Slasti a strasti hledání kořenů 3 - To jsem ještě nezažil

Mám tady závěr(?) třídílného mini-seriálu o pátrání po záhadném Janu Křístkovi. Přivedlo mě ke komplikacím a zajímavým poznáním. Rovněž k tomu, že se nevyplácí (v genealogii) činit předčasné závěry. Našel jsem Jana Rečka, který se oženil s Barbarou Marek. Našel jsem Jana Křístka, daleko staršího, o němž jsem se domníval, že si Barbaru měl vzít on, protože jejich dcera Anna se provdávala jako "dcera Jana Křístka". Jak to tedy bylo?

1. díl

2. díl

Od "amatéra" k "maturitě"

Několikrát jsem zmiňoval, že mnohdy je nutné pootevřít řadu postranních dveří a dvířek a odhalit širší souvislosti, které přivedou rodopisce k jádru věci.

Odpověď a "výsledek", že Jan Křístek byl milencem mladší dívky Marianny mě sice ukolébala, dokonce by ten příběh vypadal bulvárně dobře a senzačně. Zvědavost mě však nenechala v klidu. Chtěl jsem zjistit, koho si Jan Křístek ve svých 50 letech bral a co byla vdova Veronika zač. A také mi nebylo jasné, jak by bylo možné přiznat se tehdy k manželské nevěře a nemanželskému dítěti, aby nosilo jeho příjmení. Jak se z Jana Rečka stal Jan Křístek? Ta otázka stále pálila.

Vdova Veronika měla při svatbě s Janem Křístkem (25. října 1808) příjmení Prokeš a číslo domu 24 v Nové Bělé. Zřejmě šlo o příjmení po bývalém manželovi.

Obr. 14 - Zapsané oddávky Jana Křístka a Veroniky Prokeš. Zdroj: ZA Opava, Archivní Vadamecum, inv. č. 1889, sign. MO VI 13, fol. 12.

Protože je důležité ověřovat, učinil jsem tak. Skutečně, v domě č. 24 zemřel 2. ledna 1808 jistý Tomáš Prokeš. Měl 62 let. Ani to ovšem nedává odpověď na otázku, jak se Veronika jmenovala za svobodna. Takže jsem pokračoval v hledání v indexech a matrikách... A věci se začaly opět ještě více zaplétat.

Tomáš Prokeš se oženil s Veronikou 3. února 1807. Veronika (příjmení jsem nemohl napoprvé rozluštit, tak jsem mu zatím nevěnoval pozornost) byla jeho manželkou rok, než ovdověla. Našel jsem i předchozí svatbu Tomáše Prokeše. Opravdu si Veroniku bral poté, co mu v roce 1806 zemřela jeho manželka Kateřina (ona už byla také vdovou). 

Obr. 15 - Tomáš Prokeš (Nová Bělá č. 24, 55 let) si bere Veroniku, 52 let. Zdroj: ZA Opava, Archivní Vadamecum, inv. č. 1889, sign. MO VI 13, fol. 11.

Jenže i Veronika měla věk na to, aby byla vdaná už před svatbou s Tomášem Prokešem. Její (pro mě nečitelné) příjmení bude spíše vdovské, než dívčí. Taková byla moje úvaha. 

Všechna jména jsem zapisoval do databáze MyHeritage. Opravdu to bylo zapeklité. Ani nevím, jak bych to graficky vyjádřil. V minulosti lidé umírali relativně brzy, vdovců a vdov bylo mnoho, hledání a rozplétání rodových linií je v takových případech komplikovanější. Vede to k ověřování v matrikách zemřelých, hledání nových svateb a třeba ke sledování toho, kde žily děti z jednotlivých manželství.

Vrátil jsem se tedy ke svatbě Tomáše Prokeše s Veronikou. Protože jsem nedokázal přečíst její příjmení, zkoušel jsem v čitelných indexech oddávek 1699-1785 hledat různé Veroniky, zejména s příjmeními na písmena "D", "K" a "R". V naději, že mě nějaké "trkne". Bezvýsledně. Zvětšoval jsem text jména na počítači, upravoval kontrast... Pak, při náležitém zvětšení, mě do očí udeřilo něco, čemu jsem se zdráhal věřit! Recžek!

Obr. 16 - "Veronika Recžek aus Krmelin" - Detail zápisu nevěsty Veroniky Reček z Krmelína, 50 let. Zdroj:

Rychle do databáze,... Veronika Reček..., ...to už jsem někde zahlédl! ...Ano! Veronika byla vdovou po Jiřím Jarolímovi. Tu vdovu si pak vzal Jiří Reček - 12. října 1784, v Krmelíně č. 25. Ze svatby s Jarolímem jsem už věděl, že za svobodna byla Veronika z rodu Jana Maluchy z Hrabové.

Tak tomu říkám spletitý osud. Jan Křístek se ženil s Veronikou, v té době již trojnásobnou vdovou. Zde je ucelená rekapitulace, jak se mi ten příběh vyjevil po posledním "aha momentu":

• Veronika se narodila Josefu Maluchovi, kolem roku 1756
• Její 1. svatba - 2. října 1777 s Jiřím Jarolímem
• Jiří Jarolím umírá 13. srpna 1783 v Krmelíně
• Její 2. svatba - 12. října 1784 s vojákem Jiřím Rečkem, Krmelín č. 25
• 12. října 1787 se narodila Marianna, budoucí svobodná matka Jana Rečka (Křístka)
• Jiří Reček (patrně jako voják) umírá neznámo kdy a kde - nemám potvrzeno datum a místo
• Rakouské císařství (Habsburská monarchie) svedlo dostatek bitev v době od roku 1787 (kdy se narodila Marianna) do roku 1807 (kdy se vdávala vdova po Jiřím Rečkovi), v nichž mohl Jiří Reček zahynout. V roce 1805 to byla např. známá napoleonská řež u Slavkova. Více by bylo možné rozluštit podle toho, u kterého pluku Jiří Reček sloužil. To je výzva, která zůstává (viz. další kapitola).
• Její 3. svatba - 3. února 1807 s Tomáše Prokešem, Nová Bělá č. 24
• Tomáš Prokeš umírá 2. ledna 1898 v Nové Bělé č. 24
• Její 4. svatba - 25. října 1808 s Janem Křístkem, Nová Bělá
• Jan Křístek umírá 9. prosince 1826 v Nové Bělé č. 20
• Veronika Křístek umírá 8. ledna 1828 v Nové Bělé č. 20

Má to svou logiku, potvrzují to data a časová souslednost, je v tom záhadný příběh vojáka. Když jsem začal psát článek, tak jsem nic takového netušil. I k tomu je ten blog dobrý. Chcete-li něco správně napsat, je třeba mít jistotu, že tomu tak skutečně je/bylo.

Zde se schématický obrázek přechodu příjmení Reček na Křístek, bez pokrevní příbuznosti.

Obr. 17 - Cesta předků, která vede k prababičce Marii, roz. Krejčíček. Její neznámý praděd způsobil zmatek v příjmeních. Zdroj: Vlastní zpracování.

Klíč k tajemství jména

Dostávám se tak (podle mého nejlepšího vědomí a svědomí) k rozluštění záhady příjmení mého předka Jana Rečka / Křístka:

• 14. listopadu 1815 se svobodné matce Marianně Reček narodil syn Jan. Otec je neznámý (lze předpokládat, že mohlo jít o vojáka a náhodnou známost).

Marianina matka Veronika byla tou dobou (počtvrté) provdána - za Jana Křístka.  

Marianna však měla příjmení po otci Jiřím Rečkovi, z druhého manželství své matky Veroniky.

• Také Jan Křístek (starší) to neměl s manželstvími jednoduché. Oženil se dvakrát. Podruhé si vzal trojnásobnou vdovu Veroniku (naposled po Tomáši Prokešovi). Ta měla tou dobou už 21-letou dcerou Mariannu, jejímž biologickým otcem byl Jiří Reček. Marianna sama počala dítě s neznámým mužem. To dítě dostalo jméno Jan a příjmení po matce - Reček. Jan Křístek tedy není mým reálným předkem, nebyl ani milencem Marianny Reček. Byl jejím otčímem. 

Příběh Jana Křístka končí v reálnějších a méně bulvárních konturách. Mnohé z výše popsaného dění v minulosti zažilo místo na fotografii z Nové Bělé (2. část - obr. 13).

Díky inspiraci k napsání článku, původně s jiným zaměřením, se mi odkryl další, rozsáhlejší a komplikovaný příběh. Vlastně několik příběhů. Byl jsem nucen hlouběji pracovat na souvislostech a zapeklitostech. Čtení staroněmeckého písma a rukopisy některých farářů mi stále činí potíže. Pro sebe jsem však složil takovou malou rodopisnou maturitu a snad umazal část z dříve vyjeveného "amatérství" (přehlédnutí). 

Křístek je teď méně důležité příjmení než Reček, byť je v mém rodokmenu oficiálně díky zápisům v matrikách zastoupeno. V servisu Toyota v Ostravě-Hrabové jsem na ceduli viděl jméno jednoho pracovníka, který měl příjmení napsáni jako Křistek. Tak i to je možná alternativa tohoto příjmení. Měl-li Jan Reček pouze dvě dcery (Annu a Mariannu), už není žádný Reček-Křístek, jsou pouze opravdoví potomci Křístků. Nejsou však mými pokrevnými příbuznými. 

Rodokmen Anny, uvedené v matrice jako rozené Křístek, avšak ve skutečnosti Reček, si můžete prohlédnout a stáhnout zde. Anna si vzala Aloise Krejčíčka ze Staré Bělé. Manželé se stali rodiči mé prababičky Marie Krejčíček.

Jedna záhada, vzniklá zápisem oddávek (v 1. části mini-seriálu na obr. 1), byla vyřešena. Tajemství rodu Rečků, pokrevní linie mých předků, však nikoliv.

Mlha, kterou lze(?) rozfoukat

Konec příběhu, či vlastně jeho počátek v polovině 18. století, je poněkud v mlze. Rozfoukat ji pomohou dva zápisy oddávek Jiřího Rečka s Veronikou, vdovou po Jiřím Jarolímovi. Svatba se odehrála 12. října 1784.

První zápis z matriky v Krmelíně (inv. č. 1894) naznačuje, ve kterém vojenském útvaru Jiří Reček sloužil.

Obr. 18 - Voják Jiří Reček si bere vdovu Veroniku Jarolím. Zdroj: ZA Opava, Archivní Vadamecum, inv. č. 1894, sign. MO VI 18, fol. 1.

Nejsem profesionální genealog, protože (ještě) neumím pořádně číst stará písma texty v matrikách. V zápisu lze zřetelně rozlišit slovo Regiment, tedy pluk u něhož ženich sloužil. Být vojákem je stěhovavé a rizikové povolání. Proto i fakta týkající se úmrtí Jiřího Rečka nemám k dispozici.

Druhý zápis podchycuje stejnou svatbu v jiné matrice (inv. č. 1878) a naznačil mi, kde hledat rod Rečků.

Obr. 19 - Jiří Reček z Petřvaldu/Petřvaldíku si bere vdovu Veroniku Jarolím. Zdroj: ZA Opava, Archivní Vadamecum, inv. č. 1878, sign. MO VI 2, fol. 6.

Překlad zápisu je: "Jiří, syn zemřelého Tomáše Rečka, domkaře v Petřvaldíku (Pavo Peterswald), za Veroniku, vdovu po zemřelém Jiřím Jarolímovi, domkaři v Krmelíně".

Pavo Peterswald - Petřvald nebo Petřvaldík. Tamní matriky jsem už před časem zkoumal v souvislosti s příbuznými padlého Aloise Friedela a rodem leteckého konstruktéra Viléma Žurovce a jeho bratrů.

Jiří Reček, otec Mariany (pozdější svobodné matky) se narodil kolem roku 1758 (v době svatby v roce 1784 měl 26 let - obr. 18). Ve vojenské matrice je zapsáno ještě úmrtí invalidy Jiřího Rečka v Krmelíně č. 25. Ten zemřel 5. ledna 1804 ve věku 68 let. To by odpovídalo dalu narození 1735-36.

Obr. 20 - Zápis z vojenské matriky o úmrtí Jiřího Rečka v Krmelíně č. 25. Ve farní matrice (inv. č. 1896, sign. MO VI 20, fol. 17) je tento zápis škrtnut. Zdroj: ZA Opava, Archivní Vadamecum, inv. č. 1879, sign. MO VI 3, fol. 19.

Šlo o otce Jiřího a syna Jiřího? Věkový rozdíl by mohl odpovídat. Údaje o věku zemřelých ve starých matrikách nebývají vždy absolutně spolehlivé. Někdy jsou rozdíly i více než 5 let (i když v tomto případě věk zemřelého Jana Rečka nebyl zaokrouhleným číslem). Spekulace se lehce rozvíjí, chybí ovšem potvrzení. Je těžké uvěřit, že by invalida Jiří Reček byl tentýž, kdo si bral Veroniku ve 26 letech. Věk je v matrice čitelný a omyl v řádu 20 let je nemyslitelný. Na druhou stranu, když Veronika po Jiřím Rečkovi podruhé ovdověla, opět se vdávala v roce 1807. Je tedy jisté, že Jiří Reček zemřel nejpozději v tomto roce. Kdo však byl tím zemřelým invalidou Jiřím Rečkem?

Spekulaci, že by syn i otec Rečkovi byli Jiříkové je možné vyvrátit, protože otcem Jiřího Rečka byl Tomáš (zápis svatby obr. 18). Dva zápisy téže svatby poskytují dva druhy informací. Tyto údaje "navíc", které bývají většinou k dispozici právě u zápisu oddávek jsou oněmi "rozdílovými". Nabízí vodítko k dalšímu zkoumání. Pokud byste hledali Jiřího Rečka v matričních indexech pro Petřvald a Patřvaldík, zjistíte, že jeden se narodil v roce 1754 a jeden v roce 1755. Vědět, jak se jmenoval otec, znamená najít toho správného.

S konkrétními daty lze odvodit pouze jednu linii, vedoucí k narození Jiřího Rečka - v roce 1754 v Petřvaldíku.

• Jakub Reček (*??? - †???)
• manželka ???

• Tomáš Reček (*??? - †???)
• manželka Kateřina (*??? - †???), roz. (Jan) Hajduček
• O - 8. května 1753, Petřvald (Zdroj: ZA Opava. Archivní Vadamecum, inv. č. 1953, sign. MO IX 2, fol. 13ě (on-line str. 169/235))

• Jiří Reček (*28.3.1754, Petřvaldík - †???)

Podle dobového indexu narozených z obcí Petřvald a Petřvaldík, se v roce 1755 narodil další Jiří Reček - v Petřvaldu. Potvrzuje to i matrika narozených. Známá (a neznámá) fakta jsou tato:

• Jiří Reček (*??? - †???)
• manželka ??? (*??? - †???), roz. ???

• Jan Reček (*??? - †???)
• manželka Dorota (*??? - †???), roz. (Jan) Kubica
• O - 14. května 1752, Petřvald (Zdroj: ZA Opava. Archivní Vadamecum, inv. č. 1953, sign. MO IX 2, fol. 130 (on-line str. 168/235))

• Jiří Reček (*1.3.1755, Petřvald - †???)

První příklad mě vede k tomu správnému - mému předkovi, o němž je řeč - Jiřímu Řečkovi, jehož otcem byl Tomáš.

Dalším známým faktem je, že Jiří Reček si ve 26 letech vzal v Krmelíně č. 25 Veroniku, vdovu po Jiřím Jarolímovi, rozenou (Josef) Malucha.

Petřvald a Petřvaldík (okr. Nový Jičín) jsou nyní jednou obcí. Ve znaku mají páva. U páva tušíte krásu obrazu ocasního peří. Kochat se touto krásou můžete, pokud páv své ocasní péra vějířovitě rozvine.

Obr. 19 - Znak obce Petřvald (okr. Nový Jičín). Zdroj: Wikipedia

Jsem v podobné situaci. Tuším v Petřvaldu nebo Petřvaldíku ještě možnou cestu proti proudu času. Mám i dílčí fakta. Krása poznání však zůstává rozvinuta jen částečně.

Závěr

Sestavování rodokmenu se podobá skládání puzzle bez předlohy. Máte dílek a sledujete, zda někde "zapadne". Když se vše daří, skládaný obrázek vyplyne na povrch. Když dílky chybí, obraz je kusý a není jak jej s předlohou porovnat.

Hledání souvislostí, udržení logiky, snaha dostat se na pevnější půdu pod nohama, složit z dílků co nejucelenější obraz, to vše jsou důvody, proč je občas (pro mě) obtížné se odtrhnout od zkoumání. Neztratit nit, neztratit souvislosti, neztratit rodící se PŘÍBĚH a obraz...

V mlze je tudíž i hypotéza, kvůli níž jsem tento příběh původně začal. Příjmení Hajduček. Objevuje se mi na dvou různých místech. A to je vždy výzva - existuje mezi těmi místy spojitost? To záleží na potvrzení či vyvrácení hypotézy o některé z výše zmíněných liniích Rečků. Prostor pro hledání je otevřen a není jisté, zda v mlze nezůstane napořád.

Kdo je na fotografii? (Aktualizace 12.12.2016)

(Aktualizováno 12.12.2016)

Po roce a půl opět v Uhřicích

Do Uhřic jsem se vypravil při cestě na Slovensko 16. března (2016). Naposled jsem tam byl v srpnu 2014. Teď moje návštěva Uhřic přinesla jednu radost. Získal jsem knihu Povídání o Uhřicích (viz. Odkazy a zdroje). 

Také jsem si odnesl jednu otázku, která je titulkem tohoto článku. Paní asistentka z Obecního úřadu v Uhřicích připravuje zajímavý projekt k oživení památníku padlých. V té souvislosti mi ukázala a okopírovala fotografii v porcelánovém rámečku. Je na ní jeden ze tří Rozehnalů, kteří ve Velké válce zahynuli. Buď můj praděd Metoděj nebo Štěpán (jako nezvěstný byl prohlášen za mrtvého) či Josef. Není jasné, kdo je zdrojem/dárcem fotografie. Bylo na ní napsáno příjmení ROZEHNAL. V podstatě to znamená 33%-ní šanci, že by na obrázku mohl být můj praděd.

Fotografie z Uhřic. Zdroj: ??? (Poskytnuto OÚ Uhřice)

Údajně mělo/mohlo jít o Josefa Rozehnala (*1.3.1896, Uhřice - †6.8.1915, Lublin). Ten však zahynul v nedožitých 20 letech. Muž na fotografii s pěstěným knírkem mi připadá zralejší (starší) než na 18-19 let. Na druhou stranu, byl-li aktivním vojákem při vypuknutí války, mohl právě z té doby mít takovou vojenskou fotografii. Možná je přání otcem myšlenky...

Štěpán Rozehnal (*25.12.1885 - †31.12.1916, ruské bojiště) byl Josefův starší bratr. Jemu jsem zatím příběh nevěnoval. Chystám se k tomu s dokumenty, které mám z Vojenského historického archivu v Praze. Může být na fotografii on? Pokud pro mládí vyloučím Josefa, je tu pravděpodobnost 50%, že ano.

To by také znamenalo poloviční šanci, že na obrázku je praděd Metoděj Rozehnal (*4.7.1879, Uhřice - †17.3.1918, Vídeň).

Aktualizace 12.12.2016

Jak už jsem avizoval v sekci Aktuality 9.12.2016, dostal jsem od paní Hovězákové z Obecního úřadu v Uhřicích informaci, že mají fotky všech tří Rozehnalů z pomníku - Metoděje, Josefa i Štěpána. Pak mi poslala fotky oskenované (z porcelánových rámečků). Potvrdila se 50%-ní šance a proměnila se v jistotu. Na výše uvedené fotografii je Metoděj Rozehnal, můj praděd. 

V různých podobách tak mám  dispozici fotografie všech čtyř pradědů - Antonína Friedela, Metoděje Rozehnala, Josefa Tovaryše i Františka Tomise. Jsem za to neskonale vděčný!

Svitla naděje?

V příběhu o Metoději Rozehnalovi jsem zmiňoval, že nemám žádné podrobnosti o jeho smrti. Díky paní matrikářce Chalupové ze Žarošic to již neplatí. Mám výjimečný zápis - z matriky zemřelých pro Uhřice (kde mě vůbec nenapadlo hledat). Metoděj Rozehnal zemřel ve Vídni a jeho tělo bylo převezeno a pohřbeno 25. března 1918 v Uhřicích.

Zápis s poznámkami o smrti Metoděje Rozehnala před 98 lety. Zdroj: OÚ Žarošice, matrika - kniha úmrtí Uhřice, 1918, str. 187.

Příčinou Metodějovy smrti byla Phlegmone Sepsis, flegmóna s následnou sepsí. Je to bakteriální zánět, často postihuje končetiny. Bez antibiotik může dojít k amputaci. Asi způsobila sepsi - otravu krve. Větší část vojáků ve Velké válce zahynula jinak, než přímo v boji. Nemoci a infekce byly daleko větší metlou, byť nebyly "romantické" jako padnout v boji.

Ve výše odkazovaném článku o pradědovi z Uhřic jsem použil titulek "Metoděj Rozehnal, můj padlý praděd z Uhřic". Také jsem si jeho smrt romantizoval. Ať tak či tak, podmínky ke konci války již byly nesnesitelné. Pro dokreslení představy:

"V roce 1918 byly zavedeny v týdnu dva bezmasé dny. Denní porce byla asi 220 g, dále ryba či 125 – 150 g masa. Kukuřičný chleba, 6 g tuku a sušená zelenina (přezdívaná ostnatý drát) a jedna kávová konzerva. Průměrná hmotnost vojáka byla asi 50 kg." Více zde: http://rodinnivalecnici.webnode.cz/polni-kuchyne/

K dalšímu pátrání po pradědovi Metoději poskytuje cenný zápis z matriky další podrobností. Je (snad) na čem stavět.

• Byl pěším vojínem v zásobovacím skladišti č. 2 ve Vídni.
• Zemřel v záložní nemocnici č. 9 (lazaretu) Červeného kříže ve Vídni. Na konci poznámky v matriční knize je zapsáno místo - Konvent und Krankenhaus der Barmherzigen Brüder zu Wien II (Nemocnice Milosrdných bratří ve Vídni).
• K převozu těla zemřelého bylo vydáno povolení č. 2429/18 ze dne 21.3.1918. Povolení vydal Magistrát c. a k. říšského sídelního hlavního města Vídně. (Už jsem na magistrát do Vídně a archivu napsal.)

V roce 2014 oslavila Nemocnice Milosrdných bratří ve Vídni 400 let existence. 17. března 1918 v ní zemřel praděd Metoděj Rozehnal. Zdroj: Wikipedia.

Organizace válečné zdravotnické pomoci v někdejší Rakousko Uherské armádě byla dvoustupňová. Prvním stupněm přímo v poli byly polní nemocnice a druhým, konečným stupněm, byly tzv. záložní nemocnice, které byly zřizovány ve vlastním hlubokém týlu. Záložní nemocnice (lazarety) byly zřizovány zpravidla ve větších objektech. O vzniku lazaretu Červeného kříže č. 9 bylo rozhodnuto krátce po vypuknutí války, po dohodě mezi Červeným křížem a řádem Milosrdných bratří. Pro vojáky bylo vytvořeno přes 700 přistýlek.

Dobový pohled na nemocnici Milosrdných bratří ve Vídni. Zdroj: Salvatorianerinnen wirken in der Verwundetenpflege im Haus im Vereins Reserve Spital vom Roten Kreuz IX, 1914-1916

Běh k uctění předků

Byl jsem v Uhřicích shodou okolností den před 98. výročí smrti praděda Metoděje Rozehnala. V rámci běžeckého tréninku jsem se proběhl z Dambořic do Uhřic a zpět. Po asfaltu, "přes kopec", s výběhem ke kostelu.

Trasa mého genea-běhu 16.3.2016 z Dambořic do Uhřic a pak zpět. Zdroj: Endomondo Sports Tracker.

Škoda, že bylo pod mrakem, pár fotek z mobilu nebylo úplně nejlepších, dal jsem je na Facebook. Zastavil jsem se poklonit památce pradědy Metoděje. Běh jsem věnoval také jemu. 

Selfíčka mi fakt moc nejdou, ale o to u památníku padlým, před školou v Uhřicích jsem moc stál. Nebyl tam bohužel zrovna nikdo, kdo by mě vyfotil. Zdroj: Vlastní foto.

Byla to také příležitost vzpomenout babičku Františku, dceru Metoděje Rozehnala, která se narodila v Uhřicích před 100 lety, 31. března 1916.

Přivedlo mě to znovu na myšlenku, jak to bylo z odchodem Metoděje na vojnu a narozením jeho dcery Františky necelé dva roky po jejím vypuknutí.

Na webu obce Dřinov (okr. Kroměříž), v části věnované 1. světové válce jsou následující zmínky:

"V sobotu 1 . srpna 1914 přihnal se automobil, v němž úředník c. k. hejtmanství rozvážel hrůzu budící žluté plakáty o všeobecné mobilizaci první zálohy do 38 let. Na návsi se tvořily hloučky občanů. Ženy a děti hlasitě vzlykaly, že již zítra je opustí jejich muži, bratři a synové, aby se snad nikdy více nespatřili. V neděli 2. srpna se shromáždilo 38 mužů, vojínů v místní kapli. Osm povozů odváželo za všeobecného pláče odvedené do Kroměříže, kde vznikl neobyčejný ruch."

 "V lednu 1916 byly nařízeny další odvody, až se pod vojenskou míru se dostali a byli odvedeni muži do padesáti let. Odchodem mužů do války vznikl nedostatek pracovních sil. Nebylo zvláštností vidět orající ženu nebo děvče s koňským nebo kravským potahem. Matce, která nemohla veškerou práci zastat vypomáhaly i děti"

Proto jsem dopsal aktualizační poznámku k článku o Metoději Rozehnalovi zde. V srpnu 1914 měl 35 let a spadal asi do tohoto odvodu. Odvody v roce 1916 by pro něj znamenaly, že by odjížděl  na vojnu těsně před narozením dcery Františky, mé babičky. Tato záhady zůstává zatím neobjasněna.

Nová (rodopisná) šance

Několikrát jsem zmiňoval, že o fotku praděda Metoděje moc stojím. Kopie, kterou mám v ruce mě rozechvívá - vzrušením i nejistotou. Zda se nejistota promění v jistotu nevím. Existují stopy, po nichž se vydám. A pak se uvidí.

Putování za předky - Výstava v Orlové-Lutyni

Psát o výstavách se sluší při jejich vernisáži nebo těsně po ní, ne tehdy, když výstava téměř končí. Možná je to pravda, možná cliché. Za předky putuju už 2 roky, nyní jsem byl poprvé na výstavě, a to až 5 měsíců po jejím zahájení, 14 dnů před ukončením.

Pozdě, ale přece

Plakátek, který lákal na výstavu. Sdílel jsem jej i na Facebooku MY ROOTS. Zdroj: Muzeum Těšínska

Dost na poslední chvíli jsem se vypravil do Orlové na výstavu Putování za předky. Byla to moje první návštěva výstavy o genealogii. Autorkou expozice byla popularizátorka rodopisné práce, genealožka a členka ČGHSP, paní Helena Voldánová (např. Tajemství rodu na ČT). Česká genealogická a heraldická společnost v Praze výstavu uskutečnila ve spolupráci s Muzeem Těšínska. 

Výstava měla prostřeno na relativně malé ploše a byla velmi kompaktní. Panely a vitríny, fotografie, ukázky z dokumentů, erby a rodové znaky, příklady rodových stromů... Návštěvník (laik, hobík i profík), mohl v průběhu chvil strávených ve výstavní místnosti zjistit, že rodopisná práce má mnoho (pří)chutí. A tudíž ochutnat, přičichnout, uvědomit si, pouvažovat, zavzpomínat... Mohlo ho napadnout, že by také třeba chtěl mít doma něco takového jako je kronika rodu, rodokmen ve formě stromu, rodový znak, dokumentované fotoalbum s příběhem či pár zápisů z matrik k dokumentům o rodičích a prarodičích (tím to obvykle začíná). Pro osvětu je výstava skvělým počinem. Zainteresovaní odvedli dobrou práci, protože je tato práce baví.

Autorka výstavy Helena Voldánová, při přípravě expozice. Zdroj: Karvinský deník (foto Tomáš Januszek), 20.10.2015. Online, http://karvinsky.denik.cz/kultura_region/vystava-nasmeruje-pri-patrani-po-predcich-20151020.html [cit. 2016-03-15]

Genealogie přívlastková

Pro svůj osobní web a blog chystám článek o tom, zda je genealogie tvůrčí činností. Ve smyslu pořádání takových výstav zcela jistě. Mám i řadu dalších argumentů pro tvůrčí chápání genealogie, ale to teď není podstatné. Jaká ještě může genealogie být podle pocitů z návštěvy výstavy?

• Pestrá a barevná
• Ztvárnění rodokmenů bývá typograficky, vizuálně a barevně velice různorodé a pestré, byť symbol stromu hraje často hlavní roli. Znaky a erby bývaly a jsou barevné, rozmanité. Myslím, že si také v dohledné budoucnosti vytvořím rodový znak pro chystanou kroniku.

Erb Eugena, hraběte Larich-Mönnicha. To, co mě vždy upoutá je Mönnich. Rod, s nímž měli co do činění mí předci. Bohužel nebyl tak dobře zdokumentován jako rod Larischů, s nimž se (prostřednictvím Theckly, dcery Jana Václava z Mönnichu) spojil. Zdroj: Karvinský deník (foto Tomáš Januszek), 20.10.2015. Online, http://karvinsky.denik.cz/kultura_region/vystava-nasmeruje-pri-patrani-po-predcich-20151020.html [cit. 2016-03-15]

• Humorná
• Ukázky z matrik nejsou jen fádními fakty (to spíše v moderní době). Výstava dokreslovala i humorné příklady (nebohé svobodné matky a nemanželské děti, na kterých si faráři často "zgustli"). Humorné... tedy spíše s odstupem času. Pro aktéry v dané době spíše nešťastné. Myslím, že každý rodopisec je trochu i "lovcem perliček" z matrik.
• Románová
• Ve smyslu tvorby rodových kronik, vyprávění a dokumentování hrají příběhy důležitý part. Příklad příběhu emigrace části východočeské rodiny do USA, v podobě výstavního panelu s dokumenty a fotografiemi, sestavený Terezou Knířovou byl v tomto smyslu podnětný a ukázal pestré detaily.
• Moderní a vědecká
• Spojení genealogie s výzkumy DNA a přesah genealogie v tomto směru, má před sebou budoucnost. O tom jsem přesvědčen. Záleží na jaké hranice přesvědčení a víry (v evoluci, v Boha...) narazí.
• Hravá (i naopak - náročná na trpělivost, vytrvalost a logiku)
• Genealogie je jako puzzle. Z dílčích střípků skládá rodopisec větší obraz. Akorát s tím rozdílem, že nemá předlohu, nezná předem rozměr a počet dílků, z něhož se puzzle skládá. Přikládá dílek k dílku, některé dává stranou do zásoby a těší se, v naději, že složí co nejucelenější obraz, kde do sebe jednotlivé dílky budou přesně zapadat.

Je jistě mnoho dalších přívlastků, které by se daly použít (noční, konfliktní, učebnicová...). Co člověk, to úhel pohledu. Tyto mi proběhly hlavou při prohlídce výstavy.

Může být Putování za předky "putovní výstavou"?

Na výstavách se obvykle nesmí fotit. Putování za předky nebylo výjimkou. Alespoň na ukázku je níže fotografie z webu Muzea Těšínska, části informující o konání expozice, která končí 31.3.2016 (a z webu zmizí možná jak informace, tak fotky).

Jedna z fotografií na webu Murea Těšínska, která doprovází pozvánku na výstavu. Zdroj: http://www.muzeumct.cz/orlova/

Zřejmě jediné, co mě zklamalo, byl ne úplně optimistický a velkolepý příchod do výstavních prostor v Orlové-Lutyni. To je tak trochu o "genealogii budov" a "genealogii reálného socialismu" u nás. Kontrast formy a obsahu.

Vstup do výstavních prostor Muzea Těšínska v Orlové-Lutyni. Zdroj: Vlastní foto, 15.3.2016

Znamená to, že zbytek byl fajn? Za mě osobně ano. Výstava za 14 dnů končí. Když jsem ji shlédl, napadlo mě, jak by bylo příjemné, kdyby mohla putovat dalšími městy a městečky, po knihovnách, regionálních muzejích... 

Na jednom panelu výstavy, týkajícího se role hřbitovů v hledání kořenů, byl zmíněn citát historika Carlo Ginzburga (*1939), autora knihy Sýr a červi:

"Pokusit se získat znalosti o minulosti znamená, vypravit se do světa smrti".

Ano, genealogie je o smrti, a ne jedné. Hřbitovy a matriky zemřelých nejsou to nejsvětlejší stránkou putování za předky. Na druhé straně je genealogie rovněž o zrození a životě, ocelém řetězci zrození, životů a úmrtí. O běhu času a událostech, díky nimž jsme my na tomto světě, byť nemáme šanci veškerý minulý běh zcela zmapovat. Proto je genealogie... tajuplná. A co je tajuplné, bývá vzrušující.

Ještě jednou díky autorům a organizátorům. I vám, za přečtení a komentáře.

A vy?

Jaké jsou vaše zkušenosti s návštěvami výstav ke genealogii? Jaké přívlastky byste rodopisné práci dali? Co vás na tom koníčku či profesi přitahuje? Napište do komentářů nebo na Facebook.

PS (18.3.2016):

Tradice výstav putování za předky začala podle ČGHSP v roce 2001 a s malými obměnami je tedy "putovní" - viz. http://www.genealogie.cz/home/detail-novinky/vystavy-2001.