František Tichý (*1878 - †1915) - oběť 3. bitvy na Soči

Minulý týden jsem spekuloval o 4. bitvě na Soči jako příčině smrti Matouše Peroutky (pak jsem po jednom ze zjištění článek aktualizoval). Dnes se posuneme o 41 dnů a jednu "bitvu na Soči" zpět v čase. Tolik dnů totiž od sebe dělí smrt uhřických mužů Matouše Peroutky († 3.  prosince 1915) a Františka Tichého († 2. listopadu 1915). Právě František Tichý je dalším z 28 uhřických padlých či nezvěstných z Velké války, po jehož stopách se chci s vámi vydat.

František Tichý je jedním z těch, jehož smrt potvrdily (o tři měsíce později) také vydávané Seznamy ztrát (Verlustliste). Byl pěšákem (Inft.) v 7. rotě (7. Komp.) domobraneckého pěšího pluku č. 25 (k. k. LstIR. Nr. 25). Zdroj: Verlustliste, datum vydání 2.2.2016, č. 369, str. 43. ISSN 2076-0434. Národní knihovna ČR.

Vůči obrázku výše připomínám, že Gaya je německé jméno pro Kyjov, v jehož blízkosti Uhřice (Uhřitz) leží. Je to nádherný kraj.

František Tichý

František se narodil o tři roky později než Matouš Peroutka. Bylo to počátkem jara, 28. března 1878. Pokřtěn byl po otci, domkaři z Uhřic, Františku Tichém. Jeho matkou byla Lucie, dcera Fabiána Vavřinčíka z Uhřic. Františkův rodný dům měl číslo 63.

Díky kmenovému listu vím, že František Tichý měl blond vlasy, modrošedé oči a byl vysoký 174 cm.

Oženil se až v novém století, 4. června 1902. Za manželku pojal dívku, s níž mám společné předky, Cecílii, dceru Floriána Hudce. Ta byla pokřtěna po babičce Cecílii (rozené Adamec) a jejím dědem byl Josef Hudec. Právě tito Cecilčiny prarodiče jsou našimi společnými předky. Navíc i její druzí prarodiče (otec a matka její mámy Kateřiny, manželky Floriána Hudce) byli mými předky. Šlo o Jiřího Rozehnala a Mariannu Hruda. (Suma sumárum rodiče manželky Františka Tichého byli mými prapraprababičkami a praprapradědečky.) Na společné předky přímo s Františkem Tichým to v zatím odhaleném rodokmenu nevypadá.

Podobně jako Matouši Peroutkovi, i Františku Tichému se po svatbě narodily děti. Vím o třech dcerách - Anně, Františce a Marii. Anna se vdala v roce 1940 za Antonína Matulu. Františka po válce v roce 1945 za Františka Ondráška. Marie se v roce 1947 provdala za Josefa Mášu. Případní žijící potomci Františka Tichého tedy už mají jiná příjmení, než Tichý. Jsem zvědav, zda hříčky náhod povedou k nějakému kontaktu.

Ostatně, příjmení Tichý je jedno z těch "celoplošných", pokud jde o výskyt v České republice.

Rozložení výskytu příjmení Tichý v ČR. (Vzhledem k souvislostem dále v článku si zkuste otestovat i příjmení Hanák). Zdroj: KdeJsme.cz

František se živil jako nádeník v Uhřicích, který pravděpodobně pomáhal sedlákům ve vsi nebo v okolí.

3. bitva na Soči (18. října - 4. listopadu 1915)

Podle kmenového listu se zdá, že František Tichý splnil svou odvodní povinnost přesně v den svých 23. narozenin, tedy na třetí pokus. V obvyklý nástupní den, 1. října 1901 byl přidělen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 25 v Kroměříži (LIR 25), jako náhradní záložník na 12 let. Fotografie, související s tímto plukem, vč. kasáren, najdete na Zoneramě tady!

Prapor 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zdroj: Občanské sdružení Pro Patria Moravia.

Cvičení ve zbrani absolvoval v létě 1902, 1905 a 1908. K prvnímu z nich nastoupil sotva dva týdny po svatbě.

I on byl, jako domobranec 1. výzvy (ročníky narození 1776-1781), po mobilizaci ihned zařazen k útvarům, které odjely na frontu. Šlo o 25. domobranecký pěší pluk (LstIR 25) z Kroměříže. V jeho zařazení také jako vojín zahynul. Ve druhém roce války, která dostala přívlastek "Velká". Potvrzuje to Seznam ztrát (obrázek na začátku článku) i známý "žlutý" kartotékový lístek z kartotéky padlých, kterou sestavil Vojenský historický ústav..

Kartotékový lístek Františka Tichého z Kartotéky padlých 1. světové války. Zdroj: Vojenský ústřední archiv.

V době Františkovy smrti byl 25. domobranecký pěší pluk (zhruba od října 1915) součástí 111. domobranecké (Landsturm) pěší brigády (111. LstBr), jejíž pozice byly několik kilometrů severně nad Doberdem (o něm bude řeč v dalším článku). Mapa rozmístění vojenských jednotek na sočské frontě to potvrzuje. Z data, kdy František Tichý zemřel, lze usoudit na to, že se mu osudnou stala tzv. 3. bitva na Soči (18.10. - 4.11.1915). 

Bitva je známá mohutnou italskou dělostřeleckou přípravu, která trvala tři dny. Z 1200 děl bylo vypáleno více než milion dělostřeleckých granátů. Bylo to vše možné, jen ne "ticho před bouří".

Známý vojenský historik Josef Fučík shrnul spolu s Markem Pavlíkem bitvu v knize Sočská fronta 1915-1917 následovně (s. 28):

"Síly italské 3. armády nastoupily již během třídenního dělostřeleckého bombardování 13. a 14.10. k dílčímu útoku na Monte San Michele. po oba dny byl jeho vrchol drcen přívalem granátů italského dělostřelectva. Den poté nastoupila ke zteči pěchota. Dne 18.10 se bojová činnost rozšířila na celé pásmo sočské fronty, od Krnu, až k Panzanskému zálivu. poprvé zasáhlo početněji do bojů italské letectvo, napadající rakousko-uherské pozemní cíle.

V rozvíjející se bitvě zaútočily zprvu italské divize opakovaně na řadě míst - u Krnu, Tolminu a Plavy, na Mrzlim vrhu, u Kanalu, na gorickém předmostí, u Gorice a Montfalcone. Tento souvislý nápor však zůstal, s výjimkou drobných územních zisků, i po opakovaných pokusech nadále neúspěšný.

Tlak útočníka se pak soustředil na planinu Krasu. Zde zaútočily čtyři italské brigády ve dvoukilometrovém pásmu na rakousko-uherskou obranu mezi Monte San Michele a San Martinem del Carso. Prudké boje zde trvaly až do 3.11. Do rakousko-uherských nouzových postavení bilao nepřetržitě italské dělostřelectvo; průniky italské pěchoty byly zastavovány a odráženy úpornými boju muže proti muži. po krátké přestávce (25.-29.10), vynucené vyčerpáním obou stran, vypukla tato řež, do níž italové vrhli 7 pěších divizí, nanovo. Útočníkovi se podařilo na několika místech vniknout do rakousko-uherské obrany, avšak její průlom se opět nezdařil.

Konečně 3.11. krvavá bitevní vřava doznívala. Ztráty obou stran byly opět mimořádné."

To je kontext situace, která se stala osudnou Františku Tichému. Italská armáda nasadila do bojů kolem 250 000 mužů (to je čtvrt milionu!). Rakousko-uherská 5. armáda se bránila se 76 000 muži. Ony "mimořádné ztráty" znamenaly 67 000 mužů na italské a 42 000 mužů na rakousko-uherské straně. 

Smysl toho všeho nám může s odstupem 100 let unikat. Představit si, co zažívali muži na místě, to lze jen velmi obtížně. František Tichý zemřel 2.11.1915, tedy až v samém závěru toho, co se v průběhu 3. bitvy na Soči odehrávalo.

Zde je mapa z publikace ÖULK (díl 3, leták 24), která ukazuje stav v průběhu bitvy, 28.10.1915 (tři roky před vznikem Československa). Nahoře vidíte město Gorica (Görz), pak dolů podél fronty vrchy Monte San Michele a San Martino. Ještě níže pak postavení 111. domobranecké pěší brigády (111. LstBr.), tedy místo, kde v boji padl uhřický rodák František Tichý.

Stav necelý týden před smrtí Františka Tichého, během pětidenní přestávky vyčerpaných vojáků na obou stranách. Místa, o kterých se zmiňuje Fučíkova kniha a místo, kde operoval 25. domobranecký pěší pluk s Františkem Tichým, jsou zvýrazněna zeleně. Zdroj: ÖULK, 1915, díl 3, leták 24.

Současnou mapu, s vyznačenou obcí Marcottini, kde byl František Tichý pochován, a také San Michele a San Martino, najdete na odkazu https://mapy.cz/s/2CU1n (Mapy.cz). Je to nedaleko italsko-slovinských hranic, s památkami na sočské boje na obou frontách. Mnoho lidí jezdí do těchto oblastí zavzpomínat na své padlé předky. Stopy jsou i přes zub času stále patrné.

Nejistoty vzhledem ke ztraceným matrikám

Při utváření "startovacího" rodokmenu Františka Tichého, jsem v případě rodičů jeho otce narazil určitou nejistotu, která vzniká, když jsou ztracené matriky. Pro Uhřice to platí u let 1786-1799, s výjimkou roků 1787 a 1798. Je k dispozici pouze index N, O, Z a matrika zemřelých. V indexu jsem našel rok narození Antonína Tichého (1796) i jeho manželky Alžběty Hanák (1797). Už však není možné přesně ověřit jména jejich rodičů. Jméno otce Antonína Tichého (Josef Tichý) je lze najít v zápisu oddávek. Zdá se, že manželský pár s Antonínem Tichým byl jen jeden. 

Alžběta (Hanák) se podle indexu narodila v roce 1797. Jejím otcem byl Martin Hanák. Dětí, které byly pokřtěny jménem Martin se ovšem narodila někomu z rozvětveného rodu Hanáků v Uhřicích nebo Dambořicích spousta.  Jistotu neposkytují ani měnící se čísla domů. Příjmení Hanák se v Uhřicích a Dambořicích objevuje "historicky". Ovšem najít a ověřit propojení není možné jednoznačně/spolehlivě. Po roce 1800, kdy již jsou matriky opět k dispozici, se objevují zápisy křtů dětí manželského páru Martin Hanák a Veronika Tesař (Uhřice č. 33). Tento pár je jediným z Dambořic a Uhřic, kde je otcem Martin Hanák a jemuž se děti rodily v letech 1800-1806. Co však předtím? Potvrdit, že Martin Hanák a Veronika jsou rodiči Alžběty nemohu, proto jsem vazbu nedal do rodokmenu (i když ji považuji za dosti pravděpodobnou).

Jak víte, rodokmeny 28  uhřických mužů nevytvářím celé, nazývám je "startovací". Ten od Františka Tichého najdete zde. Rodokmen jeho manželky Cecilie Hudec vám mohu poslat. Stačí zanechat vzkaz prostřednictvím formuláře nebo napsat e-mail.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 24.1.1750 Josef - Matouš Tichý a Kristýna, Uhřice
• Otec Matouš Tichý se po smrti Kristýny znovu oženil (v roce 1755). Druhou manželkou byla Juliana, dcera Václava Brankovského z Dambořic (jednoho ze synů mého předka Františka Brankovského z Dambořic).
• O 16.11.1772 Josef (Matouš) Tichý a Kateřina (Jan) Kučera, Uhřice č. 33
• N 1786 Antonín - Josef Tichý a Kateřina, Uhřice
• Rok narození, pouze dle indexu, matriky pro Uhřice ztraceny.
• O 22.11.1820 Antonín (Josef) Tichý, Uhřice č. 20 a Alžběta (Martin) Hanák, Uhřice č. 41
• Alternativ v případě Martina Hanáka je několik (Martin bylo u Hanáků typické rodinné historické jméno). Bohužel u zápisu svatby není uvedeno jméno Alžbětiny matky. Paradoxně nikdo z Hanáků v Uhřicích, ani Dambořicích není mým předkem, takže příjmení Hanák v mém přehledu nenajdete.
• N 29.12.1839 František - Antonín Tichý a Alžběta, Uhřice č. 20
• O 19.2.1868 František (Antonín) Tichý, Uhřice č. 20 a Lucie (Fabián) Vavřinčík, Uhřice č. 33
• N 28.3.1878 František - František Tichý a Lucie, Uhřice č. 63
• O 4.6.1902 František (František) Tichý, Uhřice a Cecilie (Florián) Hudec, Uhřice č. 59
• Z 2.11.1915 František Tichý, Marcottini, Itálie

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, Petr Něnička.

Matouš Peroutka (*1875 - †1915) - táta nepoznané(?) dcerky Růženky

Aktualizováno 9.5.2018

Další muž 28 mužů z Uhřic, o kterém chci napsat pár řádků, a který se nevrátil z Velké války, je Matouš Peroutka. Máme společné předky. Mezi mými předky z Uhřic je totiž více Peroutků -  Petr a jeho syn Řehoř a Vavřinec, který možná byl Řehořovým bratrem. Můstek k předkům Matouše Peroutky ještě nemám definitivně doložen. jako by se potvrzoval známý genealogický paradox - nemohu najít zrovna ty dvě osoby, které nejvíc pro potvrzení spojitosti potřebuji. Ve starých matrikách se příjmení Peroutka vyskytuje také jako Perutka či Perautka.

Přišli Peroutkovi do Uhřic během třicetileté války? Četnost příjmenív současnosti převažuje v Čechách. Zdroj: KdeJsme.cz

Nejasné (alespoň mi) je také to, jak se s udanou jednotkou (25. zeměbranecký pěší pluk) Matouš ocitl na Soči a italské frontě. Obec Dutovlje, kde zemřel, byla totiž v "bezpečném" zázemí této obávané fronty, takže usuzuji, že s touto sočskou frontou jeho smrt souvisela.

Matouš Peroutka

Matouš - rodinné jméno, které kromě ústřední postavy tohoto příběhu nosil i jeho otec a děd, i jméno, kterým pokřtil svého syna. Toto biblické jméno má starohebrejský původ a znamená "dar od Boha". Významově je stejné jako jméno Matěj (Matthias) či staročeská verze téhož - Matyáš.

Třetí v řadě Matoušů (po svém dědovi a otci) se narodil 18. září 1875 v Uhřicích č. 102. Rodičům, Matouši Peroutkovi a Marianně se narodil jako páté dítě. Živi v té době byli jen bratři Matěj a Josef. Peroutkovi byla rodina čtvrtláníků, která žila v domě č. 84. Svědky na svatbě Matoušových rodičů byli Matoušovým rodičům v roce 1866 Martin Jandl, tehdejší starosta Uhřic a autor uhřické pamětní knihy (kroniky) a také Václav Adamec (*1825), zřejmě manžel sestry Matouše Peroutky (otce), Veroniky.

Díky kmenovému listu víme, že Matouš Peroutka byl v dospělosti vysoký 163 cm, měl hnědé vlasy a modré oči. Fotografii k dispozici nemám.

Matouš Peroutka je jedním ze "starších" mužů z uhřického památníku. Je tudíž jedním z těch, kteří se před válkou také oženili. Nevěstu si namluvil přespolní, z nedalekých Vážan (nad Litavou). Svatba se konala v Šaraticích. (Ano, je to místo, z jehož okolí pochází minerální voda, známá svými projímavými účinky.) Nevěsta se jmenovala Jenovéfa a pocházela z rodu Jana Němečka. Svatba se konala 14. května 1905.

Matouš byl dělníkem, po svatbě si mohl "užít" 9 let, které jej dělily od mobilizace a začátku války, jejímž spouštěčem byl srbský mladý aktivista Gavrillo Princip, sarajevský atentátník. Za tu dobu se jeho manželce Jenovéfě narodili minimálně dva synové - Václav a... Matouš (*1909). Je tedy pravděpodobné, že by mohli žít (někde?) jeho potomci (Matouše Peroutky "z památníku"). Kmotrem všech dětí byl Václav Adamec, ovšem jiný než ten, co byl Matošovi na svatbě jako svědek. Václav Adamec - kmotr, byl pravděpodobně jeho synem (*1871).

(Máme tady Václava Adamce (mladšího) - kmotra a Václava Adamce (staršího) - svědka. Nejstarším Václavem Adamcem (otcem jednoho a dědem druhého), byl můj předek Václav Adamec, syn hostinského Pavla Adamce.)

Třetí dítě, které se Matoušovi a Jenovéfě narodilo, byla dcera Růžena. Světlo světa spatřila Růženka 10. března 1915. Matematika napovídá, že byla počata zhruba v červnu, několik týdnů před všeobecnou mobilizací v srpnu 1914.

Domobranecké jednotky (které v míru neexistovaly) byly sestaveny z mužů ročníků 1872-1876, kteří byli povoláni rovněž po mobilizaci v průběhu srpna 1914. To se týkalo i Matouše Peroutky. Tyto domobranecké jednotky vytáhly bezprostředně do pole. Z toho vyplývá, že Matouš při odjezdu do války možná ještě netušil (ale možná ano), že jeho žena čeká třetí dítě. Otázkou zůstává, zda dcerku vůbec kdy spatřil. Sice se nenarodila jako pohrobek, ale táta v době jejího narození a křtu byl daleko na frontě. V březnu 1915 stál s 2. armádou v Karpatech proti ruské 8. armádě, nedaleko (polské) vesnice Jablonki, zhruba 14 km severně od dnešních slovensko-polských hranic (a cca. 35 km od slovenské Sniny). Do jeho smrti ve Velké válce zbývalo devět měsíců.

"Osudový trojúhelník Matouše Peroutky - (1) Jablonki, kde byl, když se narodila jeho dcerka Růžena, (2) Uhřice, kde se Matouš Peroutka narodil, (3) Dutovlje, kde Matouš Peroutka zemřel a byl pochován. Zdroj. Mapy.cz (kliknutím otevřete mapu)

Vdova Jenovéfa se po válce, už v samostatném Československu (v roce 1921, kdy ji táhlo na čtyřicítku), opět provdala - za legionáře Matěje Oborníka z Uhřic.

Co vím díky poznámkám v matrice o dětech Matouše Peroutky? Dcera Růžena se vdala v roce 1934 za Františka Koryčana z Penčic (dnes součást Přerova). Syn Václav se v roce 1940 oženil s Anastázií Trumpešovou. Příjmení Trumpeš se objevuje historicky v Dambořicích, Několik Trumpešů v 18. století patří mezi mé předky. O osudu syna Matouše nic nevím, možná nějaké údaje ještě skrývají živé matriky Uhřic.

Zde je obrázek, který je prezentován na Wikimedia Commons jako polní nemocnice Dutovlje s datací mezi 1914-1918. Je to tedy místo, kde Matouš Peroutka zemřel.

Polní nemocnice v Dutovlje. Zdroj: Wikimedia Commons, ID obrázku 15547508.

Ale pojďme od "začátku"

3. a 4. bitva na Soči (?)

Matouš Peroutka byl odveden 2. dubna 1897 a prezenční vojenskou službu nastoupil 1. října 1897 u pěšího pluku č. 3 (IR 3). Do zálohy odešel po třech letech, na podzim 1900. Na jaře 1902 a 1904 absolvoval pravidelné cvičení ve zbrani. (V roce 1905 se oženil.)

Jak jsem poznamenal výše, na frontu odjel bezprostředně po mobilizaci, jako pěšák zeměbraneckého pěšího pluku č. 25 (LIR 25). V jeho řadách jako vojín také (podle kartotékového lístku) zemřel. Bylo to v polní nemocnici v Dutovlje (v dnešním Slovinsku), v prosinci 1915. S velkou pravděpodobností jeho smrt souvisela s tím, co se v tu dobu odehrávalo na jižní (italské) frontě.

"Známý" kartotékový lístek z Vojenského ústředního archivu. Díky němu vím, kde Matouš Peroutka zemřel a byl pochován. Zdroj: Kartotéka padlých VÚA.

Nejprve shrňme základní souvislosti. Na jaře 1915, po nezdaru první rakousko-uherské ofenzívy do Srbska a po těžkých bojích s Rusy v Haliči a Karpatech, které Matouš Peroutka absolvoval, vstoupila do války proti habsburské monarchii Itálie. Dosud byla neutrální a "hrála to na obě strany". Na jedné straně jednala s Vídní o své pomoci proti Francii (za to požadovala odstoupení rozsáhlých jižních území v habsburské monarchii apod.), a zároveň hledala možnost vstupu do války na straně dohodových mocností. Italský vstup do války byl urychlen, když Vídeň odmítla enormní italské požadavky. 26. dubna 1915 uzavřela Itálie se státy Dohody tajnou tzv. Londýnskou smlouvu. Za svůj vstup do války měla dostat Tridentsko (jižní Tyroly), Gorici, Istrii s Terstem a území Dalmácie až k řece Neretvě. Následně 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku.

Rakouská hranice s Itálií byla v té době pouze chatrně obsazena. Většinu sil vázala východní fronta v Haliči a nebylo tak možné čelit italské přesile. Proto rakouské vrchní velení rozhodlo o zřízení jihozápadní fronty. Italská fronta se skládala ze tří částí. Jihovýchod v přímoří podél řeky Soča bránila nově vytvořená 5. armáda generála Svetozara Boroeviće de Bojny. Právě fronta na Soči se stala dějištěm hlavních bojů jihozápadní (italské) fronty.

Vytváření souvislé rakousko-uherské obrany na Soči probíhalo za mimořádně složité situace, protože obránci čelili drtivé italské přesile. Na jednoho vojáka Rakousku-Uherska připadalo 10 až 15 italských vojáků. 

Během války se na Sočské frontě (podél řeky Soča/Isonzo) odehrálo celkem dvanáct bitev. Podle vojenského historika Josefa Fučíka šlo o „největší válečné nasazení českých vojáků v celé naší historii“. Po 4. bitvě na Soči se statečným rakousko-uherským vojákům, kteří bojovali proti několikanásobné přesile, začalo říkat "sočští bojovníci".

3. bitva na Soči probíhala od 18. října do 4. listopadu 1915, následující 4. bitva po týdenní přestávce od 10. listopadu do 2. prosince 1915. Mohly být sočské boje příčinou smrti Matouše Peroutky? A kde "oslavil" předtím své čtyřicátiny (18. září 1915)?

Mapa na letáku č. 27 ÖULK (3. díl, 195) ukazuje rozložení jednotek na počátku 4. bitvy na Soči. Zde je její jižní část - přímoří. V uctivé vzdálenosti za frontou vidíte (je označena) i ves Dutovlje, kde byla umístěna polní nemocnice, v níž vyhasl život Matouše Peroutky.

Místo, kde v polní nemocnici zemřel Matouš Peroutka bylo v týmu Sočské fronty. Dole vidíte italský přístav Terst, uprostřed nahoře Gorici, město nyní rozdělené mezi Itálii (Goricia) a Slovinsko (Nova Gorica). Zdroj: ÖULK, díl 3, 1915, leták č. 27.

Jak dlouho Matouš Peroutka v polní nemocnici byl a co bylo příčinou proč, nevím. Podle serveru Velkavalka.info bylo v "inkriminované době" zařazení 25. zeměbraneckého pěšího pluku (LIR 25) následující (od nejmenší k největší jednotce):

• 26. zeměbranecká pěší brigáda (26 LIBr)
• 13. zeměbranecká pěší divize (13 LID)
• XVII. sbor (XVII Korps.)

Tyto jednotky na mapě přímo vyznačeny nejsou, jejich operačním prostorem v té době byla haličská fronta a boje ve Volyni. Lokalitu tedy možné určit je, souvislosti bojů také, ale přesné místo bojů, byl-li Matouš Peroutka zraněn, nikoliv. Příčina smrti však s přímými boji souviset nemusela. Ve velkém vojáky kosily také nemoci a epidemie (i když nemocníce v Dutovlje není označena jako "epidemická"). Zatím se spokojím s tímto faktem a místem. Místo posledního odpočinku je pravděpodobně důstojné.

"Na jižním úseku bývalé sočské fronty nedaleko obce Dutovlje, se nachází v blízkosti občanského hřbitova dle údajů vídeňského vojenského archivu rozsáhlé vojenské pohřebiště s největším množstvím pochovaných obětí české národnosti. Ostatky více než tří tisíc mobilizovaných českých vojáků jsou umístěny (spolu s dalšími padlými vojáky monarchie) v prostoru bezlesého krasového údolí, na hřbitově, označeném kamennou zídkou. Hřbitov je zařazen mezi národní kulturní památky Republiky Slovinsko. Byl rekonstruován za pomoci ČR v roce 2001." (Zdroj: fórum Válka.cz). 

Třeba je to místo k výletu. Nemalá oběť, kterou přinesli i vojáci z českých zemí, se dodnes těší vážnosti a pietě místních obyvatel.

Ústřední pomník na válečném hřbitově v Dutovlje. Mimo Uhřic další místo, kde si lze připomenout osud Matouše Peroutky. Zdroj: VHÚ

Aktualizace 9.5.2018

Opravdu jsem smrt Matouše Peroutky našel v úmrtní knize 25. zeměbraneckého pluku (3. setnina). Jako příčina smrti je v ní uvedeno:

"Následkem střelné rány do hlavy v boji."

Zápis z úmrtní knihy zeměbraneckého pluku č. 25 o tragické smrti Matouše Peroutky. Zdroj: http://www.digitalniknihovna.cz, Zeměbranecký pěší pluk čís. 25. Úmrtní matrika. 1914-1919, 1920. Tom IV, fol. 32.

Matouš Peroutka byl opravdu smrtelně zraněn v boji. Josef Fučík k bitvě (Sočská fronta 1915-1917, s. 39) poznamenává:

"...Do rozbitých rakousko-uherských postavení se valily masy pěchoty, jimž ustoupivši obránci čelili protiztečemi z nekrytých východišť. I tuto kritickou situaci se rakousko-uherským jednotkám podařilo zvládnout a udržet Monte San Michele, rozhodující prostor pro průnik ke Gorici, ve svých rukou."

Během 4. sočské bitvy činily italské ztráty 49 000 mužů, na straně Rakousko-Uherska to bylo 25 400 mužů.

Matouš Peroutka pravděpodobně netušil, že v těchže bojích na sočské frontě, v okolí Doberda, padli i jeho sousedi z Uhřic František Tichý a Josef Kořínek. Jim budou patřit dva další články.

Peroutků v kartotéce padlých v 1. světové válce i v databázi VHA (vč. legionářů) najdete řadu. Většina z nich byla z Čech. Z Uhřic byl právě Matouš. Jeho potomci někde zřejmě žijí...

Chybí (potvrzené) pojítko na společné předky

S Matoušem Peroutkou nás pojí stejný předek z počátku doby pobělohorské. Varianty propojení jsou možné dvě. 

• Vavřinec Peroutka a jeho syn Martin, který byl pokřtěn v Dambořicích 6. října 1649 nebo 
• Řehoř Peroutka a jeho syn Jakub, který byl pokřtěn v Dambořicích 9. července 1661

Paradoxně jsou oba dva mými přímými předky, každý jinou cestou. Je pravděpodobné že Petr Peroutka, Řehořův otec, byl i otcem Vavřince Peroutky. Tak daleko však Dambořické matriky nesahají a potvrzeno to nemám.

Klíčem k "pojítku", pokud jde o společné předky s Matoušem, je Martin Peroutka, který byl otcem Ignáce, jímž začíná shrnutí mužských předků - Peroutků v rodové větvi padlého Matouše (viz. níže). Martina, jako Ignácova otce potvrzuje zápis z oddávek. Ovšem, jak už to bývá, jednak se mi při veškeré snaze nepodařilo v dambořicko-uhřické společné matrice najít datum křtu Ignáce (a tedy jméno matky), a jednak potenciální otcové se jménem Martin jsou dva. Jeden byl pokřtěn 15. srpna 1687 (oženil se s Julianou) a druhý rok nato, 2. listopadu 1688 (oženil se zřejmě s Johannou).

Jako obvykle, na závěr nabízím shrnutí mužské linie Matoušových předků, a také možnost podívat se na jeho rodokmen - zde!

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N ??? Ignác - Martin Peroutka a ???
• O 24.11.1741 Ignác (Martin) Peroutka a Veronika (Matouš) Prnka, Uhřice
• Ignáci Peroutkovi a Veronice se narodilo 12 dětí, první ještě několik měsíců před svatbou. Paradoxně se mi mezi nimi nepodařilo najít Jana
• Ignác zemřel v roce 1762 v Uhřicích, údajně ve 48 letech.
• N ??? Jan - Ignác Peroutka a Veronika, Uhřice
• O 15.11.1773 Jan (Ignác) Peroutka a Barbara (Jan) Vyhlídal, Uhřice č. 73
• N 25.6.1779 Pavel - Jan Peroutka a Barbara, Uhřice č. 84
• O 20.5.1806 Pavel (Jan) Peroutka, Uhřice č. 84 a Thekla (Ondřej) Plachý, Žarošice č. 90
• N 12.8.1807 Matouš - Pavel Peroutka a Thekla, Uhřice č. 84
• O 30.1.1833 Matouš (Pavel) Peroutka, Uhřice č. 84 a Anežka (Ignác) Klečka, Uhřice č. 18
• N 13.9.1841 Matouš - Matouš Peroutka a Anežka, Uhřice č. 84
• O 16.10.1866 Matouš (Matouš) Peroutka, Uhřice č. 84 a Marianna (Antonín) Drápal, Uhřice č. 3
• Marianna (za svobodna) Drápal, matka padlého Matouše Peroutky, byla dcerou Antonína Drápala a sestřenicí Jana Drápala, který se také z války nevrátil.
• N 18.9.1875 Matouš - Matouš Peroutka a Marianna, Uhřice č. 102
• O 14.5.1905 Matouš (Matouš) Peroutka, Uhřice a Jenovéfa (Jan) Němeček, Šaratice
• O narozených třech dětech /Václav, Matouš, Růžena) jsem psal výše v článku.
• Z 13.12.1915 Matouš Peroutka, Dutovlje, Slovinsko (během války Přímoří)

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, Petr Něnička.

Bernard Válka (*1877 - †1916) - ve Velké válce, ve vysokých horách... (?)

Příběh tohoto muže není "uhřický". Upřímně řečeno, nevím, proč se jeho jméno objevilo na uhřickém památníku. Bernard Válka je zástupcem rodu ze Žarošic a jeho život se sousedních Uhřic dotýká pouze letmo. Nejasnost prohlubuje i fakt, že jméno Bernard Válka najdeme také na památníku obětem Velké války právě v Žarošicích. Tam je u něj za křížkem datum 10.9.1917 (v Uhřicích jen 1917, stáří 40 let). Obdobné "zdvojení" platí také u Klementa Halíře a Františka Buchlovského, jejichž jména najdeme na památnících jak v Uhřicích, tak v Žarošicích..

Jedna část seznamu padlých a nezvěstných z válečného hrobu č. CZE-6210-13876 v Žarošicích. Je na ní také jméno Bernarda Války. Zdroj: Spolek pro vojenská pietní místa. Fotil Petr Něnička z Vlkoše.

Bernard Válka (první)

Válka. Jakoby měl svůj osud vetkán do příjmení, které nosil. Válka se mu stala osudovou a osudnou, konkrétně zřejmě vysoké hory na italském bojišti. To však předbíhám.

Bernard se v Žarošicích narodil i oženil. Narodil se 20. srpna 1877. Slovo "první" je na místě. O rok později (16. srpna 1878) se v Žarošicích totiž narodil další Bernard, který nosil příjmení Válka. Nebýt zdvojení na památnících, asi bych ani po zápisech a rodokmenu Bernarda Války (druhého) nepátral. Oba tito Bernardové měli (jak se dá očekávat) společného předka - Antonína Válku (*1775 v Žarošicích).

O správnosti, který Bernard Válka ve Velké válce zahynul, rozhodl žlutý kartotékový lístek, který datum narození padlého Bernarda Války uvádí. Je to 20. srpen 1877. Narodil se do rodiny Martina Války a Anežky z rodu Jakuba Gottwalda z Ruprechtova (mezi Vyškovem a Blanskem). Matka Anežka byla už podruhé vdaná, její první muž, František Podloucký, zemřel (1. září 1866) po čtyřletém manželství v roce 1866. Následující rok (4. března 1867) si vdova Anežka vzala Martina Válku.

Do nového manželství přivedla dvouletou dcerku Mariánu. Jak už to někdy bývá v životech lidských, osudy jsou nevyzpytatelné a přináší otazníky pro naše představy, domněnky a fantazie. V případe Martina Války a vdovy Anežky to byl fakt, že už šest měsíců po svatbě se jim narodila dvojčata - Matouš a Františka.

Bernard Válka se podle zápisu v matrice oddaných ženil se jako záložník 3. pěšího pluku. Jeho manželkou se 6. listopadu 1901 stala Ludmila. Příjmení Bělohoubek dávalo tušit spojení s bratry Bělohoubkovými, kteří se z Velké války nevrátili. Ludmila, Václav i František měli společného předka, Josefa Bělohoubka (*1783-†1838). V rodokmenu Ludmily najdeme i mlynáře - Josefa Figuráka ze Strážovic nedaleko Kyjova (byl jejím dědečkem) a jeho otce Viktorina Figuráka.

Z dostupných on-line matrik lze potvrdit, ře se Bernardovi a Ludmile v roce 1902 narodil prvorozený syn Emil. Stal se kolářem ve Zlíně. V roce 1929 se oženil na Velehradě s Josefou Holou a sezdán byl s příjmením nikoliv Válka, ale Válek.

Je pravděpodobné, že Bernard Válka měl kromě syna Emila i další děti, a tím pádem je zde pravděpodobnost, že potomci Bernarda Válka žijí. (Čtete-li náhodou tento článek, prosím ozvěte se.)

Tak jako se relativně brzy po sobě v Žarošicích narodili dva Bernardové s příjmením Válka, tak se stalo i v případě úmrtí.

17. května 1916 zemřel v Žarošicích Bernard Válka "senior", otec Bernarda Války (druhého). Stalo se v Žarošicích. No a 10. říjen 1916 je dnem, kdy padl "náš" Bernard Válka, postava tohoto medailonku. A kde? Na italském bojišti.

Jistým paradoxem o jehož příčinách nemám žádné podrobné informace je, že otec manželky Bernarda Války, rodák z Uhřic František Bělohoubek, který se živil jako nádeník, zemřel v Žarošicích 26. listopadu 1911 jako žebrák. Bylo mu 80 let.

Bernard Války na původní fotografii z uhřického památníku. Zdroj: OÚ Uhřice

Tyrolský myslivec?

Ročník 1877, což byli již vycvičení domobranci, byl povolán "do zbraně" ihned po vyhlášení mobilizace (muži ročníků 1876-1881. Jak tomu přesně u Bernarda Války bylo nevím, protože kmenový list byl skartován. Prezenř'ční tříletou vojenskou službu si "okroutil" v letech 1898-1901 ženil se jako čerstvý "záložák". 3. pěší pluk byl obvyklou jednotkou pro mladé muže z Uhřic a širého okolí.

Ze žlutého kartotékového lístku vyplývá, že v době smrti byl Bernard Válka domobraneckým vojínem u pluku tyroských myslivců č. 1. nemám odpověď na to, jak se k tyrolským myslivcům Bernard dostal. Bylo to německé a rakouské pěchotní vojsko speciálně uzpůsobené pro pohyb a boj v horském terénu. 

Kartotékový lístek Bernarda Války z kartotéky padlých v 1. světové válce. Zdroj: Vojenský ústřední archiv

Pokud při hledání místa, kde mohl Bernard Válka přijít o život vezmu tento údaj jak "bernou minci", byl první pluk tyrolských myslivců byl součástí 180. pěší brigády v sestavě 8. pěší divize (8 ID) ve XX. sboru (XX Korps) 11. armády. Důkaz nám poskytne publikace ÖULK, díl 5 v letáku č. 7. Zde je kopie horní části šesté strany dokumentu o rozložení vojenských jednotek.

Informace o zařazené 180. pěší brigády (180 IBrig) s plukem tyrolských polních myslivců. Platilo pro srpen a září 1918. Zdroj: ÖULK, díl 5, 1915, leták č. 7, strana 6

Nejprve byla podle data úmrtí má první úvaha ta, že Bernard Válka zahynul během nic neřešící 8. bitvě na Soči (10. - 12. října 1916). Zařazení u tyrolských polních myslivců situaci mění. V době Bernardovy smrti divize operovala sice také na jižní italské frontě, ale vysoko v horách v okolí Monte Toraro a Monte Maggio. Opět o tom svědčí mapy z publikace o poslední rakousko-uherské válce (ÖULK). Odpovídá to i bojovému poslání tyrolských císařských myslivců - operovat v horském terénu. Zde šlo n nadmořskou výšku těsně pod 2000 m n. m.

Poloha 180. pěší brigády s plukem tyrolských myslivců. Ve vysokých horách jižního Tyrolska vyhasl život Bernarda Války (stav v červnu 1916). Zdroj: ÖULK, díl 4, leták č. 28.

Co se přesně v polovině října 1916 odehrálo, to je těžké odhadovat. Boje, které se ve vysokých horách odehrávaly, byly boji pozičními. Odehrávaly se dělostřelecké "přestřelky" i v ofenzivách boj muže proti muži.

ÖULK (5. díl) se zmiňuje o těžkých bojích tyrolských myslivců mezi 10. až 16. říjnem 1916. První pluk zde vyvinul kole 10. října nadlidské úsilí, ale v bojích ztratil přes 3/4 svých vojáků. Následovalo několik dní špatného počasí, kdy se vojáci snažili najít své padlé a své zničené zbraně. Pravděpodobně byl takto nalezen i Bernard Válka. Pohřben byl v místě bojů.

Historie těchto dnů je známa jako boje o průsmyk Pasubio, o něco jižněji než je na mapce výše z června 1916. Jeden ilustrační obrázek.

Ilustrační obrázek ukazuje rakousko-uherské vojáky v roce 1915 při "dobývání výšek" v tzv. Bílé válce v Dolomitech. To byla "výsada" třeba i tyrolských myslivců - horolezecké výkony, těžká technika, boj muže proti muži... Vše nasvědčuje tomu, že mezi nimi byl i Bernard Válka.

Zdroj: Smithsonian.com

Rakouskou linii připomínají kříže na Monte Pasubio. Byla to opravdu "bílá válka".

Zdroj: Smithsonian.com

V souvislosti části Evropy a masivu Alp na severu Itálie vyniká místo, kde Bernard Válka ze Žarošic zahynul jako jedna z obětí Velké války. Jsou to místa kam se jezdí nyní (nejen) lyžovat. Na mapě je patrný i Istrijský poloostrov v Chorvatsku, kam pro změnu jezdí mnoho českých turistů k moři.

Místo posledního odpočinku Bernarda Války, pohřbeného na bojišti. Zdroj: Mapy.cz

Podle databáze VÚA se ze Žarošic stal v průběhu Velké války nezvěstným ještě Jan Válka, narozený 24. června 1893 v Žarošicích č. 60 žarošickému obuvníkovi Havlovi Válkovi a Antonii, rodem Norberta Trávníka.

Válka (i Válek?)

Vše podstatné v mužské otcovské linii Bernarda Války se odehrávalo v Žarošicích. Zde naleznete úvodní rodokmen Bernarda Války. V případě zájmu o rodokmen jeho manželky Ludmily, rozené Bělohoubek, m prosím kontaktujte.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 16.1.1775 Antonín - Pavel Válka a Marina, Žarošice č. 56
• O 10.11.1802 Antonín (Pavel) Válka. Žarošice č. 10 a Marianna (Alexandr) Hruška, Žarošice č. 9
• N 10.12.1811 Tomáš - Antonín Válka a Marianna, Žarošice č. 10
• O 13.1.1836 Tomáš (Antonín) Válka, Žarošice č. 10 a Eva (Josef) Kellner, Žarošice č. 61
• N 10.11.1836 Martin - Tomáš Válka a Eva, Žarošice č. 37
• O 4.3.1867 Martin (Tomáš) Válka, Žarošice č. 36 a Anežka (Jakub) Gottwald, Žarošice č. 12
• Anežka, rodačka z Ruprechtova, byla vdova pro Františku Podlouckém ze Žarošic.
• N 20.8.1877 Bernard - Martin Válka a Anežka, Žarošice č. 39
• O 6.11.1901 Bernard (Martin) Válka, Žarošice č. 42 a Ludmila (František) Bělohoubek, Žarošice č. 49
• N 18.9.1902 Emil - Bernard Valka a Ludmila, Žarošice č. 49
• Prvorozený syn.
• Při svatbě (1929) je uveden jako Emil Válek.
• Z 10.10.1916 Bernard Válka, italské bojiště 

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. I tento památník fotil Petr Něnička.