Jan Drápal (*1873 - †????) - nejstarší muž z uhřického památníku

Obdobně jako u Jana Adamce, tak i u Jana Drápala je na uhřickém památníku (jen) rok narození (*1873), ne rok úmrtí. Když jsem začal s pátráním, ani jsem neočekával, že bych Jana Drápala v kartotéce padlých nebo databázi VHA našel. Koneckonců, detail z památníku se jménem Jana Drápala už na blogu MY ROOTS byl (viz. článek Hledá se Tomáš Drápal) a jeho rod jsem v něm už odhalil i s úskalími a nutností ověřování.

Jan Drápal

Pokud jde o kmenový list vojáka, usmálo se na mě štěstí jen malinko. K dispozici je pouze první (jediný?) list, ale jsem vděčný i za něj. Lze z něj například vyčíst, že Jan Drápal byl blonďák s modrýma očima. Nebyl příliš velkého vzrůstu, jeho vojenská míra byla 157 cm.

Jan Drápal byl nejstarším z 28 uhřických padlých a nezvěstných. Narodil se 5. června 1873. Když začala válka, měl přes 40 let. Od nejmladšího "muže z památníku", Františka Horycha, jej dělilo celé čtvrtstoletí!

Zápis o narození a křtu Jana Drépala. Nechybí identifikace porodní báby, ani kmotři z rodiny Drápalů. Zdroj: MZA Brno, Actapublica, sign. Dambořice opis11,  nečíslováno, online s. 299/429 (zde). 

Putování za předky rodu Drápalů z Uhřic vede do dnešních Viničných Šumic na Vyškovsku. Drápalů je ve Viničných Šumicích hodně. Po roce 2010 zde byl jeden z Drápalů dokonce starostou. Dříve se obec nazývala pouze Šumice. Nejstarší (mi známý) Janův předek v mužské linii Drápalů se tam narodil na začátku 18. století. Byl to Matěj Drápal, který zemřel v roce 1790 v Šumicích č. 1.

Drápalovi "migrovali" do Uhřic na přelomu 18. a 19. století (podobně i Adamci z Nemojan). Jakousi mezistanicí byly Kovalovice, obec v sousedství Šumic. Tomáš Drápal a Anežka Divácká v Kovalovicích uzavřeli sňatek (27. ledna 1799) a první potomek, syn Jakub se Drápalům narodil na počátku léta 1800 už v Uhřicích. 

Janovým předkem z těchto rodičů byl Tomáš, narozený 14. prosince 1805. To bylo 12 dnů po slavné "místní" napoleonské bitvě, pro níž se vžil učebnicový název "bitva u Slavkova". Tento Tomáš Drápal byl dědem padlého Jana Drápala a dostal do vínku velkou mužnou sílu. S manželkou Eleonorou (dcerou Matouše Moudrého) zplodil minimálně 9 dětí, mezi nimi i Janova budoucího otce.

Na manželství Tomáše a Eleonory bylo možné sledovat jeden úkaz, o němž jsem se již na blogu také zmínil. Při vysoké novorozenecké úmrtnosti jako mnozí jiní rodiče křtili potomky stejným (vytouženým) jménem. Tomáš a Eleonora Drápalovi třikrát pokřtili syny jménem Jakub. První se narodil jako dvojče (*1847), ale záhy zemřel, stejně tak zemřel druhý pokřtěný Jakub, o rok později, těsně před zrušením poddanství.

V roce 1850 (12. dubna, stejně - pokud jde o datum, ne rok - jako moje babička Drahomíra) se narodil Janův otec Jiří. Oženil se relativně mladý, v roce 1872, s dcerou uhřického čtvrtláníka Vendelína Bělohoubka, Mariannou. Jan Drápal z uhřického pomníku byl jejich prvorozeným synem.

Pro mě synem ztraceným, protože další jeho osud z Uhřic mizí. S největší pravděpodobností se oženil, ale vypadá to, že matrika, dosud uložená na Obecním úřadu v Žarošicích, v sobě zápis jeho sňatku neskrývá.

Znám tedy minulost Jana Drápala i napojení na svůj rodokmen. Z kmenového listu lze dále vyčíst, že byl čeledínem, mluvil a psal česky.

Na příběh je to docela málo. I z toho důvodů, že podklady pro něj je ještě nutné hledat "v terénu", v nedigitalizovaných matrkách. Obtížně se také odhaduje Janův vojenský osud.

21. zeměbranecký pěší pluk St. Pölten

V březnu 1895 byl odveden u 14. zeměbraneckého pěšího pluku v Brně. V říjnu 1895 narukoval jako pěšák k 10. rotě zeměbraneckého pěšího pluku č. 21 v Sankt Pölten, zhruba 60 km západně od Vídně. Zde pravděpodobně zvládl tříletou vojenskou prezenční službu. 98% vojáků tohoto pluku však bylo německé národnosti.

Také je možné, že "na vojně" našel osudovou ženu. Příjmení Drapal se v Rakousku vyskytuje (Julia Drapal byla např. primabalerinou Vídeňské státní opery).

Nedokážu odhadnout, jak je pravděpodobné, že Jan Drápal vstoupil do 1. světové války v 21. zeměbraneckém pěším pluku. Otázkou je, zda pokračování kmenového listu není potřeba hledat jinde v (rakouských archivech) nebo se další stránky z kmenového listu nedochovaly. 21. zeměbranecký pěší pluk byl v roce 1914 určen pro frontu v Haliči proti Rusku. Stejně tak i 14. zeměbranecký pěší pluk (LIR). Ten by dával větší "logiku". Víc však z jedné stránky kmenového listu vyčíst nelze.

Na druhé straně, pokud vyjdu z informací serveru Velká válka, byl Jan Drápal (ročník 1873) povolán ihned při mobilizaci nebo na počátku září 1914 jako domobranec. Mohl tedy (pokud žil v Uhřicích) být součástí 25. domobraneckého pěšího pluku. Tento pluk byl součástí 1. armády.

Ovšem to jsou vše jen dohady a impulsy pro další výzkum, bez dalších záchytných bodů.

Z rodokmenu Jana Drápala

Rodokmen Jana Drápala, který je vytvořen z mé databáze, si můžete prohlédnout zde. Zasahuje kromě Uhřic, Kovalovic a Šumic také např. do Archlebova či Nížkovic.

Rozložení příjmení Drápal na území České republiky v současnosti. Vede" Jižní Morava. Zdroj: KdeJsme.cz

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• N 14.4.1740 Jiří - Matěj Drápal a Anna, Šumice 
• O 22.1.1765 Jiří (Matěj) Drápal, Šumice a Barbara (Jan) Toman, Kovalovice
• N 23.11.1777 Tomáš - Jiří Drápal a Barbara, Kovalovice č. 50
• O 27.1.1799 Tomáš (Jiří) Drápal, Uhřice a Anežka (Bartoloměj) Divácký, Kovalovice
• N 14.12.1805 Tomáš - Tomáš Drápal a Anežka, Uhřice č. 54 
• O 4.11.1833 Tomáš (Tomáš) Drápal, Uhřice č. 51 a Eleonora (Matouš) Moudrý, Uhřice  č. 107
• N 12.4.1850 Jiří - Tomáš Drápal a Eleonora, Uhřice č. 54
• O 13.11.1872 Jiří (Tomáš) Drápal, Uhřice č. 54 a Rozálie (Vendelin) Bělohoubek, Uhřice č. 85
• N 5.9.1873 Jan - Jiří Drápal a Rozálie, Uhřice č. 42 
• †??? v 1. světové válce

Za případné informace, které doplní ty mi známé, budu velice rád. 

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička

5 kroků, jak pomáhá věda historická osobnímu růstu

Genealogie je pomocnou vědou historickou. Jak s čemu "pomáhá"? Mimo jiné (a pro vědce to hlavní - historii) pomáhá například v osobním rozvoji a růstu. Snad je to pro první článek na blogu MY ROOTS po "dosažené stovce" vhodné téma. Původně to měl být stý příspěvek, ale přednost před několika dny dostalo sté výročí.

Jsem přesvědčen o důležitosti vztahu našich kořenů k osobnímu rozvoji. Domnívám se, že v mnohém záleží na kontextu. Nějaké články jsem tomu na blogu MY ROOTS věnoval již dříve.

Pochopení rodiny jako "systému"

12 důvodů pro hledání kořenů

8x proč mě to baví? - 365 dnů MY ROOTS

Putování za předky - Výstava v Orlové-Lutyni

20+ citátů k historii a genealogii

8 chyb a omylů, kterých jsem se v genealogii (zatím) dopustil

10 důvodů proč navštívit kurz genealogie a čtení starého písma

Oficiálně slouží pomocné vědy historické ke "zkoumání a kritickému hodnocení pramenů historických věd". My amatéři a "hobíci" v genealogii to můžeme brát i jinak.

Pro osobní rozvoj tady vidím tři vrstvy.

Je to prosté - získáte údaje, poskládáte příběh a poučíte se (z něj). Zdroj: vlastní zpracování

Fakta - Příběh(y) - Poučení

Fakta v rodokmenu a genealogii je sama o sobě důležitá. Je to základ. Přispívají k poznání dat, informací a znalostí (data, jména, místa...). Jsou součástí onoho "kritického hodnocení". Nevím zda všechny "hledající" uspokojí pouze tato faktografická rovina. V ní se zrcadlí podstata vědeckého přístupu. Není na tom vůbec nic špatného. I tím, že zjišťujeme data a informace se mnohému každý z nás při rodopisném výzkumu učí. Proto je důležité to vnímat a uvědomovat si. Pak nám pomocná věda historická pomáhá v rozvoji a růstu. Určitě se v genealogii více vyplatí princip "rozhodování na základě faktů" než princip "rozhodování na základě dohadů."

Pod fakty jsou příběhy. Splétání nitek a souvislostí, k čemuž mají někteří velký spisovatelský dar. Zvláště, když se přidá různá míra kreativity a představivosti (a zmíněných "dohadů"). To já osobně moc neumím (ale snažím se). Spíše než sepisování můžeme spoustu toho vnímat "v hlavě" a "v srdci". Také v naší fantazii, co se odehrávalo nebo mohlo odehrávat v životních příbězích našich předků a jejich příbuzných. I tyto příběhy se opírají o faktické milníky. Utvářejí ovšem ucelenější obraz života a vztahů. Jsou podstatou vytváření rodových kronik. Osobně mě fascinují třeba "příběhy" z Velké války.

A jako v každé správné pohádce, z příběhu by mělo vyplynout poučení. Platí to nejen o "pohádkách" a rodokmenu. Jako konzultant a kouč to takřka denně zažívám ve firmách a v práci s klienty. Jsem přesvědčen, že toto je jedna z největších pomocí "pomocné vědy historické" k našemu růstu. Pátrat také po poučení. Ze života předků, z našich rodopisných (badatelských) úspěchů i nezdarů, chyb a omylů. 

Adaptace (přizpůsobení)

Pokračovat lze adaptací, tzn. přizpůsobením poučení individuální situaci a souvislostem každého z nás. V jakých oblastech můžeme přizpůsobovat rozličná poučení z příběhu našich předků? Napadají mě následující: 

• Zajištění přežití (rodu)
• Míra pokory
• Přijetí nebo vzepření se "osudu"
• Vnitřní síla a odolnost, houževnatost
• Plnění povinností
• Víra a radost ze života v "obyčejném" slova smyslu
• Odvaha ke změně (a pravděpodobně s tím spojené přijetí rizika)

Snad to vyznívá idealizovaně, protože směrem do minulosti se podmínky pro život zdá se spíše zhoršují, alespoň optikou technologických a jiných vymožeností, které považujeme za samozřejmé. Další "oblasti poučení" můžete doplnit v komentářích pod příspěvkem nebo na Facebooku MY ROOTS.

Před několika dny jsem na Facebooku sdílel "Slovanské desatero", vytvořené(?) Stanislavem Kropáčkem. Dovolím si jej zde parafrázovat.

1. Cti své předky.
2. Chraň rodnou zemi.
3. Miluj Matku přírodu.
4. Nezraď rodnou víru.
5. Pomáhej rodičům.
6. Respektuj starší.
7. Připrav na cestu mladší.
8. Stále se uč od moudrých.
9. Nebuď líný v poctivé práci.
10. Prodlužuj svůj rod.

Jak vidno, přizpůsobení může být velmi stručné.

Implementace (uskutečnění)

Přizpůsobování samo o sobě je jako čekat na to, až nám do úst vlétne pověstný pečený holub. Završení pro náš osobní rozvoj a růst přinese implementace, realizace, uskutečnění, konání, akce, činy. Záleží na vás, jak to chcete nazvat.

Poslední dvě vrstvy trychtýře jsou z hlediska dopadu na náš život nejdůležitější. Zdroj: vlastní zpracování.

Dlouho jsem v sobě nosil skrytou touhu uctít své předky. V určitém okamžiku to vedlo ke spuštění blogu MY ROOTS, jako formě toho, jak uskutečnit ono "uctění předků". Poznáváním kořenů, příběhů a souvislostí mě vede k vnitřní síle. Tu teď potřebuji v podnikání, oři práci s některými klienty. Odráží se v tom všech pět kroků z "trychtýře" na obrázku.

Ke genealogovi patří ego

Dočetl jsem před několika dny knihu "Ego je váš nepřítel". Její "příběhy" a poučení se dají vztáhnout na ego každého z nás. Platí to i pro naše ego, když jsme v rolích profesionálních nebo amatérských rodopisců, genealogů a rodinných kronikářů. 

Zažíváme v pátrání po předcích tři různé fáze.

1. Máte jako "hledači kořenů" nějaké ambice a aspirace, záměry, cíle svých rodopisných projektů? 
• Tip pro zkrocení ega zní - BUĎTE SKROMNÍ. (Hmm? Chtěl jsem poznat předky v mužské linii, snad ještě nejsem u konce. Udělat z blogu internetovou reklamní mašinu jsem nechtěl. To se daří.)
2. Zažíváte úspěch, vezete se na pozitivní vlně, daří se vám nalézat to, co hledáte, odhalujete tajemství rodu?
• Tip pro zkrocení ega zní - BUĎTE VELKORYSÍ. (Osobně se o to pokouším sdílením své databáze a otevřeným přístupem k zjištěným informacím.)
3. Potkal vás nezdar nebo neúspěch, pohasla naděje, nenaplnily se (v něčem) vaše genealogické ambice?
• Tip pro zkrocení ega zní - BUĎTE VYTRVALÍ. (Po dlouhé pauze a pracovních povinnostech jsem se k rodokmenu a blogu MY ROOTS vrátil.)

Major Haluška (Petr Landovský) ve filmu Černí baroni říkával "Čo bolo, to bolo." Jsou věci, kdy na to "čo bolo" je lepší zapomenout a nemyslet. A jsou věci, u nichž je dobré na to, "čo bolo" s úctou, respektem a vděčností vzpomínat či si to čas od času připomenout a uvědomit.

Když jsem psal na MY ROTS první článek (a blog by skutečně teprve skořápkou), netušil jsem kam až to dojde. Teď je zde článků sto a další vznikají a věřím, že ještě nějakou dobu vznikat budou. Vy, čtenáři blogu jste pro mě bonusem, kterého si vážím a velice mě těší.

Přeji vám skromnost, velkorysost a vytrvalost - v životě i při rodopisné práci.

Literatura

• HOLIDAY, Ryan. Ego je váš nepřítel. Jak zkrotit přebujelé já a prosadit se. 1. vyd. Praha: Management Press, 2017. 268 s. ISBN 978-80-7261-498-1.

František Horych (*1898 - †1918) - 100 let od nedožitých dvacetin uhřického rodáka za Velké války

Nepřemýšlel jsem původně nad pořadím, jak budu zveřejňovat "příběhy" 28 uhřických mužů, jimž je věnována památník obětem Velké války v Uhřicích (je to památník i pro padlé ve 2. světové válce). Vím, že na 17. března připadá výročí úmrtí mého praděda Metoděje Rozehnala z Uhřic. Pak jsem si uvědomil, že v roce 1918 zahynulo více "mužů z památníku", a že bych tyto chlapy mohl připomenout v den 100. výročí jejich smrti během prvního světového válečného konfliktu. Zmeškal jsem však o pár dnů jedno stoleté smutné výročí. Shodou okolností nejmladšího z těch, jejichž jména jsou na památníku - Františka Horycha. Stoleté výročí jeho smrti připadlo na středu 14. února 2018 (v pátek, jsem publikoval článek o Janu Adamcovi).

Není to příběh z bojové linie a jako téměř všechny, není to příběh bez otazníků. Připomenu si toto stoleté výročí 100. článkem na blogu MY ROOTS.

František Horych

Uhřický rodák z chalupy číslo 31 přišel a svět na sklonku jara, 18. června 1898. Z poslední návštěvy matriky v Žarošicích o před prázdninami 2017 jsem si přivezl fotku zápisu o narození Františka Horycha v matrice.

Matriční zápis narození a křtu Františka Horycha. 18. června 1898. Zdroj: OÚ Žarošice.

Také František Horych je v mé databázi předků a příbuzných. Je to díky tomu, že jeho matkou byla Františka, dcera (mého pra-bratrance) Václava Adamce, potomka Pavla Adamce, který jako první Adamec přišel do Uhřic, a od něhož se odvíjí prakticky všichni uhřičtí nositelé příjmení Adamec.

Otcem Františka Horycha byl rovněž František. František Horych syn měl starší sestru Žofii. Ta byla shodou okolností matkou mého "strýca z Uhřic" - Viléma Schovance. "Strýc" proto, že si vzal Anežku, dceru manželky mého praděda Metoděje Rozehnala (Marii, rozenou Panáčkovou) poté, co se jako vdova po válce podruhé vdala.

Aby shod osudových náhod nebylo málo, Karel, mladší bratr Františka Horycha, se po válce (v roce 1928) oženil s Arnoštkou, jednou z dcer Richarda Miholy, dalšího padlého vojáka z Uhřic (byť rodáka z Drnovic), jehož jméno najdete na památníku u školy.

František Horych měl minimálně dva bratry, zmíněného Karla (*1901) a Jana (*1900), který pojal za choť Štěpánku Konečnou z Uhřic. Provdaly se také jeho dvě další mladší sestry. Do rodiny se také "narodilo" jedno mrtvorozené dítě. Příbuzní Františka Horycha jistě žijí.

Františkovy nejbližší rodinné vztahy byly "uhřické", pouze babička Marie (manželka Václava Adamce) pocházela ze sousedních Žarošic. Jeho hlubší kořeny však sahají i mimo Uhřice. Kromě Žarošic třeba do Lulče a nedalekých Nenkovic.

U takto mladého zmařeného života toho ke psaní moc není. Je docela obtížné si, v dnešní době a při našem pohodlí, představit život kluka, který chodil do školy nedaleko od míst, kde 100 let předtím podepsal Napoleon příměří po bitvě u Slavkova (Janův Dvůr), pár dnů po jinochových šestnáctinách zavraždili následníka trůnu a vypukla válka, která jej nemilosrdně vtáhla do své hry a zmařila jeho život nedaleko od domova. Bohužel takových životů byly stovky a tisíce. Pro historii jakoby "bezejmenných". I na nich však vyrostla naše samostatnost.

Jaký byl Františkův vojenský život?

Sotva František vstoupil do let, kdy už se kluci cítí (skoro) dospělí, deset dnů po jeho šestnáctinách události v Sarajevu rychle roztočily dějinná kola do obrátek války, která později dostala přídomek Velká. Z věkových důvodů nemohl být součástí mobilizace. Jistě viděl do války odcházet sousedy a pravděpodobně starší kamarády. Bohužel se nedochoval jeho kmenový list, byl (jako řada dalších) "neodborně skartován" v 80. letech, kdy jsme budovali socialismus.  To, co vím, vyplývá hlavně z kartotéky padlých.

František Horych byl zřejmě odveden v termínu, kdy odveden být mohl. Tehdejší všeobecné branné povinnosti podléhali všichni muži ve věku 19 až 42 let. V tomto svém věku byli vedeni ve vojenské evidenci a mohli být armádou povoláni do služby. Během války se věkové rozmezí postupně rozšířilo na 18 (v květnu 1915) až 53 let. V říjnu 1915 byl odváděn ročník 1895. František Horych tedy mohl být odveden v roce 1916, spíše v roce 1917. 

Za mírových okolností by byl do 21. roku věku domobrancem, pak by teprve absolvoval prezenční vojenskou službu u jednotky. K prezenční vojenské službě by v míru za Rakousko-Uherska nastoupil až na podzim 1919. Mírové podmínky však za jeho života nenastaly a "mezi živými" v tomto předpokládaném termínu (1919) nebyl ani František, ani mocnářství. Za celou dobu trvání války zmobilizovalo Rakousko-Uhersko asi 7 500 000 mužů, což představovalo přibližně 60% mužského obyvatelstva ve věku mezi 18 - 53 lety.

Mladíček František Horych byl zařazen tam, kam i mnozí další muži z Uhřic. K zeměbraneckému pěšímu pluku č. 25. Poslední rakouský císař Karel I. přejmenoval zeměbranecké pluky na střelecké, proto je na kartotékovém lístku "25. střelecký pluk". Pluk byl dislokován před válkou v Kroměříži. Během války byla "prezenční služba", spojená s vojenským výcvikem pouze několikaměsíční. Bojové linie bylo třeba neustále doplňovat "čerstvými" silami.

Kartotékový lístek k Františku Horychovi. Další podrobnosti nejsou k dispozici. Zdroj: Vojenský ústřední archiv, VHA - kartotéka padlých v 1. světové válce. 

Služba v poli byla velice tvrdá. Server velkavalka.info píše, že průměrně vydržel voják v bojové linii v řádech týdnů až měsíců. Během té doby byl většinou zabit, zraněn nebo onemocněl. V případě zranění nebo nemoci ten, kdo byl schopen transportu, byl (pokud možno) vojenskou správou odeslán co nejdále do zázemí. Teoreticky se preferovaly nemocnice v oblasti spadající do doplňovacího obvodu jednotky, jejímž byl voják příslušníkem, tedy do jeho domovské oblasti. Z této teoretické možnosti byla jejich realizace spíše výjimkou.

František Horych zemřel v nemocnici v Brně na infekci. Vzhledem k výše uvedenému mohu spekulovat o dvou možnostech. 

1. František Horych zemřel, aniž by se dostal na bojovou linii či do válečného operačního prostoru.
2. Mladík se na místo bojů dostal, ale kvůli zranění či nemoci (infekce) byl transportován do "domovského" zázemí v Brně a zde zemřel.

Žádnou hypotézu bohužel nepomohly potvrdit ani vydávané seznamy ztrát a zraněných. Podle vyhledávání se v nich František Horych nevyskytuje. Považuji za pravděpodobnější, že František onemocněl nebo se mu "cosi" přihodilo během přípravného výcviku (snad v Kroměříži).

Pokud (by) se dostal s jednotkou na místa bojů, na přelomu let 1917 a 1918 (v Rusku už bylo po bolševické revoluci), jeho jednotka se nacházela na Sočské frontě v horách a kolem řeky Piave. V tu dobu zde operovala jak 11. armáda, v jejíž sestavě byl umístěn 25. domobranecký pěší pluk, tak 14. armáda, v jejíž sestavě bojoval 25. zeměbranecký pěší puk (v jehož zařazení podle kartotékového lístku František Horych zemřel). Není třeba si dělat iluze o podmínkách ve čtvrtém roce války na této frontě. Zima a chlad, otřesné hygienické podmínky... Utonutí, nemoci a infekce kosily vojáky možná ve větší míře než kulty a šrapnely. Možnost infekčního onemocnění a transportu do nemocnice do Brna byla za takové situace sice teoreticky možná, ale málo pravděpodobná. "Kroměřížská varianta" nevypadá na první pohled tak "hrdinsky" jako účast na frontě, ale je podle mého spekulativního názoru reálnější. Nicméně jsou to pouze dohady, důkazy mi chybí.

Celou situaci koncem roku 1917 na italské frontě ukazuje obrázek (mapa č. 30 z publikace ÖULK).

Byl-li František Horych v místě bojů se svou jednotkou, bylo to patrně tam, kde operovala koncem roku 1917 14. armáda. Zdroj ÖULK, díl 6, ročník 1917, mapa č. 30.

Určitě jsem nevyčerpal všechny možnosti zkoumání, proto nechávám otevřená vrátka někomu, kdo bude mít zájem navázat a pokračovat. Jisté je, že v době smrti byl František Horych vojákem.

Horychovi z Uhřic

Jako u každého medailonku, i zde doplňuji některé údaje z rodokmenu. Je z nich patrné, že mužská linie předků Františka Horycha žila dlouhodobě v Uhřicích. 

Z mého hlediska zůstalo neprobádáno např. napojení na Rozálii, dceru Martina Hrabce, manželku Štěpána. praděda Františka Horycha. Martin Hrabec se oženil s Mariannou Bezděk z Lulče. Kvůli několika párům stejných jmen a příjmení, které tam žily paralelně, se mi zatím nepodařilo odhalit souvislosti a ten "správný" pár. Dále jsem nezkoumal ani větev Lapačů v Nenkovicích.

"Startovací" rodokmen Františka Horycha k datu publikování tohoto článku, si můžete prohlédnout  na mém Dropboxu zde. Napojení najdete také v mé databázi MyHeritage na webu, pokud tam i vy spravujete svůj rodokmen a databázi.

Budete-li pátrat dále, dostanete se ještě více do minulosti, řada matrik je k dispozici až do poloviny 17. století.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)

• O 25.1.1763 Matouš (Michael) Horych, Uhřice a Marina (Josef) Maleňák, Uhřice
• N 1.9.1789 Matouš - Matouš Horych a Marina, Uhřice č. 14
• O 11.10.1810 Matouš (Matouš) Horych, Uhřice č. 3 a Kateřina (Petr) Lapač, Nenkovice č. 29
• N 21.12.1826 Štěpán - Matouš Horych a Kateřina, Uhřice č. 103
• O 23.1.1839 Štěpán (Matouš) Horych, Uhřice č. 94 a Rozálie (Martin) Hrabec, Uhřice č. 4
• N 1.4.1841 Josef - Štěpán Horych a Rozálie, Uhřice č. 24
• O 8.11.1864 Josef (Štěpán) Horych, Uhřice č. 24 a Anežka (František) Šmudla, Uhřice č. 15
• N 30.6.1868 František - Josef Horych a Anežka, Uhřice
• O 29.9.1895 František (Josef) Horych, Uhřice č. 15 a Františka (Václav) Adamec, Uhřice č. 31
• Podobně jako u Jana Adamce a Jakuba Adamce je i u Františka Horycha našim společným předkem Pavel Adamec (*1774 - †1826). Společný předek všech tří obětí války je ještě o generaci mladší - je to Vincenc (Čeněk) Adamec, syn Pavla Adamce a praděd Františka Horycha.
• Společné předky by snad bylo možné objevit i v Lulči.
• N 18.6.1898 František - František Horych a Františka, Uhřice č. 31
• Z 14.2.1918 František Horych, Brno

František Horych byl pochován v Brně na ústředním hřbitově. Nezůstali po něm potomci, pouze příbuzní. Při mé návštěvě v Uhřicích v červnu 2017 mi paní Hovězáková z Obecního úřadu zprostředkovala setkání s dlouholetou učitelkou a bývalou ředitelkou Základní školy v Uhřicích a také kronikářkou, paní Bohumilou Bělohoubkovou. Pochází rovněž z rodu Horychů a zachránila jednu z nemnohých fotografii z památníku v Uhřicích. Je na ní František Horych, hlavní postava tohoto výročního vzpomínkového medailonku.

Pokud jsem to nepopletl, měl by na fotografii z původního památníku být František Horych. Zdroj: OÚ Uhřice

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, foto od Petra Něničky