uhřických mužů z památníku, u nichž je datum smrti známo. 

Jmenovec Václav Bělohoubek se vrátil do Uhřic a v roce 1921 se oženil s Františkou Čamlíkovou. Záhy ovdověl a v roce 1923 se ženil znovu. V Dambořicích byl oddán za Rosinu Kroupovou. 

Společným předkem tohoto Josefa, Jana, Václava Bělohoubka a obou bratrů Bělohoubků, kteří se z Velké války nevrátili, byl Pavel Bělohoubek. Jím začíná mužská linie předků legionáře Františka Bělohoubka, kterou jste už viděli v článku o Václavu Bělohoubkovi. 

Život Františka Bělohoubka se uzavřel přesně před 100 lety.

Rubová strana kartotékového lístku suše konstatuje, že František Bělohoubek utonul v řece Moča u Ivaščenkova. V dnešní terminologii to znamená, že utonul v řece Čapajevka v Čapajevsku. Zdroj: VHA, osobní složka Františka Bělohoubka.

Rodokmen Františka Bělohoubka si můžete prohlédnout na tomto odkazu. Je totožný s rodokmenem jeho bratra Václava. Oba zahynuli před 100 lety, v posledním válečném roce, ale také v roce zrození samostatné republiky. Oba jistě chtěli zpět domů do Uhřic. Tragicky zahynuli každý na "jiné straně" z pohledu "politického" nahlížení na nepřítele. Jejich smrt od sebe dělí pouhé tři měsíce.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• O 22.7.1779 Pavel Bělohoubek a Kateřina (Kašpar) Ondráček
• N (1783) Josef - Pavel Bělohoubek a Kateřina
• Byl 2x ženatý, měl (min.) 13 dětí (ne všechny přežily).
• Zemřel v Uhřicích roku 1836 na epidemii cholery.
• O 3.2.1807 Josef (Pavel) Bělohoubek, Uhřice č. 19 a Anna (Matěj) Kelča, Slavkov č. 13
• Z 18.2.1810 Pavel Bělohoubek, Uhřice č. 76
• Otec Josefa Bělohoubka. Pravděpodobně on byl prvním Bělohoubkem, který přišel do Uhřic "z hor od Vyškova", jak poznamenává uhřická kronika. 
• N 16.3.1821 Josef - Josef Bělohoubek a Anna, Uhřice č. 66
• Jeho starší sestra Františka se provdala za Fabiána Buchlovského. Jsou prarodiči další oběti Velké války, Františka Buchlovského, nezvěstného z v prvních válečných měsíců roku 1914.
• O 1.2.1841 Josef (Josef) Bělohoubek, Uhřice č. 76 a Anna (Václav) Adamec, Uhřice  č. 32
• N 3.2.1851 Josef - Josef Bělohoubek a Anna, Uhřice č. 76
• O 11.11.1878 Josef (Josef) Bělohoubek, Uhřice č. 94 a Františka (Matouš) Tomek, Uhřice č. 77
• N 25.10.1885 František - Josef Bělohoubek a Františka, Uhřice č. 94
• Z 22.6.1918 František Bělohoubek, Ivaščenkovo (nyní Čapajevsk, Samarská oblast, Rusko)

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička

P.S.

Zde je ještě několik odkazů, dostupných ke dni publikování článku, které se věnují výše popsaným událostem či poukazují na "nejednoznačnost" a více úhlů pohledu spojených s legionáři a rakousko-uherskými vojáky.

• Bezenčuk 1918 
• Čeljabinský incident 
• Penza 1918
• Lipjagy 1918
• Mapa zajateckých táborů v Rusku 1916

Mapa zajateckých táborů v Rusku 1916. Zdej sou snad cesty, kudy putoval František Bělohoubek od svého zajetí v červenci 1916 do vstupu do legií v dubnu 1918. Zdroj: Velká Válka. info

• Ruské legie zblízka
• Co se odehrávalo během Velké války na východní frontě?
• Seznam postavených bojových jednotek čs. legií
• Po stopách českých válečných zajatců na Sibiři
• Přísaha československého legionáře - Rusko
• Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi (1.-3. část)
• Proč padají facky za názor, že legionáři byli zrádci českého národa?
• Glorifikovaní zrádci tvořili pouze zlomek českých vojáků, bojujících v rakousko-uheské armádě
• Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala
• Nemohli si dovolit prohrát, ani couvnout
• Tento článek mě "přinutil" napsat na Facebook do skupiny Genealogie CZ+SK následující komentář: "Výroční rok tak trochu vybízí k úvahám o výkladu událostí minulých, což je naprosto v pořádku. Dnešní nový článek opět jitří diskuse a dohady, které se vedly a budou vést (viz diskuse pod tím článkem na serveru Aktuálně.cz). Politický nádech ve válce vzrůstal, stejně jako vyčerpanost a zoufalství zúčastněných. Rozevřené německo-ruské kleště dostaly na ruské straně bolševickou podobu a předurčily v podstatě dopad na celý zbytek minulého století, se všemi dějinnými kotrmelci a absurditami. No a my jsme v tom byli a jsme "uprostřed". Špatné podle mého názoru je, když v článcích autoři použijí spekulativní slůvko "kdyby..." nebo "pokud by...". To je pro výklad dějin a událostí ošemetné a zavádějící a je těžké se dobrat "pravdy". Můžeme začít na sebe vršit jednotlivá "kdyby(pokud by" a k ničemu se nedostaneme (kdyby nezazněly výstřely v Sarajevu či pak z Aurory, kdyby nebyl podepsán Brestlitevský mír... až po "kdyby si praděda nevzal prababičku"). Myslím, že válka a s ní spojená vojenská hierarchie vždy redukuje možnost volby, zejména pokud je člověk "pěšákem". Až do stádia, kdy druhou možností je smrt. Jsem vděčný za to, že jsem před takovou volbou nestál. Nutkání vyvažovat mě však vede k názoru, že před volbou, kdy jednou z možností byla smrt, nestáli jen legionáři. To mi při vší úctě k nim na těchto článcích vadí. Ostatní zúčastněné československé vojáky to "jakoby" staví do světla zbabělců, lidí bez vlastenectví. Hrdinství má mnoho podob a i z těch drobných se mohou utvářet dějiny. Z genealogického hlediska - v článku se uvádí, že "Potomků legionářů žije dnes podle hrubých odhadů v Česku několik set tisíc." Jasně, potomků rakousko-uherských vojáků pak asi lze odhadovat na několik milionů. Proto pátráme a bádáme. A s těmi příběhy fotkami, radostí, napětím, občas ztrátou naděje, otazníky apod. je fajn se setkávat i v této skupině. Ať jde o předky legionáře nebo vojáky bývalé monarchie. Čest památce našich předků-vojáků, ať už bojovali kdekoli!"

Tomáš Závodský (*1886 - †1918) - rodák z Uhřic a prostějovský obuvník, padl před 100 lety v Bitvě o slunovratu

Třetím mužem z celkem 28 jmen na uhřickém památníku padlým a nezvěstným z 1. světové války, u něhož chybí na památníku datum úmrtí je Tomáš Závodský. V pátrání po něm jsem byl úspěšnější, než u Jana Adamce nebo Jana Drápala. Tomáš Závodský je jedním z desetitisíců, kteří položili svůj život na Piavě (stejně jako můj příbuzný z Polanky nad Odrou - Alois Friedel). Bohužel to neznamená, že by u Tomáše nezůstaly žádné nezodpovězené otázky.

Jako mnohé ostatní i Tomáše Závodského se mi podařilo zařadit do rodokmenové databáze v příbuzenském vztahu (skrze dalšího padlého z Itálie, Františka Tichého, který se oženil s jednou z mých pra-sestřenic).

Výskyt příjemní Závodský v ČR v současnosti. Zdroj: KdeJsme.cz

16. června 2018 (zítra z pohledu publikování tohoto článku) uplyne 100 let ode dne, kdy Tomáš Závodský padl. Bitva na Piavě v Itálii dostala v této fázi, před počátkem léta, symbolický přídomek "bitva o slunovratu".

Připomínka 100. výročí.

Tomáš Závodský

Narodil se 8. prosince 1886 v Uhřicích č. 112 otci Havlovi Závodskému a matce Anežce, dceři uhřického domkaře Fabiána Vavřinčíka.

Fabián Vavřinčík je jméno, které se ještě v příbězích uhřických padlých objeví. Dvě jeho dcery se vdaly a jejich synové zahynuli ve Velké válce, oba v Itálii. Zmíněná Anežka se provdala za Havla Závodského (a padl jejich syn Tomáš), její sestra Lucie za se provdala za Františka Tichého a jejich syn František také padl.

Zápis o narození a křtu Tomáše Závodského jsem si také ofotil při návštěvě matriky v Žarošicích. Nevím, kdy se dočká digitalizace, ale už se na to moc těším. Bude možné doplnit řadu dalších údajů. Bohužel matrika nemá index, takže je třeba hledat stránku po stránce. Zdroj: OÚ Žarošice. 

Tomášův otec Havel se jako nádeník do Uhřic přiženil v roce 1876 ze Zbýšova, obce v dnešním okrese Vyškov (mezi Slavkovem u Brna a Újezdem u Brna).

Havel Závodský ze Zbýšova (otec Tomáše Závodského) se v Uhřicích oženil s Anežkou, dcerou Fabiána Vavřinčíka. Dokládá to zápis v opisu Uhřické matriky. Zdroj: MZA Brno, Actapublica, sign. Dambořice opis11,  nečíslováno, online s. 353/429 (zde). 

Pátrání po osudech Tomáše Závodského a jeho předků bylo plné (pro mě) "nových" míst a netradičních jmen. Tomášova manželka Amálie pocházela z Rozstání, zhruba na půl cesty mezi Prostějovem a Blanskem. Tam najdeme např. i předky Jana Hořavy.

Otec Tomáše Závodského byl synem svobodné matky Anny, která sama byla z nemanželského lože. Jeho praděd Bernard Závodský pravděpodobně pocházel z Kobeřic u Brna. Nejprve se přiženil do Zbýšova (Veronika Horáková) a poté, co ovdověl si našel druhou manželku v Křenovicích na Vyškovsku. Byla to Anežka, dcera Bartoloměje Trnky. Ona se stala matkou Anny, pozdější svobodné matky a babičky Tomáše Závodného. Otcovská linie byla přerušena, avšak příjmení Závodský zůstalo Tomášovi i jeho otci Havlovi Závodskému.

O "rychlosti" řešení životních situací v té době svědčí fakt, že Bernard Závodský v únoru 1816 pochoval svou první manželku Veroniku, a Anna, dcera Anežky Trnka, se narodila už v prosinci téhož roku. S Anežkou se ovšem Bernard Závodský oženil až o dva roky později, v roce 1818. Zůstává tedy malý otazník nad otcovstvím...

(Ono to bývá docela často, že nemanželské dcery se stávaly svobodnými matkami a neměly pak jednoduchý život.)

Z torza kmenového lisu vím, že Tomáš Závodský byl švec. V době svatby byl "obuvníkem v Prostějově". Spolu s nastávající manželkou mají v matrice oddaných zapsánu stejnou adresu - Kosteleckou ulici č. 37 v Prostějově. Na mapě si dnešní Kosteleckou ulici můžete snadno najít.

Prostějovský obuvník Tomáš Závodský z Uhřic, se oženil během Velké války. Zahynul necelé 3 roky po svatbě. Zdroj: MZA Brno, Actapublica, sign. 9551,  nečíslováno, online s. 182/411 (zde). 

Tomáš Závodský je tedy jedním z těch, kteří se prokazatelně oženili. Nestalo se tak před válkou, ale během ní, a to první letní den (21. června) roku 1915. Jak se zdá, letní slunovrat byl osudovým dnem Tomáše Závodského několikrát. Svatba se nekonala v Uhřicích, ale jak už řečeno, v Prostějově. Tomášův otec zemřel v roce 1898, matka zkraje srpna 1914, v podstatě s vypuknutím mobilizace., takže se rodiče této svatby nedožili. Tomáš se oženil s Amálií, dcerou svobodné matky Matyldy Kocourek. Cesta do války jej zřejmě teprve čekala. V prostějovských digitalizovaných matrikách se mi nepodařilo nalézt narození dítěte novomanželů Závodských do konce roku 1916. Zkoušel jsem také hledat, zda se vdova Amálie po Velké válce znovu vdala, ale v rámci mé trpělivosti jsem nic nenašel. Neznamená to však závěr, že se nevdala nebo že se jim během války nenarodilo dítě. U jejího narození jsou v matričním zápise poznámky, že v roce 1927 vystoupila z římsko-katolické církve a v roce 1928 se do církve vrátila. Jde o zápisy vázané k faře v Prostějově. Je zde i poznámka o sezdání s Tomášem Závodským a už žádná poznámka k dalšímu sňatku. To může signalizovat, že (z neznámých důvodů) mohla být po celý život vdovou(?).

Podle určitých indicií na internetu (i přes GDPR) se zdá, že v Prostějově žije přinejmenším jeden muž s příjmením Závodský. Nemusí to však nic znamenat. Potomky Tomáše Závodského, který v Prostějově žil, ověřeny nemám. Je tam (viz. konec článku) "stopa" Tomášova bratra Štěpána.

Rodokmen Tomášovy ženy Amálie je docela komplikovaný. Vede až k okolí Sloupsko-Šošůvských jeskyní a před rok 1700. Hlavními větvemi jsou rody Kala ze Šošůvky a Kocourek z Rozstání-Baldovce.

Zpět však k Tomášovi. Ze stavu aktivní zálohy byl povolán těsně před svatbou, 8. června 1915. Poté byl 17. srpna 1915 zařazen do 3. pěšího pluku. 7. října 1915 byl Tomáš superarbitrován (proběhlo přezkoumání). 2. listopadu 1915 bylo zřejmě propuštěn (v kmenovém listu je "entlassen"). Razítkem z 3. ledna 1916. končí jeden list vojenské kartotéky, který jsem obdržel při pátrání po kmenovém listu Tomáše Závodského.

Lze se domnívat, že jako spousta dalších se to Tomáš "snažil uhrát", aby nebyl odveden a nemusel do války. V první fázi se mu to zřejmě povedlo (byl drobné postavy a měl snad i podváhu). Nakonec se na jevišti válečného konfliktu objevil.

3. pěší pluk na Piavě

Tomáš Závodský byl pěšákem 3. pěšího pluku, v roce 1915 ve 4. rotě. V Seznamech ztrát, vydaných 15. března 1918 jen můžeme najít jako raněného. Stejně tak je zde mezi raněnými uveden i Jakub Závodský z Uhřic, ročník 1890.

Záznam o zranění Tomáše Závodského z Uhřic. 3. pěší pluk, 10. rota. Zdroj: Zdroj: Vertlustliste, 15.3.1918, č. 600, str. 58, ISSN 2076-0434. Národní knihovna ČR, systém Kramerius.

Je zde jako "ErstRes", tedy náhradní záložník. To by potvrzovalo hypotézu o úspěšné superarbitraci. S postupem času, rostoucím množstvím ztrát a s nedohledným koncem války se pravděpodobně dostal do válečné mlýnice i Tomáš Závodský. Byla to cesta "od verpánku do zákopů" a pokud byl opravdu drobné postavy (i Jakub Adamec a Jan Drápal měřili pod 160 cm), byly podmínky na Piavě s podvýživou, špatnou hygienou apod. opravdu nemilosrdné.

V době zranění byl Tomáš Závodský a 3. pěší pluk součástí Sočské armády na italské frontě, dislokované v místech, kde později zahynul. Výše evidované zranění, pravděpodobně ze zimy 1917-18, nebylo tím "osudovým".

Pro lepší představu širších souvislostí na dnešní mapě - označena je Fosselta di Piave, místo, kde zahynul Tomáš Závodský. Vpravo pobřeží Istrie v Chorvatsku, odkud dovolenkáři v létě plují loděmi na výlety do Benátek (Venezia). Zdroj: Mapy.cz

Díky kartotéce padlých (najdete zde dokonce dva kartotékové lístky) lze identifikovat, kdy Tomáš Závodský zahynul. Bylo to u obce Fossalta di Piave. Zemřel 16. června 1918, pár měsíců před koncem války, pět dnů před třetím výročím vlastní svatby.

Ve Fossaltě můžete absolvovat okružní 11 km dlouhou trasu nazvanou La Guerra di Hamingway (Hemingweyova válka). Když byl mladý americký dobrovolník zraněn v červenci 1918, pobýval v nemocnici právě ve Fossaltě di Piave. To už bylo po smrti Tomáše Závodského, kterého v tomto městečku spojuje se spisovatelem tragičtější osud. 

Pohled italského vojáka na bitvu o slunovratu je zachycen v podobě jeho dopisů a deníku zde (v  italštině).

V inkriminované době (červen 1918) byl 3. pěší pluk součástí 24. pěší brigády v sestavě 12. pěší divize (12 ID) Sočské armády. 

Následující mapa ukazuje postup 12. pěší brigády jižně od Fossalty mezi 16. až 18. červnem 1918. Tohoto postupu se už Tomáš Závodský nedožil. Padl 16. června. Pohřben byl ve společném hrobě ve Fossata di Piave.

Díky webům a ÖULK víme poměrně přesně, co se v daném místě při ofenzivě na Piavě odehrávalo. I to, že Čechoslováci zde stáli proti Čechoslovákům. Legionáři proti vojákům rakousko-uherské armády. Přiznám se, že mě moc "nebaví" diskuse "kdo byl víc", zda legionář nebo voják rozpadající se monarchie. Na Piavě padly desetitisíce našich předků z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, z území státu, který se oficiálně zrodil o čtyři měsíce poté, co skončil na Piavě život Tomáše Závodského.

Mapa 20 z publikace ÖULK, ročník 1918 ukazuje situaci v okolí Fossalty na řece Piavě mezi 16. a 18. červnem 1918. Tomáš Závodský se dílčího (i když nesmyslného) posunu během ofenzivy nedožil. (12 ID - 12. pěší divize, jíž byl součástí). Zdroj: ÖULK, díl 7, ročník 1918, mapa č. 20. (Zelené poznámky jsem do mapy vložil.)

Bitva o slunovratu (Fossalta di Piave)

Tomáš Závodský byl u Fossalty smrtelně zraněn během událostí, které svědčí o blížícím se rozvratu vy vysílené a sužované rakousko-uherské armádě, kde vojáci plnili rozkazy (nebo se snažili zběhnout) a byli jako "kusy dobytka na porážku". Byla to předposlední ofenziva či "bitva na Piavě" a kvůli datu 21. června dostala pojmenování "bitva o slunovratu". Toho (stejně jako výročí svatby) už se Tomáš Závodský nedožil.

Takto popisují události některé internetové zdroje.

"...Přesto císař Karel podlehl Conradovu naléhání a již tak slabé rakousko-uherské polní síly, rozdělené do dvou stejně silných skupin, nastoupily 15. června 1918 k úderu. Neblahá očekávání se vyplnila; zatímco Conradovo uskupení v horách uvázlo prakticky ještě týž den, Boroevićovy síly pronikly na několika místech do mělkých předmostí za řeku, pak se ale i zde postup zastavil. K nedostatku sil, munice i ostatních zásob se přidala nepřízeň přírody; deště v horách vzduly hladinu Piavy, přívalová vlna strhala válečné mosty a přeprava přes řeku se zastavila. Jednotky, zalehlé v blátě na předmostích západního břehu, marně čekaly na střelivo a kousek chleba. U kotvišť bezmocně ležely a umíraly stovky raněných, neboť sanitní pontony snažící se překonat vodní proud, byly potápěny vysokými vlnami a palbou italského dělostřelectva. Nakonec císař Karel svá vojska z předsunutých postavení za řekou odvolal a ta se ve dnech 21.–23. června s velkými obtížemi vrátila zpět do svých zákopů na východní břeh. Tuto červnovou bitvu, jež se stala zlověstným znamením pro Rakousko-Uherskou armádu a urychlila i pád habsburského mocnářství, nazvali Italové battaglia del solstizio (bitva o slunovratu)."
(Zdroj: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006/12/na-piave-zvecera-/)

"...Hlavní útok na Piavě se odehrál na dvou místech: Italy hájené pohoří Montello  sice rakousko-uherské (přesněji - většinou české) jednotky, po předchozím překročení rozvodněné Piavy a za cenu obrovských ztrát, z větší části dobyly, po zhroucení svého týlového zabezpečení, způsobeného rozvodněním řeky Piave, se však opět spořádaně stáhly na levý břeh. Obdobně to dopadlo v bahnitém terénu na jižním křídle u Fossalty. Pravda je ovšem taková, že i kdyby nedošlo k rozvodnění řeky, pravděpodobně by ofenzíva neuspěla. Italové sice byli horší vojáci, ale byli připraveni a bez rychlého přesunutí těžkého dělostřelectva na dobytý břeh, by se rakušané dále než 20 km zřejmě nedostali. Navíc, jako už bylo zmíněno, chyběla jim munice..."
(Zdroj: http://www.grandeguerra.cz/PIAVA-61918-a-101918.html)

"...Mladý americký dobrovolník u Červeného kříže, Ernest Hemingway, byl také svědkem těchto bitev na Monte Grappa a řece Piave. Poté co byl zraněn, když Italům přinášel potravinové příděly, napsal domů o krutosti bitvy, nemocnicích a o tom, „jak země zčernala mrtvými Rakušany“. Bitva o Slunovratu byla „velkým vítězstvím a ukázala světu kvalitu italských bojovníků.“ Bitva podél řeky Piave, kde Rakušané podnikli největší úsilí při útoku, byla katastrofa. Přestože byli Italové přečísleni v poměru dva ku jedné, udrželi linii. 17. června 1918 bylo předmostí na řece Piave, které bylo sedm kilometrů hluboké a dvacet kilometrů široké ztraceno, kvůli rozvodnění řeky, které bylo způsobeno silnými dešti. 24 tisíc Rakušanů bylo tak odříznuto a poté i zajato..."
(Zdroj: https://www.valka.cz/11362-Monte-Grappa-1917-18)

Obrázek je docela plastický a vyniká z něj jistá zoufalost a nesmyslnost celého počínání, které bylo ovlivněno počasím a přírodními živly.

Lístek z Kartotéky padlých v 1. světové válce, který poskytuje podrobnější informace o Tomáši Závodském z Uhřic. Zdroj: Vojenský ústřední archiv. 

To, že Tomáš Závodský padl v boji, potvrzuje i úmrtní matrika 3. pěšího pluku, ve svazku, na který odkazuje kartotékový lístek.

Tomášův zraněný bratr Jakub

V Seznamech ztrát najdeme také záznam o zranění Jakuba Závodského z Uhřic. Byl to mladší bratr Tomáše a byl zraněn v průběhu léta 1917. Jakub (*1890) se v únoru 1916, až v průběhu války, o rok později, než jeho starší bratr Tomáš, v Brně oženil s Ludmilou Bílkovou. Zápis ze seznamu ztrát ukazuje, že nebyl v "obvyklém" pluku doplňovaném z Čech nebo Moravy, ale v pluku, který byl původně ukrajinsko-polský. Mimo jiné byl pluk dislokovaný ve Lvově (Lemberg).

Záznam o zranění Tomášova bratra, Jakuba Závodského z Uhřic. 80. pěší pluk, 12. rota. Zdroj: Zdroj: Verlustliste, 6.7.1917, č. 596, str. 62, ISSN 2076-0434. Národní knihovna ČR, systém Kramerius.

Nepátral jsem po tom, na jakém bojišti byl Jakub Závodský zraněn. Je to jen střípek do příběhu...

Pod pokličku (neúplného) rodokmenu

Následuje rekapitulace "otcovské" linie v rodokmenu Tomáše Závodského. Z hlediska mužské pokrevnosti jsou tam dvě nejistoty ohledně otců, takže tato linie není čistě otcovská.

Pro zajímavost, web Billiongraves (záznamy ze hřbitovů) obsahuje fotografii hrobu rodiny Závodských z Vrahovic, místní části Prostějova. Štěpán Závodský byl (podle data narození - 1. září 1895) nejmladším bratrem Tomáše a Jakuba a uhřický rodák. Jeho dospělý život orámovaly dvě války. Další jména na náhrobku patří zřejmě manželce a dětem.

Hrob rodiny Štěpána Závodského, patrně nejmladšího syna Havla Závodského a Anežky Vavřinčík a nejmladší bratr Tomáše Závodského z Uhřic. Zdroj: Billiongraves.com 

Rodokmen Tomáše Závodského k datu publikování článku najdete zde.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 7.8.1722 Bartoloměj - Jiří Závodský a Anna, Kobeřice
• O 22.1.1758 Bartoloměj Závodský a Marianna (Jiří) Menšík, Kobeřice
• N ??? Bernard - Bartoloměj Závodský a Marianna
• V matrice pro Kobeřice takový zápis není. Narodila se Dorota (*1760), Sebastian (1769). Prokázáno je úmrtí Bernarda (†1828) a Fabiána  (†1778). Předpokládaný rok narození Bernarda je 1761-1764. (Ale víte jak to je s předpoklady v genealogii.)
• O 2.10.1787 Bernard (Bartoloměj) Závodský a Veronika (Pavel) Horák, Zbýšov č. 37
• Z 5.2.1816 Veronika Závodský, Zbýšov č. 48
• První manželka Bernarda Závodského.
• N 8.12.1816 Anna - ??? a Anežka (Bartoloměj) Trnka, Zbýšov č. 52
• Byla Anna dcerou Bernarda Závodského? Anna je (viz. níže) budoucí svobodná matka, které se narodí Havel Závodský.
• O 6.7.1818 Bernard (Bartoloměj) Závodský, Zbýšov č. 48 a Anežka (Bartoloměj) Trnka, Křenovice
• Anežka už v té době byla svobodnou matkou.
• Z 19.10.1828 Bernard Závodský, Zbýšov č. 37
• O 27.1.1839 Václav (Josef) Šavrňa, Zbýšov č. 37 a Anežka (Bartoloměj) Trnka, Zbýšov č. 39
• Svatba Anežky, vdovy po Bernardu Závodském.
• Z 10.9.1849 Václav Šavrňa, Zbýšov č. 39
• Z 17.9.1849 Anežka Šavrňa (vdova po Bernardu Závodském, rodem Bartoloměje, Trnky), Zbýšov č. 39
• N 16.10.1852 Havel - Anna (Bernard) Závodský, Zbýšov č. 52
• Havel se narodil jako nemanželské dítě Anně, která byla nemanželskou dcerou Anežky Trnka a pravděpodobně Bernarda Závodského.
• O 14.11.1876 Havel (Anna) Závodský, Zbýšov č. 17 a Anežka (Fabián) Vavřinčík, Uhřice č. 99
• N 8.12.1886 Tomáš - Havel Závodný a Amálie, Uhřice č. 112
• O 21.6.1915 Tomáš (Havel) Závodný, Prostějov a Amálie (Matylda) Kocourek, Prostějov
• Z 16.6.1918 Tomáš Závodský, Fossalta di Piave, Itálie

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička